Zaracha

Tenhle semestr jsem nějaká vyšťavená a žádné kloudné povídky mě nenapadají – takže tuhle, na téma jeden za všechny, všichni za jednoho, jsem smolila na poslední chvíli v úterý v noci. D. J. o ní posléze prohlásil: „Vy jste tam dala tolik konfliktů, že by s tím Česká televize vystačila na dvanáctidílný seriál!“

 

„Že zrovna ty! Zrovna náš syn!“ kroutila matka zoufale hlavou, zatímco otec si přejížděl prsty bradku a zle mhouřil oči.

„Víš o tom, že je to vandalismus?! Víš o tom, že je to trestnej čin? Co si myslíš, že děláš?“ hartusil a začal rázovat po pokoji.

Ondra jen seděl a klopil zrak. Tak tohle se teda fakt nepovedlo.

„To se mi snad zdá. Je ti vůbec jasný, do jakýho průseru ses mohl dostat? Víš, jaký by to mohlo mít následky?!“ pokřikoval otec a dupal tam a zpět.

„Uklidni se, Ivo, ať to neslyší sousedi,“ strachovala se matka a Ondra zakoulel očima.

„K čemu jsme tě celou dobu vychovávali? K tomu, aby z tebe byl vandal?! Co myslíš, maminko, kde jsme udělali chybu?“

Matčin výraz se změnil v ještě zkroušenější. „Tak si to chtěl zkusit, to se stane… ale už to nikdy neudělá, že ne, Ondro?“ upjala prosebný pohled na syna. Ten ale zarytě sledoval vzorek na rádoby perském koberci.

„To jsme se teda s maminkou dočkali vděku! My ti tady odmalička podstrojujem, vaříme, pereme, kapesný dáváme – a co ty? Ty chodíš a sprejuješ po cizím majetku nějaký pitomý klikyháky!“

„To nejsou klikyháky,“ zavrčel Ondřej. „Je to umění.“

V očích jeho otce se zle zablýsklo. „Tak umění! Prej umění, tak pán je umělec, jo? Houby umělec! Vandal seš! Vždyť je to trestný, ksakru!“

„My ale děláme umění. Ale to bys ty nepochopil,“ řekl tiše Ondřej a konečně zvedl oči od podlahy. Přejel rodiče vzdorným pohledem.

„Ale Ondrášku, vždyť jsem ti nabízela, že můžeš chodit na kroužek malování,“ pokusila se matka smířlivě, ale syn se jen zlobně uchechtl.

„Víš co, umělče? Klidně si čárej kde chceš co chceš, ale až budeš plnoletej – a až nebudeš bydlet pod mou střechou! Nemysli si, že ti to projde! Měsíc žádný kapesný, a zaracha! Po škole hned domů, žádný flákání s těma tvýma kamarádama, nic! Učit se budeš! A teď mi běž z očí, ty suveréne,“ štěkl otec rozzlobeně a Ondřej se zvedl ze židle. Věnoval matce a otci ještě jeden nasupený pohled a pak odkráčel do svého pokoje.

„Tak ti teda pěkně děkuju!“ utrhl se okamžitě na svého bratra, který překvapeně vzhlédl od počítače.

„Co je?“ zeptal se ublíženě.

Ondra přešel jejich malý zabordelený pokojíček a těžce se svalil na postel, která znaveně zasténala.

„Jen se nedělej, já moc dobře vim, žes nás našim prásknul ty! Ty maminčin mazánku! Kluci mě zabijou, až se to dozvědí, chápeš to? Pitomče.“

„Co blbneš, brácha?! Já nic neřek! Proč bych to dělal?! Dyť já s váma chci taky chodit!“ bránil se bratr, ale na Ondru nic neplatilo.

„Nech si to, kdo jinej by to byl? To ti mockrát děkuju, fakt dík! Nikdy jsem tě neměl brát s sebou, teď mám kvůli tobě měsíc zaracha. Fakt super, vole.“

„Hej brácha ty jo, neblbni, já nikomu neřek ani slovíčko! Já fakt za nic nemůžu!“

Ondřej už neodpověděl. Vstal z postele, sebral z hromady svých věcí mikinu s kapucí, natáhl si ji a otevřel okno.

„Počkej, kam jdeš, brácho? Dyť máš zaracha!“ ozval se vyděšeně jeho mladší bratr a zamžikal na něj přes své tlusté brýle.

„Jdu varovat kluky. A s tebou si to ještě vyřídíme, nemysli si, ty práskačskej hajzle,“ zasyčel nenávistně Ondřej, zašněroval si tkaničky bot a jediným plavným pohybem zmizel v zahradě.

Čekali na něj jako vždycky v průchodu. Když se blížil, jediné, co dávalo tušit jejich přítomnost, byly rudé tečky rozžhavených konců cigaret.

„No to je dost, málem sme tu vystáli důlek,“ ozvalo se z temnoty jako první.

„Dneska ses vypravoval jak ženská, vole,“ následoval další posměšek.

„Kluci, já s váma dneska nejdu,“ povzdychl si Ondřej a vztekle nakopl první kámen, který mu přišel do cesty.

„Hej vole, co je? Máš menses nebo co?“ pošklebovali se mu kluci z party a on nepřátelsky zamručel.

„Ale hovno, ty vole, kéž by, ne asi. Mam průser doma, prasklo to!“

„Kecáš!“ ozvalo se šokovaně.

„Ne vole, brácha žaloval ty vole, sme nahraný. Mam měsíc zaracha, otec byl rozpálenej doruda.“

„Ty debile, já ti celou dobu říkal, že sem to kuře nemáš brát! Já věděl, že z toho bude průser!“

„Dejve sorry, hele já fakt myslel, že už je větší, že to nenapráská,“ vzdychl Ondřej a zašátral po kapsách. „Prostě kluci hele, teď si dávejte fakt bacha jako, naši vědí, že s váma chodim ven, tak aby to nenaprášili vašim, to bysme to rovnou mohli zabalit jako,“ dodal naléhavě, vytáhl ze zmuchlané krabičky jednu cigaretu a začal hledat zapalovač. Všechny tváře ozářil jasný plamen a Ondřej si připálil.

„To je v prdeli, pánové,“ zabručel Dejv a zamyšleně si přehodil cigaretu z jednoho koutku úst do druhého.

„Hej to ne, tak zlý to není, jen si musíme dávat bacha,“ soudil Ondřej. „A bráchovi to dáme pořádně sežrat, musíme na něj vymyslet něco fakt dobrýho, ať ho už nikdy nenapadne na nás prášit!“

Chlapci souhlasně zamručeli, pak se ale rozlehlo trudné ticho, přerušované jen zakřupáním štěrku pod jejich nohama.

„Ty vole, mě něco napadlo, to se poserete, pánové!“ ozval se náhle radostný výkřik.

„Tak sem s tím, Džony, povídej,“ pobídl ho Ondřej a jeho kamarád začal vyprávět:

„Hele kluci, pamatujete na ten opuštěnej sklep tam ve stráni? Co kdybysme ho tam zavřeli? Pár hodin by mohlo stačit, z toho by byl posranej až za ušima, ne?“ přednesl Džony hrdě svůj návrh.

„Hej ty vole, to je fakt dobrý!“ nadchl se okamžitě Ondřej. „To bysme mohli, to bude dost dobrá lekce!“

„Ty vole, tak to bude styl!“ ozval se další hlas se smíchem.

„Hej, volové, ale já už fakt musim, šel jsem vám to jenom říct, fotr mě zabije, jestli zjistí, že jsem pryč,“ řekl Ondra a odcvrnkl nedopalek cigarety. „Tak čus!“

„Zdarec!“ rozloučili se s ním kluci a on rychle zamířil k domovu.

Rozhodně to nebylo poprvé, co se večer či v noci takhle nenápadně vytratil z pokojíčku, takže už měl dobře naplánovanou trasu. Díry v plotě na zadním konci zahrady si zatím ještě nikdo nevšiml – a pak už zbývalo se jen opatrně proplížit pod okny sousedů a vyhoupnout se do okna vlastního pokoje. Tentokrát ale nemusel být tolik opatrný, okno sousedovic bytu bylo pevně uzavřeno. Možná bohužel – kdyby bylo otevřené, třeba by Ondra zaslechl, jak se právě sousedka baví se svou dcerou:

„Alenko, jsem moc ráda, že jsi mi řekla, co jsi viděla ty kluky dělat. Sprejerství je totiž zlé, poškozují tím cizí majetek a to se nesmí, víš?“