Wales podruhé, část první

Pokud se vám nechce číst celý článek, mám pro vás dobrou zprávu: tentokrát jsem i natáčela videa, takže si můžete tuto první část užít zhuštěně ve videu.

Předesílám, že nejsem žádný YouTuber a se střihem videí se teprve seznamuju, takže nečekejte zázraky a naopak konstruktivní kritiku od zkušenějších moc ráda přivítám.

P.S.: Původně jsem plánovala, že k videím natočím i nějaký voiceover, kde vám řeknu, kde to jsme a co tam děláme… ale pak mi došlo, že tak 99 % těch velšských místních jmen nedokážu vyslovit ani poté, co si tu výslovnost vygooglím, tak jsem usoudila, že to nemá smysl :)

Chtěli jsme zkusit něco nového, a tak jsme místo klasické cesty spodem přes Rozvadov a kolem Norimberka a Bruselu zvolili cestu horem kolem Drážďan, Düsseldorfu a Antverp, a můžeme tuhle trasu upřímně nedoporučit. Vyjížděli jsme mezi sedmou a osmou ranní a Dortmund, Essen a Düsseldorf jsme tak chytili právě v páteční odpolední špičce. Všechno stálo, k tomu pár uzavírek, a dvouhodinové zpoždění bylo na světě. A do toho tedy ještě lilo jako z konve.

V Calais jsme tentokrát bydleli v Campanille, kde jsme se i navečeřili v místní restauraci. Ivan si pochvaloval jejich burger, který zhltl i když tvrdil, že po cestě nemá hlad. Já jsem si objednala steak medium rare a dostala jsem tedy spíš rohožku než steak. Zkrátka v Calais nějak nemám šťastnou ruku na jídlo – kachní maso z hotelu, kde jsme bydleli minule, mě totiž doteď straší ve snech.

V sobotu jsme vstávali v pět ráno, abychom stihli trajekt do Doveru,  a za chvíli už jsme se zase chechtali jak blázni tomu, že jedeme po špatné straně silnice.

Okolo čtvrté odpoledne jsme se kamenitými stezkami mezi pastvinami dokodrcali do našeho přechodného bydliště kousek od velšské Bethesdy (neplést s herními vývojáři a s Bethesdou v Irsku…).

Bydleli jsme u staršího manželského páru v Cysgod y Coed, což v překladu zřejmě znamená něco jako Ve stínu u lesa nebo tak, a je to nádherná klidná samota mezi pastvinami s výhledem na Snowdonii. Přes Airbnb jsme měli pronajatý jejich přidružený Garden Flat – ještě pronajímají i půdu naproti jejich domu, ale ta vypadá o dost spartánštěji než náš Garden Flat :)

Když jsme se trochu rozkoukali a odpočinuli si, vyrazili jsme se ještě mrknout po blízkém okolí, a těsně před západem slunce jsme taky vyvětrali dron (0:47-1:01 ve videu).

V neděli jsme byli stále ještě trochu utahaní po cestě, takže se nám nechtělo hned vyrazit někam na túru nebo jet někam daleko, takže jsme nejdřív dopoledne zajeli na nákup do nedalekého Tesca v Bangoru (překvapilo nás, že mají otevřeno i v neděli!), a pak se vydali projet se Snowdonií.

Hlavní silnice A5 (něco jako u nás státovka), která vede přímo napříč Snowdonií skrz krásná údolí z Bangoru do Betws-y-Coed, vedla pár kilometrů od našeho ubytování, takže jsme jen sjeli do Bethesdy, napojili se na tuhle silnici a za chvilku už se kochali krásnými výhledy v Nant Ffrancon (údolí řeky Ogwen, ve videu cca od 1:03).

Ve Snowdonii to ten den hodně foukalo, takže jsme litovali, že nemůžeme vytáhnout drona. O kousek dál u jezera Ogwen jsme se zastavili na docela dlouho a fotili jako blázni. Zrovna bylo totiž fakt fotogenické nebe :) (ve videu od 1:11)

Od jezera Ogwen jsme zamířili do Capel Curig, kde jsme z A5 odbočili na A4086, která se stáčí zpátky skrz Snowdonii a vede i pod samotným Snowdonem, nejvyšší horou Snowdonie.

Kousíček za Capel Curig jsme prostě museli znovu zastavit, protože jsme narazili na další jezero, Llynnau Mymbyr, nad nímž se honily mraky a sluníčko chvílemi osvěcovalo farmu na kopečku u jezera.

Ivan tedy zastavil na parkovišti u kosy vybíhající do jezera, vyndal z auta i stativ a prohlásil, že si jde hrát s ND filtrem. Chtěli jsme tedy po oné kose dojít prakticky do poloviny jezera, já mezitím zběsile fotila a Ivan kráčel v klidu několik desítek metrů přede mnou. Výběžek byl dost podmáčený a bahnitý, a já si zrovna vzala jen tenisky s tím, že přece jedeme autem, nebudu potřebovat pohorky. Mno, a samozřejmě že tam v tom všem vřesoví a bahně taky tekl tenoučký potůček. Jala jsem se ho přeskočit jako ladná laňka, moje tenisky s placatou podrážkou mi podklouzly, a já udělala žbluňk a nový foťák, který jsem měla v ruce, jsem zabořila do bahna :D

Můj drahý na mě tedy koukal jako na naprostého idiota a začal čistit foťák od trávy a bahna, zatímco mně moc pěkně čvachtaly fusekle :) Díky bohu I. vybral foťák, který je prachuvzdorný a nějaká ta kapka vody ho taky nerozhází, takže stačilo ho očistit pár kapesníčky a Ivan mohl přistoupit ke svému testování ND filtru.

Když jsme se dostatečně vyblbli, pokračovali jsme do městečka Llanberis, které jsme odminula také už znali – vyjíždí odtud totiž zubačka na Mt. Snowdon, kterou jsme se minule svezli. Tentokrát jsme jen chvíli zevlili na kraji jezera Llyn Padarn s výhledem na ruiny hradu Dolbadarn (ve videu od 1:54).

Bylo už šest hodin, ale počasí bylo naprosto nádherné a nám se ještě nechtělo vracet se zpátky. A tak jsme se rozhodli, že se mrkneme k ještě jednomu jezeru, ještě jižněji. Nastavili jsme tedy do Sygicu trasu do Beddgelertu a vyrazili vyhlídkovou cestou mezi pastvinami k jezeru Llyn Dinas.

Ještě k tomu Sygicu – používali jsme ho ve Walesu už minule a zjistili, že nás vodí úžasnými „vyhlídkovými trasami“ úplně mimo hlavní silnice, zkrátka po tom, čemu říkáme „šoustky“ mezi pastvinami s ovcemi, po silničkách, kde se dvě auta nevyhnou. A tak si ho I. nainstaloval speciálně kvůli Walesu, i když po ČR jezdíváme  spíš podle Waze.

Když jsme dojeli k jezeru Dinas, zjistili jsme, že se vítr uklidňuje. Tohle jezero jsem ale neměla předem moc prozkoumané, takže jsem úplně nevěděla, do čeho jdeme. Vypravili jsme se tedy na rekognoskaci terénu s tím, že se pro dron kdyžtak vrátíme.

Jezerem protéká řeka Glaslyn, přes kterou vede mostek (ve videu od 2:02), za nímž se nacházejí dvě ruiny starých domků a… nádherný vodopád, který ani v mé turistické mapě nebyl zakreslený, takže nemám tušení, jak se jmenuje.

A protože tam panovalo naprosté bezvětří, bylo jasné, že se pro dron skutečně vrátíme (ve videu od 2:25).

Sluníčko už se klonilo k západu, a tak jsme se vydali domů. Přece jen nám to ale nedalo a zastavili jsme se ještě jednou u Llyn Ogwen, kde už bylo narozdíl od odpoledne liduprázdno a taky bezvětří, takže jsme něco málo natočili i tam (ve videu od 1:20)

Vědomi si vrtkavosti velšského počasí, radši jsme si neplánovali konkrétní dny dopředu a co budeme dělat jsme vymýšleli až daný den ráno nebo nejdříve v předvečer. Na pondělí hlásili dost nefotogenické zatažené počasí, což se taky splnilo. Rozhodli jsme se nakonec zajet na poloostrov Llŷn a navštívit hrad Criccieth.

Hrad je ve městě na malém kopečku nad mořem, takže v průvodcích mají vždy spousty krásných záběrů z pláže směrem k hradu… když jsme tam ale byli my, tak na onom kopečku u moře příšerně foukalo, takže jsme po prohlídce hradu byli oba tak trochu vymrzlí a vyčerpaní od toho, jak jsme s větrem museli pořád bojovat. Ještě jsme se prošli po oblázkové pláži, u níž stály krásné různobarevně natřené domky, a pak sedli do auta a přemýšleli, co dál, když je takový vichr.

Původně jsme totiž chtěli jet do Pwlhelli a postupně dojet až na jih k Aberdaronu, což jsou obě dvě přímořská městečka, vzhledem k větru se nám tam ale už tolik nechtělo. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat zpět kousek do vnitrozemí, kde by vítr nemusel být tak silný, a popojeli jsme do Porthmadogu.

Vesnici (možná by se místní urazili, asi je to městečko?) Porthmadog v průvodci zmiňují vlastně pouze v souvislosti s parní mašinkou, která odtud jezdí až do Blaenau Ffestiniog. A není se čemu divit, po procházce po hlavní High Street jsme zjistili, že v tomhle místě fakt chcípnul pes. Prohlédli jsme si malý přístav, kde se jachty zrovna kvůli odlivu plácaly na písku, a prošli okolo Purple Moose Brewery, místního pivovaru. Na ten jsem Ivana upozorňovala, ale jeho nechal zcela chladným. Jejich pivo si nakonec koupil až náš poslední den ve Walesu a ochutnal ho až doma v Čechách – a zalitoval, že se u nich nezastavil, protože to pivo je prý skvělé.

Naším dalším cílem se tedy stala vesnička Portmeirion, která je od Porthmadogu co by kamenem dohodil.

Portmeirion (ve videu 3:46–4:19) je vesnice navržená a vystavěná architektem Sirem Cloughem Williams-Ellisem mezi lety 1925–1975. Prý se inspiroval vesničkami ve středozemí a chtěl ukázat, jak krásně se dá rozvíjet město, aniž by bylo architekty zkaženo.

Mno. My s Ivanem jsme se shodli, že takový příšerný kýč jsme ještě v životě neviděli.

Vesnice vypadá jako něco z Alenky v řísi divů nebo nějaké podobné „úchylárny“. Jednotlivé domky mají každý jiný styl a navíc jsou natřeny různými křiklavými barvami, takže si tu fakt přijdete jako v kulisách pro nějaký divný film. Možná skoro horror. Z fotek a videí to asi tolik nevyzní (mně to taky podle fotek nepřišlo, proto jsem tam chtěla jet!), ale v reálu vesničku tvoří vlastně jen 3 ulice a všechen ten kýč je tak našlapaný na hrozně malou plochu. Když jsem se tam procházela, byla jsem ve stavu úplného senzorického přetížení a šoku. Každý dům má na sobě něco, čím z „trochu zvláštního“ přepadá do kategorie „naprosto úchylné“ – třeba sochu nějakého v barvách vyvedeného rádobysvětce, který se případně i pohybuje a kyne vám rukou, nebo na fasádě namalované anděly s mužnou hrudí ale dětskými tvářičkami… prostě bizár.

Na webu píší, že k vesnici patří také rozsáhlé zahrady, tak jsme velmi záhy opustili ten architektonický skvost a vydali se podél moře na procházku k „majáku“ a skrz zahrady. Brzy jsme ale zjistili, že zahrady se podobají spíš džungli, kterou sice prorůstají všudypřítomné rododendrony, ale ty jsou ve Walesu všudypřítomné opravdu všude.

Procházku jsme si tedy zkrátili a radši odtud vyrazili k domovu.

A víte, co mě na téhle vsi fascinuje nejvíc? Že všechny recenze na internetu ji opěvují, jak je hrozně „picturesque“ a „charming“. Asi mám divný vkus…

V úterý mělo být nádherně, a taky bylo. Využili jsme toho a vyrazili na procházku po pobřeží u Moelfre na ostrově Anglesey. Na ten se jede přes krásný Menai Bridge (ve videu od 4:19).

Zaparkovali jsme přímo v Moelfre a pak prošli vesnicí až ke zdejší stanici RNLI (Royal National Lifeboat Institution), tedy pobřežní služby, kde Ivana samozřejmě fascinovala spouštěcí rampa s připraveným záchranným člunem, aby do něj záchranáři nemuseli skákat na rozbouřeném moři.

Odtud vedla stezka stále podél útesů a podél ostrova Moelfre Island, který byl plný racků a dalších hnízdících ptáků. Od moře příjemně vanulo, takže nám ani nebylo moc velké vedro – o to překvapenější jsme byli večer, když jsme zjistili, že jsme se oba spálili pěkně do humrova :D

Cestou jsme také viděli trosky lodi a památník námořního neštěstí, které se tu stalo v říjnu v roce 1859, když tu v noci za bouře (prý nejhorší za celé 19. století) loď Roal Charter narazila na skaliska a zemřelo přes 450 lidí.

Došli jsme až na Lligwy beach, odkud jsme se pak po silnici vraceli. Nakonec jsme se zastavili ještě u Din Lligwy, nedalekých ruin keltské osady z třetího až čtvrtého století. Museli jsme k nim ale projít přes pastviny, kde se páslo stádo krav… kterým jsme se velice, ale opravdu velice líbili (hlavně Ivan :D). (ve videu od cca 4:55 do konce)

Protože bylo ještě poměrně brzy (rozuměj okolo půl páté), nechtělo se nám to na ten den zabalit a rozhodli jsme se popojet ještě kousek k větrnému mlýnu Melin Llynnon.

Než jsme se k němu dokodrcali (samozřejmě zase „šoustkama“ podle Sygicu), bylo pět hodin. Na parkovišti u mlýna jsme parkovali přesně v 17:02 a… zjistili, že mlýn měl otevřeno do pěti (stejně jako úplně všechny ostatní památky ve Walesu, všude je otevřeno jenom do pěti).

Trochu mě to mrzelo, protože mlýn je nádherně zrekonstruovaný a dá se jít dovnitř, a vedle něj, což jsem původně ani netušila, je nějaký skanzen či co, který by byl určitě taky zajímavý. Mno, bohužel, kdo pozdě vstává… ten pak nestihne otvíračku.

V Garden Flatu nás večer přišel navštívit neskutečně mazlivý kocour našich domácích, Charlie, který se nám pořád cpal na klín a vyžadoval, abychom ho drbali – to by nebyl takový problém, kdyby tedy kocour neměl dlouhatánské ostré drápy, takže jsme vždycky oba kňučeli a odháněli ho, jakmile si na nás stoupnul.

Konec první části :) Jestli jste dočetli až sem, napište mi do komentářů, ať vám můžu poděkovat, protože tohle byl zase jednou epos! Zkusím asi příští videa udělat kratší, ať jsou ty články trochu méně ukecané :)  A taky mi napište, jak se vám líbilo video a co mám kdyžtak do příště zlepšit! Budu ráda za zpětnou vazbu.