Náš děda dřív říkával, že by se hrozně rád proletěl nad naší chalupou malým letadlem, aby viděl, jak jeho rodný kraj shora vypadá. Máma se poté, co jsem jí k jednomu svátku darovala DVD Vratné lahve rozplývala, že by to bylo krásné, proletět se balonem, a mne v souvislosti s tím, že jsme vloni slavili trojité kulatiny (20, 50 a 75) napadlo tyto dvě tužby propojit. Už je to víc než rok, co jsem za dědou zamyšleně přišla a zeptala se: „Dědo, nechtěl by ses proletět horkovzdušným balónem?“ Odpověď zněla: „Ale ani ne.“ Zkusila jsem to tedy z jiné strany – „A kdyby to bylo nad naší chalupou?“ V ten okamžik děda znatelně pookřál: „No to docela jo…“ Sice teď už vím, že jsem slibovala nemožné, ale co. Zkrátka a dobře jsem koupila jeden velký lístek do koše pro 3 lidi a pilota a darovala ho mamince k svátkonarozeninám. Vloni jsme už letět nestihli, letos jsme málem letěli v květnu, ale nakonec bylo odporné počasí, takže jsme se letu dočkali až na začátku července.
Naštěstí byl let dohodnut na večer, takže jsem stihla dosvištět z práce do Sobotky, kde byl původně stanoven start. V den startu se ale máma s paní balonářovou dohodla, že za nimi dojedeme několik kilometrů od Sobotky do Skokov. Tam u chalupy na kraji velké louky stálo auto s logem firmy a na vozíku mělo naložený balonový koš. Byli jsme na místě asi o čtvrt hodiny dříve, tak jsme okamžitě začali zvědavě zkoumat automobil i náklad a dohadovali se, jak budeme z téhle louky startovat. Ovšem chyba lávky, po čtvrt hodině dorazili dva pánové, naložili nás do auta a vyrazili klikatými uzoučkými silničkami Českého ráje. Proplétali jsme se asi půl hodiny a podle debaty. jakou balonáři vedli, to vypadalo, že ani oni pořádně nevědí, kam vlastně jedeme. Nakonec jsme ale zaparkovali na louce u Sedmihorek a začaly přípravy. Náš budoucí pilot nejdřív nafoukl a vypustil malý červený balónek, aby zjistil směr větru, a pak spolu s kolegou sundal balonový koš z vozíku. Zatímco jeden namontovával ke koši tyče a na ně hořáky, druhý muž vyndal obrovský těžký pytel se samotnou bublinou balónu a my mu pomohli ji vybalit.
Pak se bublina roztáhla do šířky, k ní se připojil koš, a potom už chlapi nastartovali veliký benzinem poháněný ventilátor a začalo se nafukovat.
Balonář pak vlezl do koše a začal přitápět, takže se bublina začala zvedat, a my měli další úkol – pověsit se na koš a nenechat ho uletět bez nás. Naštěstí se kolem srotila rodinka čumilů, kteří nám pomohli, jinak se obávám, že bychom koš ve čtyřech vážně neudrželi.
No a pak už zbývalo jen nastoupit a mohli jsme letět. Balonáři naštěstí dědovi do koše pomohli, z toho jsem měla největší strach, ale vše dopadlo dobře a pak už jsme se houpavě odlepili od země.
Řeknu vám, je to krása, když si to tak pomalu šinete nad Českým rájem a rozhlížíte se na všechny strany… Díky tomu, že letíte pomalu, stihnete si všechno prohlédnout, přitom si hezky popovídáte… a zamáváte lidem, kteří na vás křičí a mávají ze země. „Kam letíte?!“ ozývalo se pod námi a pilot okamžitě odpovídal: „My nevíme!“
Proletěli jsme nad Hrubou Skálou a Hruboskalským skalním městem…
… kolem Trosek nad Podtroseckými údolími…
… v dálce jsme viděli Ještěd, Bezdězy a dohlédli jsme i do Krkonoš (a pro fotky nám zapózoval i další balón)…
… viděli jsme Sobotku a Humprecht a ve všech vesnicích jsme vyvolávali neuvěřitelné pozdvižení.
„Tady už nemůžete být za senzaci, když tu létáte často, ne?“ ptala se moje máma těsně po vzletu.
„Pořád jsme senzace, pořád,“ odpověděl balonář a měl pravdu.
Letěli jsme nad vesnicemi, kritizovali lidem domky, chválili chalupy a zahrady a pozorovali, jak lidé večer sedí venku a grilují. A kam jen oko dohlédlo a ucho doslechlo, tam štěkali psi.
„To víte, v přírodě není nic, co by bylo balón. Letadlo se podobá ptákům, ale létající balón, to si ta zvířata nedokážou k ničemu v přírodě připodobnit, tak se z toho můžou zbláznit,“ řekl nám balonář, když jsme se smáli jednomu bílému miniaturnímu raťafákovi, který v kruzích poletoval po zahradě a mohl se uštěkat.
Dohlédli jsme až na Zebín, Veliš a do Jičína, no a pak jsme přeletěli státovku mezi Jičínem a Sobotkou (z níž na nás jedno auto zatroubilo, to jsem vážně nepochopila) a začali klesat vstříc poli kousek od Samšiny. Do pole ječmene. Pilot komunikoval s druhým balonářem v doprovodném vozidle, který nadával jako špaček, že jsme si nemohli vybrat hloupější místo.
A tak jsme téměř dosedli do ječmene, já s mámou jsme vyskočily z koše a zatímco pilot stále přitápěl a držel koš metr nad zemí, my jsme jej směrovaly k okraji pole, kde na nás čekalo auto. Podobným způsobem jsme pak i spolu s druhým balonářem uložili koš na vozík a teprve pak se přistoupilo k vyfouknutí bubliny. Celý proces trval asi další půlhodinu a my se na něm podíleli, a jako tečka za zážitkem nás čekal ještě křest. Klečeli jsme v poli ječmene a náš pan pilot nás pokřtil ohněm (podpálil nám pramen vlasů), větrem (a hned plamínek sfoukl), vodou (polil nám hlavu šampaňským) a hlínou (rozdrobil nám do vlasů hroudu z pole). V okamžik, kdy jsme se loučili, už stálo slunce těsně nad obzorem a pro nás přijel Petr s naší Zlatonkou – a protáhl ji, chuděrku, částí pole. A tak jsme se rozloučili, dostali na památku křestní listy, skleničky na šampaňské s červenými balony, a hlavně se spoustou fotek a skvělými vzpomínkami. Jsou z nás teď hrabata ze Samšiny, a rádi bychom si to někdy zopakovali. No čert ví, třeba se nám to i povede.A na závěr malá reklama – tyto i další fotky zájemci najdou na Makovičím rajčeti.
Anoooo, ještě jednou! Opakovat!
Zrovna dneska nám jeden balón přistál v podvečer za barákem – pěkná podívaná, líbilo (by) se mi to… ;)