Část I. k přečtení zde, část II. zde.
V chaloupce jako z pohádky se taky pohádkově spalo, a probudili jsme se do nádherně azurového rána. Na pastvinách za okny se pásly ovce a krávy a poskakovali miniaturní zajíčci a já si říkala, že tady bych si fakt dokázala představit bydlet.
Po snídani jsme tedy skočili do auta a zamířili k Inverness a poté dál na jih podél jezera Loch Ness. Místo hlavní silnice jsme ale zvolili jakousi místní uzoučkou okresku, která vedla hned podél břehů jezera – a protože přímo před námi po té samé okresce jel náklaďák, záhy jsme to zapíchli na malém parkovišti, že se půjdeme podívat na kamenitou pláž a necháme nákladní auto ujet.
A ujet jsme ho opravdu nechali, protože jsme na té malinké pláži strávili víc než hodinu! Když jsme z parkoviště sešli dolů k vodě, naskytnul se nám nádherný výhled na jezero a hory kolem, takže jsme tu trdlovali s foťáky pěkně dlouho, než jsme se té krásy nabažili.
Přiznám se, že mě Loch Ness úplně dostalo. Vždycky jsem si ho představovala jako takový nějaký malý bahňák, kde se líně převaluje ta známá Nessie, ale vůbec mě nenapadlo, že to bude takhle překrásné jezero obklopené nádhernou přírodou. I když je to tak turisticky profláklé místo, tak už se tomu vůbec nedivím a klidně bych tam jela hned znovu.
Po téhle nečekané zastávce jsme se místo dál tou samou silničkou vypravili zpátky, protože Rob se někde dočetl o ještě lepší trase s krásnými výhledy, kterou jsme se rozhodli zkusit. A doporučení nelhalo, opravdu to stálo za to.
Posvačili jsme ve společnosti stáda krav, které se na nás přišlo zvědavě podívat, a pak pokračovali dál – pokud se do Skotska chystáte, tuhle trasu rozhodně doporučuju, je to silnice B862 (General Wade’s Military Road).
Dostali jsme se tak až na Suidhe Viewpoint, což je také naprosto neopomenutelné místo s úchvatným výhledem, zvlášť v počasí, jaké jsme chytili my – fotky tady v článcích jsou většinou nijak neupravované, přímo tak, jak mi vylezly z iPhonu :)
Když jsme projeli celou trasu, ocitli jsme se ve Fort Augustus a vydali se po opačném břehu Loch Ness zase nahoru. Zastavili jsme se u Urquhart Castle, ale na parkovišti zrovna 3 plné autobusy Asiatů vysypaly svůj náklad, takže tam byla na náš vkus trochu moc vysoká koncentrace lidí a selfie sticků a rozhodli jsme se, že radši v nedalekém Drumnadrochit ulovíme něco k jídlu.
Posilněni dalšími fish&chips jsme byli připraveni vypravit se dál – tentokrát velel Ivan, který vymyslel trasu do hloubi přírodní rezervace Glen Affric. Oproti dost živým břehům Loch Ness jsme tady málem nezakopli o dalšího člověka, po nebi navíc přitáhly těžké ocelové mraky a místy sprchlo.
V Glen Affric je spousta příležitostí k túrám, třeba na vodopády Plodda Falls, my tu ale byli pozdě odpoledne a vyrážet na hike tedy nedávalo smysl. Otočili jsme to tedy směrem k naší pohádkové chaloupce a když jsme v šest dorazili, všichni tři jsme totálně odpadli a dali si dvouhodinovou chrupku :D
V sobotu ráno bylo počasí podobné jako den předtím k večeru, pošmourno, mlhavo a pršavo. Po poradě u snídaně jsme se tedy rozhodli vypravit se do zámku Dunrobin, kde se alespoň budeme moct schovat, pokud bude pršet.
Když jsme přijeli, ještě nepršelo, tudíž jsme koupili vstupenky a šli se nejprve podívat do zahrad.
Měli jsme docela štěstí, protože v zahradách za pár minut začínala sokolnická show, kde místní sokolník ukazoval několik dravců a velmi zajímavě o nich mluvil.
Po sokolnické show jsme se mohli podívat ke kotcům, kde má sokolník ptáky „zaparkované“, a zájemcům ještě povykládal i o dalších ptácích. Vysvětloval nám třeba, že dravce nemá nijak přivázané, nijak je neomezuje – zůstávají s ním proto, že vědí, že se o ně dobře stará a krmí je, ale kdyby chtěli, mohou kdykoliv volně odletět.
Ze zahrad jsme tedy vystoupali zpět k zámku a šli se podívat dovnitř. Zámek má dohromady 189 pokojů, z nichž je samozřejmě přístupný jen zlomek. Historie zámku je ale také docela zajímavá – patří skotskému klanu Sutherlandů, kteří jej stále užívají a i proto je většina interiéru nepřístupná. Během první světové války byl využíván jako špitál, tehdy zčásti vyhořel, ale Sutherlandové ho nechali opravit, a v šedesátých letech sloužil chvíli jako internátní škola pro chlapce.
Dunrobin je na sever od Inverness, tudíž jsme se museli poté vracet stejnou cestou – už při cestě tam jsem si ale všimla v Cromarty Firth v moři takových prazvláštních industriálních struktur, které skoro vypadaly jako ropné plošiny. Diskutovali jsme tedy v autě, co by to mohlo být a proč to tu je, třeba že tu staví pod mořem nějakou novou infrastrukturu a proto tu mají tyhle konstrukce… no a nakonec jsem se na internetu dočetla, že opravdu šlo o ropné plošiny, dokonce se tomu tady říká Oil Rig Graveyard. Staré nepoužívané ropné plošiny jsou sem odtaženy a ponechány, ať si v klidu rezavějí. Po všech těch pitoreskních vesničkách a výhledech, středověkých hradech a dalších pamětihodnostech, je to trochu šok, najednou vidět ve zdejším ústí řeky naskládaných několik starých ropných plošin…
Naše cesta vedla podmračeným počasím do Glen Ord Distillery. Bohužel jsme trochu nezvládli načasování a dovnitř jsme vešli v 15:02, abychom se dozvěděli, že prohlídky palírny začínají vždy v celou. Museli bychom tu tedy hodinu počkat, což se nám úplně nechtělo – tak jsme jim alespoň vyrabovali gift shop a jeli do Inverness :D
V Inverness jsme chtěli parkovat na placeném parkovišti u obchodního domu, a hrozně nás překvapilo, když nám najednou z protijedoucího auta podával řidič okénkem svůj parkovací lístek, kde byla ještě hodina a půl nevyčerpaná. Říkali jsme si, že si asi myslel, že jsme nějací zmatení kontinentálci a chtěl nám pomoct, ale záhy jsme zjistili, že to tam tak dělají všichni – pokud jim ještě zbývá zaplacené parkování, které už nevyužijí, prostě lístek někomu věnují, aby nemusel platit <3
Naše první zastávka byla… v antikvariátu. Leakey’s Bookshop je totiž antikvariát v bývalém kostele, a pro všechny knihomoly je to prostě ráj. Uprostřed obchodu stojí obrovská kamna, podél stěn jsou metry a metry polic s knihami a do patra vede točité schodiště. Takhle nějak jsem si představovala knihkupectví pana Penumbry :)
Nakonec jsem si žádnou knihu neodnesla, i když pokušení bylo velké. Nechtěla jsem ale zpomalovat celou výpravu, protože vybírání by bylo na dlouho :D
V té samé ulici jsme ukořistili ještě výbornou zmrzlinu a pokračovali procházkou směrem k hradu. Na hlavní třídě bylo narváno, všechny hospody měly plno, odevšad byla slyšet hudba… a kromě nás turistů většina ostatních lidí už moc nezvládala chodit rovně. Trochu jsme nechápali, o co jde, jestli mají zrovna nějaký státní svátek nebo co se proboha slaví… a dělalo mi malinko problém to vygooglit, protože zadávat do Googlu dotaz „why is everyone in Inverness drunk on a Saturday at 4PM“ mi přišlo trochu moc :D Nakonec se mi ale podařilo zjistit, že jsme byli tímhle způsobem svědky toho, jak probíhá skotské cèilidh, což je podle Tripadvisoru jedna z nutných atrakcí, když jste v téhle části Skotska. Cèilidh podobně jako céilí v Irsku je společenský tanec, ale v dnešní době ho evidentně místní Skoti berou spíše jako příjemnou příležitost se v sobotu odpoledne zbořit za zvuků živé hudby :D
Protože nám na parkovacím lístku už odtikávaly poslední minuty, ani invernesský hrad jsme nestihli a rovnou jsme se mezi ožralými Skoty propletli zpátky k autu a jeli si dát něco k večeři a zabalit si, protože další ráno už nás čekal přesun na Isle of Skye.
[…] Část I, část II, část III. […]