Skotsko 2019 – část I.

Nejsme žádní velcí cestovatelé, ale na pár míst už jsme se podívali. Všechny naše dovolené byly super a moc se nám na místě líbilo – ale Skotsko se ukázalo jako úplně jiný level. Naprosto jsme se do něj zamilovali a stále říkáme, že to byla nejlepší dovolená. Proč? Čtěte dál.

Skotsko jsme chtěli navštívit už dlouho, stále nás ale odrazovala příliš dlouhá cesta tam. Řešili jsme, která varianta bude nejlepší – zda jet vlastním autem a smířit se s tím, že na cestě strávíme dva dny tam a dva dny zpět, nebo letět letadlem a na místě si půjčit auto. Na téhle variantě nás zase odrazovalo to, že bychom museli řídit auto s opačným řízením, a také byli dost limitováni zavazadly, která bychom si do letadla mohli vzít.

Po spoustě googlení jsme zjistili, že existuje ještě možnost dojet jen do Belgie, tam se nalodit na trajekt a přes noc přeplout do Anglie jen asi 5 hodin cesty od Edinburku. Když Ivan propočítal všechny varianty, zjistil, že cesta trajektem nás oproti klasické cestě přes Calais–Dover vyjde jen asi o 2 000 na osobu dráž – a tak jsme měli rozhodnuto.

Byla to první dovolená, kam jsme jeli ve třech. Ne, neměli jsme utajené dítě, o kterém bych vám neřekla – roli dítěte převzal náš kamarád Robin :) Pár týdnů před odjezdem jsme u něj byli v Brně na návštěvě, kde jsme řešili plány, a my se cestou zpět zastavili ve štěrboholském outletu, kde jsme si nakoupili spoustu nepromokavého vybavení. Rob nám pak psal, že se týž den taky vydal na nákupy a za nepromokavé hadry nechal v obchodech „jmění, za které by koupil menší africkou vesnici“. Vtipkovali jsme, že jsme si tím zajistili, že nám rozhodně pršet nebude – protože upřímně řečeno, z pověstného skotského počasí jsme měli trochu obavy.

Vyráželi jsme 31. května ráno z Prahy. Cesta do Zeebrugge v Belgii proběhla bez zádrhelů, takže jsme se před šestou veečer úspěšně nalodili na trajekt Pride of York a ubytovali se v kajutě, kde jsem to byla právě já, kdo vyfasoval palandu :)

Šli jsme z vrchní paluby sledovat vyplutí (oba chlapi jsou totiž nadšenci do lodí, což tady asi ještě párkrát zmíním…) a pak si v baru dali pivo na oslavu úspěšného zahájení dovolené.

Protože jsme zatím měli zkušenosti jen s kratšími přeplavbami z Calais do Doveru či opačně, kde na lodi strávíte jen hodinu, překvapilo nás, jak dobře vybavený byl tenhle trajekt – dokonce tu v baru seděl starý pardál s kytarou a pro pobavení hostů hrál a zpíval.

Za pár chvil začalo zapadat slunce, takže jsme se šli kochat výhledem z paluby.

Po ještě dalším pivu na dobrou noc jsme se vrátili do kajuty a uložili se ke spánku. Naštěstí byla kajuta docela dobře odhlučněná, takže jsme cítili jen mírné otřesy, ale neslyšeli jsme hlučet motory lodi, z čehož jsem měla trochu obavu. Nevím jak kluci, ale já se tuhle první noc vyspala docela dobře.

Ráno nás probudilo hlášení místního rozhlasu, že se blížíme do cílového přístavu v Kingston upon Hull.

Začali jsme se tedy hrabat z postelí a dost nechápali, co se děje, protože do připlutí podle „jízdního řádu“ jsme měli mít ještě 2 hodiny. Řešili jsme tedy, jestli bylo připlutí míněno v místním čase nebo v našem čase nebo vlastně co se děje, a trochu ve spěchu si zabalili věci. Pak jsme se šli podívat na palubu, co se tedy děje. Právě jsme připlouvali do velikého přístavu v Hullu, loď zpomalovala a vedle nás bylo vidět hodně úzké dlouhé zdymadlo.

Sledovali jsme manévry lodi a přemýšleli, co se s námi chystá dělat, protože do toho zdymadla se přece náš obrovský trajekt nemohl vejít, ne?!

No, vešel :D Nacouval tam naprosto s přehledem, a to měl na každém boku opravdu jen centimetry manipulačního prostoru. Asi nemusím říkat, že kluci byli v sedmém nebi, nadšeně diskutovali o tom, jak to asi kapitán řešil, kdy a jak používal propeller a kdesi cosi.

Každopádně díky tomu nám došlo, proč jsme měli ještě 2 hodiny do vylodění – opravdu jsme tenhle čas strávili nacouváváním do zdymadla, vyzvednutím nahoru, vycouváváním ze zdymadla a přirážením ke břehu.

Byli jsme hladoví a bez kafe, což není úplně dobrá startovní pozice pro dlouhou cestu k Edinburku. Než jsme se tedy vymotali přes pasovou kontrolu, našla jsem v centru Hullu docela pěknou kavárničku s dobrými recenzemi, navíc u historického přístavu, a navigovala Ivana, jak se k ní dostat.

Nejdřív jsme mysleli, že si dáme jen kafe, jejich snídaňové menu ale znělo tak dobře, že jsme mu neodolali, a dobře jsme udělali – dostali jsme tak obří porce, že jsme se nasytili na fakt dlouho. O tom, jak skvělé jídlo bylo, svědčí i fakt, že ho nemám na fotce… :D

Po kafi, jídle a krátké procházce podél přístavu jsme asi v jedenáct hodin hupsli zpátky do auta a vyrazili do Edinu.

Výhoda toho, že jsme si cestou trajektem hodně uspořili čas, byla, že jsme nemuseli moc spěchat. Místo po dálnici jsme to tedy z Hullu vzali státovkou podél pobřeží, přes městečko Scarborough (asi znáte písničku Scarborough Fair, ne?) a přes národní park Northumberland.

Nějak po třetí hodině jsme si užili přejezd hranic Anglie a Skotska (byla tam i vyhlídka s obrovskou cedulí Welcome to Scotland, ale tam byly dost davy, takže jsme tam nezastavovali). První zastávkou ve Skotsku bylo Jedburgh Abbey, ruina augustiniánského opatství založeného ve 12. století.

Zaparkovali jsme na parkovišti, ze kterého byl na opatství krásný výhled, a šli se podívat blíž. Dovnitř jsme úplně neměli úmysl jít, přece jen bylo už půl čtvrté a potřebovali jsme se ještě dopravit do Edinburku, a tak jsme si opatství pěkně na Čecha nafotili zvenčí a pak zamířili zpátky k autu.

Zatímco si kluci ještě fotili opatství ze břehu říčky u parkoviště, já po očku sledovala bandu asi pěti lidí, kteří kroužili okolo našeho Peugeotu, nakukovali dovnitř a celkově ho tak zvědavě prohlíželi. Chytala jsem z nich trochu nerva, protože v autě jsme měli samozřejmě úplně všechno, co jsme s sebou vezli, včetně notebooků a podobně, takže jsem si na ně dost dávala pozor a nechápala, o co jim jde. To tady na ostrově ještě nikdy neviděli auto s opačným řízením nebo jako co?

Když jsme dofotili a vraceli se k autu, lidé okukující naše auto zrovna začali nastupovat do vedle zaparkovaného Volkswagenu s britskou značkou – ale za chvilku jsem nemohla přeslechnout, že se mezi sebou bavili česky. Jeden z nich nás pozdravil, tak jsme se s nimi dali trochu do řeči – ptali se, jak se nám řídí, že oni zrovna přiletěli a půjčili si auto a jsou z toho úplně na nervy, jak to má všechno opačně :D

Jasně, koho jiného koneckonců potkat jako prvního ve Skotsku než Čechy? :D

Naší další zastávkou byla další ruina, pouze pár kilometrů (nebo bych spíš měla říct mil?) od Jedburgh Abbey – cisterciácký klášter Melrose Abbey. Tam už nám naštěstí i vykouklo sluníčko.

Opět jsme si klášter jen vyfotili zvenčí přes plot, sem už by nás ani nepustili, protože brzy zavírali, bylo už skoro pět.

Zbytek cesty jsme se už nikde nezastavovali a po šesté hodině přijeli do našeho prvního AirBnb ve čtvrti Restalrig v Edinburku. Hostitel nás přivítal, ukázal nám soukromé parkovací místo, všechno nám vysvětlil a dal nám tip na nedaleké bistro, kde prý mají nejlepší fish & chips v Edinu.

Trochu jsme se rozkoukali a osvěžili po cestě, načež jsme usoudili, že noc je ještě mladá a vyrazili na ty doporučované fish & chips.

Byla to asi půlhodinová procházka směrem k dokům v Leith. Nad Edinburkem visely nízké mraky a my se kochali uličkami s viktoriánskými domečky a typickými britskými řadovkami.

Jméno podniku, který má podle našeho hostitele nejlepší fish & chips v Edinburku, vám sem nenapíšu, protože podle nás bylo jejich jídlo nejvýš průměrné, možná spíš podprůměrné.

Zrovna se cosi hrálo (ano, jsem totální sportovní ignorant), všechny hospody byly narvané a bylo z nich slyšet fandění osazenstva a z televize zvuky přenášeného sportovního zápasu, i do bistra se scházeli fanoušci s očima přilepenýma na obrazovce, pod kterou jsme seděli – a tak jsme jen dojedli a rychle se přesunuli o dům dál. Nakonec jsme našli příjemně vypadající hospůdku, která televizi neměla a byla proto poloprázdná. Sedli jsme si tam na pivo a se mnou se dala do řeči slečna od vedlejšího stolu, kterou zaujala moje kamerka DJI Osmo Pocket. Ptala se, odkud jsem, že prý zním jako Holanďanka, načež jsem řekla, že nevím, jestli to mám brát jako kompliment nebo ne – na což přítel slečny opáčil, že to záleží, jestli mám ráda Holanďany. Vrátila jsem mu to, že spíš jde o to, jestli oni mají rádi Holanďany, nač odpověděli: „Oh yes, we LOVE the Dutch!“ :D

Když jsme dopili, vydali jsme se ještě na procházku podél Water of Leith, to už ale začalo zapadat slunce.

Obkroužili jsme tedy místní náplavku a vydali se už pod příkrovem tmy zpátky na ubytování, kde jsme odpadli do postelí.

Edinburk

V neděli ráno jsme vstali, z proviantu přivezeného z Čech spáchali rychlou snídani, a chystali se vyrazit do centra Edinburku. Brzy jsme zjistili, že ve třech lidech nás Uber vyjde levněji než lístky na autobus, takže nebylo moc co řešit a přivolali jsme si elektrickou Toyotu Prius se zrzavým typicky skotským řidičem, kterému jsme rozuměli tak každou druhou větu.

Vyklopil nás u Scottova monumentu (aspoň v tom jsme se s ním zvládli dorozumět :D) a odtud jsme se pěšky vydali okolo Waverley Station do kopce k High Street.

Měli jsme naprosto neskutečné štěstí, protože zrovna v ten den se v centru Edinu odehrával nějaký festival či co a Royal Mile, High Street i Victoria Street byly zavřené pro auta a byly z nich velké pěší zóny. Mohli jsme tam tedy volně bloumat a kochat se, vymetli jsme i pár všudypřítomných obchůdků s vlnou a kašmírem, a před dvanáctou se začali přesouvat směrem ke Greyfriars Bobby.

Tahle socha psíčka je památkou na pejska Bobbyho, který patřil jednomu z edinburských policistů v 19. století. Poté, co jeho páníček zemřel, Bobby prý 14 let strážil jeho hrob, dokud sám také nezemřel.

My jsme sem ale nepřišli poňuchňat pejskovi čumáček jako miliardy lidí před námi. Právě od této sochy totiž vychází bezplatná procházka Edinburkem po stopách Harryho Pottera – Pottertrail.

V poledne si nás vyzvedla průvodkyně Gemma v bradavickém plášti a mrzimorských barvách – svůj příchod okomentovala tím, že se chtěla zjevit s prásknutím v oblaku prachu, ale tím, že je tour bezplatná, na to nezbyl budget :D Podobnými vtípky pak byla prodchnutá celá procházka Edinburkem a bylo to naprosto super. Můžu doporučit, pokud máte Harryho Pottera rádi – myslím, že i ti, co nejsou úplně die hard potterheadi si tam najdou něco zajímavého pro sebe.

Tour měla přibližně hodinu a čtvrt, a ve čtvrt na dvě jsme už byli docela vyhladovělí. Našli jsme si tedy restauraci, která nás zaujala, a naobědvali se tam. Poté jsme se vrátili zpět do Victoria Street, kterou jsme při Pottertrail viděli jen z horního patra. Tahle malebná ulička s barevnými domky prý J.K. Rowlingovou inspirovala pro Příčnou ulici.

Ve Victoria Street najdete hned několik harrypotterovských obchůdků, které jsem samozřejmě potřebovala prošmejdit odshora až dolů, a také malá knihkupectví, kavárničky, obchůdky s kabelkami a kdoví čím vším.

Odtud jsme se vydali k Edinburskému hradu, opět jsme ale dorazili o půl páté a v pět se zavíralo, takže jsme se na to vykašlali a… šli do hospody. Tedy přesněji řečeno do Brewdog Baru v Cowgate. Pivo od Brewdogu jsem totiž ochutnala vloni v Londýně (spolu s dalšími belgickými pivy) a díky tomu zjistila, že mi pivo vlastně chutná – jen mi nechutnají taková ta česká piva plzeňského typu. BrewDogu navíc fandím od doby, co jsem si přečetla knížku jeho zakladatelů, Punkové podnikání, a hodně mě bavila.

Ochutnali jsme pár piv a řešili, co dál. Bylo pět, což bylo trochu brzy na to to zabalit a jít domů, zároveň ale všechny památky v Británii v pět zavírají.

Nakonec jsme usoudili, že se tu neopijeme pivem od Brewdogu (protože by to trochu lezlo do peněz), a vydali jsme se pěšky na Calton Hill. Vyhlídku z něj jste už stoprocentně někde viděli, je totiž fakt fotogenická.

Na kopci to foukalo jak blázen, ale ten výhled za to stál. Mraky se převalovaly přes kopce v dálce a hnaly se nad městem, takže jsem kluky prudila se svou touhou natočit si několik časosběrů.

Prošli jsme se po kopci kolem dokola, abychom si vychutnali výhled na všechny strany, a pak se mocně vyfoukaní a se zalehlýma ušima skutáleli zpátky na ulici pod Calton Hillem a přivolali si Uber, který nás dopravil zpátky na AirBnb.

Následující den byl náš poslední den v Edinu, a protože vynikáme blbými nápady, tak nás nenapadlo nic lepšího, než se vyšplhat na Arturovo (nebo Artušovo, chcete-li) sedlo. To je nejvyšší kopec Edinburku, a výhled na něj jsme si užili předchozího večera z Calton Hillu:

Výšlap nahoru na Arturovo sedlo byl tedy dost masakr, zvlášť pro taková másla, jako jsme my (a to jsme nešli zdola z města, ale popojeli jsme autem na parkoviště u rybníčku přibližně na půli cesty), co byl ale ještě větší masakr, to byl ten vichr, který fučel nahoře. Člověk byl sotva schopný rovně stát, fakt jsem se bála, že mě to odfoukne. Vyfotili jsme si aspoň dobyvatelské selfíčko na vrcholu a po pár fotkách a videích zase šupajdili níž, kde tolik nefoukalo.

Asi není třeba dodávat, že kolem nás po cestě tam i zpět probíhali nijak nesupící, pohodově si to dávající místňáci v keckách a džínech, že?

Mimochodem, když jsem jako malá čítala Správnou pětku, hrozně často se v ní zmiňovaly kvetoucí hlodášové keře. Já tehdy vůbec netušila, co to je (jo, sladké doby bez Googlu…), jen mi ten název přišel docela vtipný. O co jde mi došlo až teď skoro ve třiceti ve Skotsku, kde jsou žluté kvetoucí hlodáše fakt na každém kroku…

Když jsme úplně promrzlí a vyfoukaní nasedli zpátky do auta, usoudili jsme, že na to, abychom rovnou vyrazili do města, jsme trochu moc prokřehlí, a tak jsme se vrátili zpátky na ubytování, udělali si horký čaj a trochu rozmrzli, než jsme přivolali další Uber a nechali se (dalším elektrickým Priusem) dovézt do Dean Village.

Dean Village je podle mě něco jako pražský Nový svět – taková stará čtvrť plná malebných domečků, kterou když procházíte, tak si vůbec nepřipadáte jako v rušném městě.

Říčka, která tudy teče, je naše stará známá Water of Leith, podél které jsme se procházeli už v den příjezdu. V Dean Village podél ní také vede docela pěkná pěší trasa, kterou jsme se vydali směrem zpátky k centru města.

Na křižovatce u kamenného mostu se k nám přitočil starý děda, který se nás zeptal, jestli potřebujeme poradit, a když jsme řekli, že ne, rozpovídal se alespoň o historii téhle čtvrti – bývala to pekařská čtvrť, která pekla chléb pro celý Edinburk.

Procházkou jsme došli zpátky do civilizace, kde jsem pak trvala na tom, abychom se prošli ještě uličkou Circus Lane, kterou jsem také často vídala na Instagramu.

Odtud jsme se poté pěšky vydali zpátky na Edinburský hrad, který jsme byli odhodlaní dnes stihnout. Nejdříve jsme se posilnili točenou zmrzlinou a pak šli koupit lístky – stály 19 liber na osobu, což nám přišlo hodně, ale po prohlídce hradu jsme uznali, že to za to stálo.

Připojili jsme se také ke komentované prohlídce, kde nás vedla Skotka Mhairi, které ale bylo docela dobře rozumět (nebo se hodně snažila, aby jí rozumět bylo :) ). Její komentáře byly naprosto skvělé, prokládala je nenucenými vtípky, říkala nám i, že Red wedding ze Hry o trůny byla inspirována právě historií tohoto hradu… zkrátka určitě stojí za to se prohlídky zúčastnit a je to něco úplně jiného než suché a nazpaměť naučené průvodcovské prohlídky na českých památkách.

Výhodou také bylo, že nás průvodkyně jen provedla několika nejdůležitějšími zastávkami a na nádvoří nás nechala jít si po vlastní ose – do hradu se dostanete i bez průvodce, můžete si jej prohlédnout zcela sami, ale pro zájemce jsou organizované tyto komentované prohlídky, které jsou ale v ceně vstupenky.

Prohlédli jsme si tedy Scottish National War Memorial, který je úplně nahoře v hradě a kde jsou velké knihy se soupisem všech Skotů a Skotek, kteří kdy padli za vlast; viděli jsme taky výměnu stráží, což je věc na Edinburském hradě poměrně neobvyklá – průvodkyně nám vysvětlila, že tu stráže výjimečně byly proto, že v neděli byly královniny narozeniny, ale protože v neděli se čestná salva nedělá, aby se nerušil nedělní klid, přesunuli ji na pondělí :) Prošli jsme si i National War Museum of Scotland (to zajímalo, nebudu lhát, hlavně kluky), odtud nás už ale kustodi začali nenápadně vytlačovat ven, protože se už zase blížila pátá odpoledne a tedy zavíračka.

Nás už také po celém odpoledni doháněl hlad a žízeň, a tak jsme se přesunuli… no, znovu do Brewdog Baru. Oni tam totiž kromě piva dělají i pizzu.

Já mám takovou… nevím, asi mozkovou dysfunkci, že mi spousta lidí přijde někomu podobných, ale když řeknu Ivanovi nebo komukoliv jinému, „Jé hele, támhleten člověk je hrozně podobný Frantovi…“ nebo něco takového, ostatní na mě koukají jako na blázna. Proto už tomuhle svému dojmu, že někde vidím někoho známého nebo aspoň podobného někomu známému, neberu moc vážně. A tak když jsme tam takhle seděli v hospodě a popíjeli pivo, zahlédla jsem na baru týpka a proběhlo mi hlavou: „Kdybychom byli v Praze, řekla bych si, že je to Pavel Hák…“ A za chvilku Ivan, který si četl Twitter, ukazuje tweet s fotkou hradu, z něhož jsme právě přišli, a chechtá se: „Jé, hele, Pavel Hák je v Edinburku na hradě!“

Prohlásila jsem: „No, v tom případě myslím, že možná sedí támhle u stolu…“

Jasně, kde bychom koneckonců mohli potkat Sibiřanku a @moc_chytry, než v Edinburku v hospodě?! :D Zašli jsme tedy aspoň na krátký pokec, než jsme se vrátili k naší horké pizze.

A pak už nás čekal jen návrat na AirBnb a zabalení si všech našich krámů, protože ráno jsme vyráželi směr Aberdeen.

Ale vzhledem k tomu, jak dlouhý tenhle článek už je, o tom radši zase až příště ;)