Rozhodnutí a priority

Sedím v posteli s počítačem na klíně, popíjím kafe a z obrazovky na mě spiklenecky pomrkává formulář v pdf. Vyplň mě, vyplň mě! vybízí mě prázdné kolonky.

Za 3 měsíce touto dobou bych měla mít sbaleno do Walesu a chystat se k odletu. Přesně 20. ledna totiž začíná Orientation Week pro přijíždějící Erasmáky, o týden později začíná výuka. Před pár týdny mi mailem přišlo několik formulářů ohledně přihlášení se na předměty, ubytování a podobně, a od té doby čekají otevřené v mém prohlížeči, až je vyplním a pošlu zpátky. Všechny náležitosti kolem přihlášky musím mít podle termínů Univerzity Karlovy vyřízené k 1. listopadu. Což je za 14 dní (oh shit).

Jak jsem „vystoupila ze své komfortní zóny“

Letošní rok je pro mě tak trochu rokem osobních zemětřesení. Završit ho mělo lednové zdrhnutí do Walesu, ke kterému jsem se úspěšně odhodlávala už od tohoto dubna. Psychická příprava celkem zafungovala, takže jsem se do Walesu začala i těšit – znáte přece takový ten pocit, kdy se někam těšíte, i když vás to vlastně trochu děsí. Ale pak jsem poslední víkend v srpnu jela do Brna na BabelCamp, kde přednášela mimo jiné taky Belinda Filippelli. Zatímco valná většina Čechů, jakmile jim dáte do ruky mikrofon, ze sebe začne dělat brouky Pytlíky, kteří všude byli, všechno znají, jsou nejchytřejší na světě a jejich názory jsou ty jediné správné, Belinda mě zaujala tím, že vlastně vůbec nemluvila o tom, co ona sama dokázala, v čem její firma uspěla a proč bychom ji my měli obdivovat a brát si z ní příklad. Bylo to prostě něco úplně jiného, a tak, když jsem viděla v prezentaci odkaz na stránky její konzultantské firmy, sebrala jsem se a po přednášce šla za ní. Doteď, kdykoliv nad tím přemýšlím, mě udivuje, že jsem to udělala – rozhodně není můj styl jen tak jít a dát se do řeči s někým úplně cizím, natožpak v angličtině, takže bych měla být totálně vyklepaná a půl hodiny se odhodlávat. Místo toho jsem ale s Belindou chvíli poklábosila, načež jsem se zeptala, jestli náhodou nehledá posilu do týmu. „Actually, I am,“ odpověděla ona, načež jsme si chvíli povídaly o tom, co dělám já a co dělá ona, a vyměnily si vizitky s tím, že Belinda slíbila, že se mi ozve. Považovala jsem za úspěch, že jsem vůbec takhle, jak se v dnešní době hezky říká, „vystoupila ze své komfortní zóny“ a šla se s ní pobavit, a tak napůl jsem očekávala, že se určitě neozve.

Ozvala se hned v pondělí a domluvily jsme si na pátek schůzku kvůli pohovoru. Belinda mě pochválila „You’ve done a great job building your KlaPi brand!“ (muhehe) a nakonec jsme se dohodly, že od dalšího týdne nastupuju. Takže jsem už přes měsíc zaměstnankyní GoViral.cz :)

Nooooooooooooooooooooooooooooooooooo!

Nejprve se mi nechtělo Belindě svěřovat, že jí možná za 4 měsíce zmizím do Walesu, ale nakonec jsem nevydržela a byla upřímná. Pochopitelně nadšená nebyla (její doslovnou reakci vyjadřuje podnadpis téhle sekce) a vysvětlila mi, že mě potřebuje v Praze a v kanceláři a ne někde v háji v Bangoru, logicky. A tak řeším dilema – přijít o práci, která mě baví a kterou bych chtěla dělat, a jet na půl roku studovat na univerzitu, kterou vystudovala i Bridget Jones (za toto info děkuju Sylvince :) ), nebo zrušit Erasmus, zůstat v Čechách a udržet si práci? Za poslední měsíc tenhle problém řeším snad s každým, kdo je ochotný mě chvilku poslouchat, a musím říct, že většina mých přátel mi poradila vykašli se na Wales, zůstaň tady, práce, kde neustále používáš angličtinu, ti dá mnohem víc zkušeností a vědomostí, než půl roku v Británii. Vlastně jen Sylvinka zastává druhý názor, vykašli se na práci, jeď do zahraničí, práci najdeš novou, jakmile se vrátíš. A já pořád váhám. Vzhledem k tomu, že jsem s různými intervaly sháněla zajímavou práci několik posledních let, nejsem si jistá, jestli po návratu z Walesu budu schopná najít zase nějaký flek, který by mi vyhovoval a práce mě na něm bavila stejně jako ta, kterou dělám v GoViral. Některé dny se tak budím s jistotou „kašlu na Wales“, jiné dny mám zase náladu „jé, v tom Walesu by to bylo tak super…“ Uzávěrky přihlášek už mi šlapou na paty a mně se zároveň nechce to všechno řešit a vyběhávat, když to třeba budu stejně rušit – a na druhou stranu, protože znám svého blízkého přítele pana Murphyho, který mě všude pronásleduje, se obávám, že když si ten Erasmus nevyřídím a nechám to vyhnít, že nikam nepojedu, v práci se něco kardinálně posere a já pak budu bez práce a bez Erasmu sedět v Praze a brečet.

Challenge accepted!

Odhodlat se jet na Erasmus byl pro mě, lenocha a žádného velkého aktivistu, docela velký krok sám o sobě. Před pár lety bych to do sebe možná neřekla, že se rozhodnu vypadnout na půl roku pryč (ale zároveň uznávám, že půlrok pro mě byl takové limitní, maximální období – na rok bych nikdy nebyla schopná takhle odjet). Byla to pro mě taková challenge, kterou jsem se rozhodla přijmout, a svým způsobem jsem se na to, jak si poradím sama někde mezi ovcemi ve Walesu, docela těšila a byla zvědavá, jak si s tím poradím (a samozřejmě jsem se taky těšila, že budu mít konečně zajímavý obsah na blog, že ano :) ). Minulou sobotu měla navíc Bangor Uni Open Day, takže jsem měla celou Timeline na Twitteru zaspamovanou retweety nadšených studentů, že je Bangor University strašně awesome a že tam všichni hrozně chtějí studovat. Ano, to mi v rozhodování moc nepomohlo :)  Ovšem moje plánovací já, které má rádo, když má jasno, co ho v blízké budoucnosti čeká, každým dnem nerozhodnosti trochu umírá a nervuje mě čím dál tím víc. Čemu mám dát přednost – pohodlnější, levnější verzi v Praze, nebo té zajímavější, dobrodružnější, a dražší verzi v zahraničí?

Na závěr ještě přidám jeden půvabný rozhovor s kolegou @honzikf:

On: „Ve Walesu to pro tebe bude úplně jiný, osvěžující zážitek.“
Já: „Jak to myslíš?“
On: „No že tě tam nebudou balit žádní chlapi.“
Já: „?!?“ *přemýšlím, jestli se mám urazit*
On: „No, chlapi přece balí ženské proto, aby je dostali do postele. Jenže Velšani už mají v postelích ty svoje ovce, tak nepotřebujou balit ženské, přece…“