Nespavé nokturno

Je skoro pět ráno a já se už tři hodiny jen tak převaluju v posteli a nejsem schopna usnout. Nesnáším, když vím, že musím poměrně brzy vstávat, ze všech sil se snažím usnout, abych se aspoň trochu vyspala, a něco mi prostě brání se propadnout do snů a nechává mě potácet se někde mezi spánkem a bdělostí, kdy mě napadají podivné myšlenky a přirovnání a chvílemi nevím, co je reálné a co se mi jen zdá.
Podzim je divná doba. V létě by v tenhle čas už svítalo a ptáci by řvali jako o život. Ale teď je podzim, tma jako v pytli a ptáci asi odletěli do teplých krajin, protože je hrobové ticho. Jenom déšť pravidelně klepe do kovového parapetu. Zní to, jako kdyby dole pod oknem seděla stenografka s psacím strojem a usilovně zapisovala. Občas její prsty znejistí, ťukání zpomalí, zaváhá, a pak se zase do parapetu opře s původní silou. Jen známé cinknutí, když skončí řádku a načne novou, se nekoná. Chvílemi tepot psacího stroje přeruší zašumění větru, připomínající šokované zavzdechnutí davu v soudní síni po překvapivé výpovědi obžalovaného. A nahoře v mém pokoji cvaknou hodiny, jako kdyby kleplo soudcovo kladívko a vyneslo rozsudek – za tři hodiny vstáváš.