Modelka ze mě nikdy nebude

„Klári, ty se určitě ráda fotíš,“ prohlásil kolega včera, když jsme se chystali na focení profilovek na firemní web.

„Ani náhodou,“ odpověděla jsem, „já focení z duše nenávidím, jsem totiž příšerně nefotogenickej člověk.„

„Nic takovýho jako nefotogenickej člověk neexistuje,“ odfrkl okamžitě fotograf. „Všechno je jenom věc dobrýho nasvícení a šikovnýho fotografa.“

Jako první si před objektiv stoupla kolegyně.

Fotograf nacvakal asi patnáct fotek, pak je na displeji foťáku narychlo zkontroloval, pokýval hlavou a přivolal si druhou kolegyni.

Opět nafotil nějakých patnáct až dvacet fotek, projel je, řekl že dobré… a byla jsem na řadě já.

„Zkus si stoupnout víc bokem…“ 

cvak cvak cvak cvak

„Dej bradu trochu výš.“

cvak cvak cvak cvak

„Ne, tak to ne…“

cvak cvak cvak cvak cvak 

„… Tak třeba ukaž zuby.„

cvak cvak cvak

Chvíli zamyšleně hleděl na fotky na displeji. „No tak tahle je vyloženě ošklivá, tu rovnou smažu… Víš, co, běž zpátky, zkusíme jich ještě pár,“ povídá nakonec.

Po další smršti cvakání opět listuje asi třiceti fotkami.

„Mno… tak snad z toho něco vybereme,“ povídá pak trochu rozhozeně.

V e-mailu, v němž pak posílal fotky celé firmě, stálo: „Moc se tentokrát nedařilo, tak snad s tím nebude problém.“

Já mu dám, že nefotogeničtí lidi neexistují!