Minuit à Paris

Miluju Paříž a miluju francouzštinu – což asi mí pravidelní čtenáři dávno vědí :). A tak, když jsem zjistila, že v Kině Aero budou za dva dny dávat nový film Woodyho Allena s názvem Půlnoc v Paříži, ani jsem moc nezkoumala, o co vlastně jde, a po dohodě s Honzou rezervovala lístky. Přece jen, jméno režiséra slibovalo, že to snad nebude odpad – a taky nebyl.

Ne že bych nějak zásadně nesouhlasila s multiplexy, vcelku proti nim nic nemám, přesto mám ale dojem, že v malém kině si člověk film prostě vychutná lépe – a dokonce levněji. Davy lidí s obřími kýbly popcornu v rukou mi prostě připomínají nynější moderní dobu, zatímco malé zšeřelé kino zastrčené v průjezdu je takové milé, přátelské a svým způsobem romanticky zpátečnické. Nemá sice obří cele polstrované sedačky a je v něm málo místa na nohy, ale jde-li člověk na dobrý film, drobného diskomfortu si ani nevšimne. A zrovna pro Půlnoc v Paříži je komorní atmosféra malého kina naprosto ideální.

První záběry Paříže a já se rozplývala. Počátečních několik minut mě dokonce dokázalo přesvědčit o tom, že Paříž je krásná i za deště – ještě než to stihla hlavní postava prvně říci. Ačkoliv základní situace je skoro až „trapná“ – pár snoubenců v Paříži, proboha, něco originálnějšího by nebylo? Woody Allen dokázal i z tak tuctového námětu vytřískat skvělé pokračování. Ušlápnutý romantický ťunťa Gil Pender (Owen Wilson) by nejradši v dešti bloumal městem, zatímco jeho blonďatá vystajlovaná snoubenka generál (Rachel McAdams) ho honí po obchodech se slevami a pro jeho romantické sklony nemá žádné pochopení. Její drahý se nakonec vzpříčí a místo na diskotéky si po večerech odskakuje konzultovat svou novelu s Ernestem Hemingwayem či svádět milenku Pabla Picassa. Úžasně vykreslení umělci počátku minulého století, dokonalá atmosféra, skvělé, snadno plynoucí a vtipné dialogy – a to vše v mé milované Paříži, jednou současné, jindy plné automobilů z 20. let minulého století, poté zase secesní. A do toho angličtina míšená s francouzštinou.

Pro mě by tenhle film mohl klidně mít i tři hodiny a já bych si ho celou dobu skvěle užívala. Mirka Spáčilová mu ve své recenzi vyčítá snahu poučovat, mně však Gilovo zjištění, že nebýt spokojený se svou dobou je obvyklé, ale že má člověk být rád, že žije tam, kde žije, nepřipadalo tak pohoršlivé. Stejně tak paní Spáčilové nesedí přílišná nostalgie, vzhledem k tomu, že podzim je u mě ale často spojen s nostalgickými náladami, Allen mi tak spíš padl do noty.

Za mě tedy jasných pět hvězdiček z pěti, naprostý must-see a hlavně film, který nesmí chybět v mé sbírce DVD. Jeden z (mála) filmů, při jejichž skončení mi bylo líto, že se v kině netleská, protože tenhle počin by podle mě potlesk rozhodně zasloužil.