Měšťáci a houby

Vždycky jsem se považovala za měšťačku. Děvče narozené, vychované a vystudované v Praze a tím pádem Prahou rozmazlené, které si nedokáže představit, že by mělo někdy bydlet na maloměstě, nebo nedejbože na vesnici. To, jak se tam všichni znají, všichni přesně vědí, co kdy kdo kde jak dělal – to by mě dohnalo k šílenství. Mám ráda určitou anonymitu velkého města, kdy člověk sotva zná aspoň sousedy na patře – a zároveň ty krásné okamžiky, kdy ona anonymita padne a já na ulici potkám někoho známého a dáme se na chvilku do řeči, než se zase rozběhneme za svým.

Zároveň jsem ale už od dětství trávívala léto s prarodiči na chalupě. Jako dítko školou nepovinné jsem mohla být s babičkou, již šťastně v důchodu, na chalupě už od jara až do podzimu, škola mě pak omezila na pouhé dva letní měsíce. A připadalo mi to naprosto normální. I jiné děti trávily část prázdnin u babiček – a jinou část prázdnin u moře, což byly zážitky, o nichž se pak ve škole vykládalo spíš. Teprve když jsem asi ve třetí třídě dostala malou jedničku do žákovské knížky za to, že jsem z chalupy přivezla kousek uříznuté větve, na němž byly vidět letokruhy, a slavila jsem s ním obrovské úspěchy – učitelka ho v hodině přírodopisu nechávala kolovat a děti si ho užasle prohlížely, protože letokruhy nikdy předtím naživo neviděly – pochopila jsem, že asi ne každé dítě tráví prázdniny v přírodě a že tedy asi nebudu úplně klasický měšťák. Tradice prázdnin na chalupě mi ale vydržela celou základní i střední školu, teprve po maturitě jsem se trhla.

Když se řekne měšťák, vytane mi v mysli jedna určitá osoba. Před několika lety jsem chodila s chlapcem, který pocházel z jednoho z měst, v jehož názvu se skrývá slovo lázně. Očekávala jsem tedy, že jako hoch z malého města, bude mít k přírodě vřelý, případně tolerantní vztah. I vzala jsem ho tedy k nám na chalupu.

První známkou, že to bude asi trochu zvláštní návštěva, bylo, že když jsem ho vyzvedla u autobusu, vychrlil na mne, že si našel cestu na mapě a ať mu neradím, že určitě naši chalupu najde  sám. Podvolila jsem se, tehdy ještě nic zlého netušíc, a hoch započal svou nesmírně vzrušující bojovku. Vyrazil jako honicí pes, na křižovatce se po mně otočil: „Tady se jde doprava, že jo?“ Škodolibě jsem mu odpověděla, že přece nechtěl, abych mu radila, a tak jsme pokračovali. Ano, prokázal, že je majitelem celkem solidního orientačního smyslu, ovšem naši chalupu přehlédl jako krajinu a pokračoval po silnici dál. A já se tedy nebránila, zkrátka se trochu projdeme po okolí. Ušli jsme asi kilometr do kopce, kde se můj tehdejší přítel zarazil a zeptal se, kdy už tam budeme, že tady někde by to mělo být. Řekla jsem mu s úsměvem, že už jsme to minuli, a na dotaz, kde přesně jsme tu chalupu minuli, odpověděla že u té autobusové zastávky asi kilometr za námi. V tu chvíli se „skaut na bojovce“ rozzuřil, proč jsem mu to neřekla dřív, že to přece nemohl vědět, že je to už tam, a proč že jsem ho nechala jít tak strašně daleko. Nepřipadalo mi, že bychom si až tak zašli, ale chlapec trval na tom, že si musíme odpočinout, než se vydáme na zpáteční cestu. Hned vedle nás se prostírala louka s posečenou trávou, tak jsme se rozhodli odpočinout si tam. Zatímco já se bezstarostně rozvalila do trávy, on vytáhl z batohu repelent, nastříkal se jím od hlavy k patě a posléze mě sjel zděšeným pohledem: „Přece nebudeš takhle ležet v trávě?!“ vyjekl, vytasil vydání Mladé fronty DNES a poskládal si několik listů do trávy, aby se na ně mohl usadit. Následnou relaxaci pak protínaly jeho výkřiky: „Bacha, vosa, letí na tebe vosa!!!“ a „Fujtajbl, beruška, kšá, hnus!“, případně „Pozor, moucha, moucha!“. A já v tu chvíli věděla, že nejsem měšťák. A že se s ním musím rozejít.
O svém neměšťáctví jsem se znovu ujistila v posledních několika měsících. Jakožto dítě vyrůstající „v divočině“ mám vcelku pestré zkušenosti s holínkami. Život na venkově se zkrátka bez pořádných gumáků neobejde. V gumákách jsem trávila jara i podzimy, často i léta svých pobytů na chalupě, lítala jsem v nich v mokré trávě, v bahně, v kalužích i ve vodních tocích, kde mi do nich zpravidla nateklo vrchem. A tajně jsem obdivovala dědečkovy obrovské holiny po kolena, v nichž chodíval kosit trávu. Na houbaření si u nás doma nikdo nikdy moc nepotrpěl (a díky článku mé drahé matky začínám tušit proč), já navíc chuti, natožpak vůni hub nikdy neholdovala, a proto jsem se vždy děsila okamžiků, kdy mi babička balila věci na pravidelný letní pobyt u otce v permanentně vlhkých a upršených Lužických horách. Přítomnost gumáků v mém zavazadle totiž znamenala, že jakmile si jich otec všimne, zaraduje se a půjde se povinně na houby. A posléze se budou houby povinně konzumovat. Mnohdy mě ovšem houbaření neminulo ani když se mi podařila diverzní akce a gumáky jsem si ze zavazadla před odjezdem vybalila – a tak jsme jednou s mým drahým tatíčkem kdesi ve vlhkých a upršených lužických lesích zapadli do bažiny a já dorazila domů s teniskami naprosto promáčenými a zabahněnými, a dostala kvalitní sprdunk od otcovy tehdejší ženy. Postupem času tedy přestaly být holinky mou oblíbenou obuví, a jak jsem rostla a blížila se pubertě, byla jsem radši, když toto šik obutí zůstávalo poklidně stát v předsíni naší chalupy a tiše si smrdělo.
Jaký tedy byl můj šok, když jsem před pár měsíci, potažmo lety, spatřila nejprve na nejednom fashionblogu a posléze i v ulicích našeho velkoměsta stejné gumáky jako klasické vesnické, jen mnohdy v příšerných barvách a potiscích. Nejprve jsem nechtěla věřit svým očím – pro mě zkrátka gumáky vždy patřily, patří a budou patřit na venkov, jsou neoddělitelnou součástí vidlí, kosy a kolečka s hnojem – ale pak mi došlo, že tohle jsou zkrátka ti měšťáci, kteří holiny na venkově v životě neviděli a tak jim připadají jako zajímavý módní výstřelek. Zvlášť mě o tom ujistila nedávno blonďatá slečna s Vuittonkou na ručce a v miniaturních minišatičkách, s gumáky s leopardím vzorem. V den, kdy svítilo slunce. Tito tvorové, a počítejme mezi ně i designéry módní kolekce českých olympioniků, nechápou, že jde vlastně o čistě účelovou obuv, která prostě nemůže vypadat hezky, a která v lidech, kteří s gumáky už kdy měli co do činění, vzbuzuje akorát zhrozené oklepání a představu, jak se tomu ubohému člověku musí příšerně potit (a tudíž smrdět) nohy. Přece jen pochybuju, že je v Praze, potažmo olympijském Londýně, v deštivějším období tak hluboká kaluž, aby nestačily obyčejné nepromokavé boty, případně že daná děvčata a slečny počítají, že v jejich škole/fakultě právě ten den, kdy v této apartní obuvi vyrazily, praskne vodovodní potrubí a ony se budou muset po kolena ve vodě brodit do učebny. Asi se řídí heslem – vždy připraven. Nebo spíš vždy upocen a zasmraděn?