Llama on Rails

Obvykle jsem-li nespokojená s nějakou akcí nebo něčím podobným, zdráhám se k tomu vyjadřovat na blogu – přece jen vím sama moc dobře, že já bych s největší pravděpodobností nic takového zorganizovat nedokázala ani tak, jak to zorganizované bylo, natožpak líp. A že by se určitě našla spousta hejterů, kteří by se do mě pustili přesně s týmž argumentem. Jenže právě z důvodu, že nejsem žádný schopný organizátor, se radši do žádného organizování ani nepouštím. Ale tohle jsou úvahy, ve kterých bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho, a přitom jsem chtěla psát o včerejším dnu.
Před několika týdny kolem mě na Twitteru proběhla informace, že se bude konat workshop RailsGirls, speciální workshop pro děvčata, kde se bude učit programovací jazyk Ruby on Rails. Chvíli jsem zkoumala webové stránky, ale nakonec se neregistrovala, už ani nevím proč. Asi o týden nebo dva později mi napsala Leni, jestli nechci jít s ní, že ona už registrovaná je, a tak jsem si řekla, že to tedy zkusím.
V registračním formuláři byl dotaz, jaké jsou mé zkušenosti s programováním. Přesné zodpovězení téhle otázky by mi zabralo asi několikastránkovou slohovou práci. Vždycky jsem totiž programovat chtěla umět. Na gymplu v hodinách IVT jsme se nejprve učili tvořit primitivní weby v HTML, což ale nepovažuju za programování, a posléze následoval seminář programování v Pascalu (nesmějte se :D), kam mě ale profesorka odmítla přijmout, protože jsem měla trojku z matiky a podle její logiky to znamenalo, že když mi nejde matika, nepůjde mi ani programování. Tím pádem jsem pak přestávky ve výuce mnohdy trávila místo učení maturitních otázek nakukováním přes rameno spolužákovi, připravujícímu v Pascalu svůj maturitní projekt, a fascinovaným sledováním, jak píše kódy. Posléze jsem se pokoušela samoucky naučit CSSko, ale nikdy nebylo dost času, takže jsem skončila u toho, že CSSko sice přečtu, ale sama nenapíšu. Zatím doufám, že se aspoň nějaké základy programování naučím na Stunome, kde do nás zatím Josef Šlerka tlačí Rko, s nímž ale mírně bojuju, proto to nepovažuji za kdovíjaké programovací znalosti. Napsala jsem tedy do dotazníku, že zkušenosti s programováním nemám.
V pátek večer se konala tzv. installation party s účelem seznámit se ještě před workshopem a hlavně si nainstalovat Ruby on Rails. V Locus Coworking Space (údajně s kapacitou 200 lidí) se nás sešlo asi 25 z přihlášených 60 účastnic a vytáhly jsme notebooky, že si tedy stáhneme instalačky programů. V ten okamžik ale přítomná Locus WiFi zaprotestovala a spadla, takže jsme se nakonec vcelku dobře poseznamovali mezi sebou i s přítomnými organizátory a kouči, protože jsme sháněli flashky a duchapřítomné lidi, kteří už instalačky měli stažené a mohli by je poskytnout jiným. Organizátoři pak zoufale přecházeli po místnosti a smutně konstatovali, že má Locus (opět dodávám, že s kapacitou 200 lidí) jen 6Mbit/s WiFi. A že když to nefunguje, když je nás tu pětadvacet, jak to bude fungovat zítra, když nás má být šedesát. Checht. No nic, nainstalovaly jsme si programy z kolujících flashek, vyřešily případné potíže a rozprchly se. Druhý den se bude od devíti snídat a seznamovat se a od desíti se tedy začne s Ruby.
Vzhledem k tomu, že ráno v devět nejezdilo Áčko – Locus je na Jiřího z Poděbrad – scházely jsme se trochu jako švábi na pivo, přesto ale myslím, že po desáté, když dorazili největší opozdilci (že, Leni? :D), jsme byli komplet. Začalo se ale stejně až po půl jedenácté, ale tak už to občas na akcích bývá. Zatímco jsem seděla na svém místě a čekala na zahájení, zaslechla jsem od vedlejšího stolu hlubokomyslnou úvahu: „Tyjo, to se fakt nepřihlásili žádní kluci?! Tady jsou samý holky, to bych na programovací workshopu nečekala…“ No, já taky ne, ale v případě, že se ten workshop jmenuje RailsGirls… no nic :D
O půl desáté, poté, co byl zapojen kávovar, připojen projektor a zapojena druhá WiFi síť, se tedy začalo nejprve teoretickou přednáškou, která ale byla moc fajn, a posléze jsme byly rozděleny do čtyřčlenných týmů – podle používaných platforem, podle znalostí a podle používaného jazyka, protože se mezi námi našlo i pár anglicky mluvících. Každý tým dostal přiděleného svého kouče, který bude tým vést.
Hned na začátku, když jsme se seskupily v týmu a měly začít pracovat, mi došlo, že jsem si svou odpovědí při registraci, že nemám žádné programovací zkušenosti, pěkně naběhla. Dostala jsem se totiž do týmu naprostých lam. Respektive, jedna slečna v našem týmu programování dokonce studovala, takže byla na mnohem vyšší úrovni, zatímco my zbylé tři jsme byly totální nováčci – no prostě lamy. Dostaly jsme přidělenou jedinou přítomnou koučku, která nám řekla: „Tak, pro začátek si najeďte na stránky http://tryruby.org a proklikejte si tam ten tutoriál.“
Slečna sedící proti mně se zarazila a pak povídá: „Já tomu nerozumím, co si teda mám spustit?“
Koučka: „No prohlížeč.“
Slečna: „Jako Internet Explorer?“
Koučkou nejprve projel zděšený křečovitý záškub, ale poté odpověděla: „No, třeba – prostě prohlížeč, který používáte.“
Slečna chvíli klikala a pak povídá: „A co teď?“
„Teď jděte na stránky tryruby.org.“
Mezitím jsem já (a zřejmě i ostatní slečny) bojovala s připojením k internetu. Locus WiFi totiž běžela šíleně pomalu, a k druhé síti se mi nedařilo připojit – na flipchartu před námi bylo sice napsané heslo, ale síť mi hlásila, že je neplatné. Když se koučka zeptala, jak jsme na tom, upozornila jsem ji, že nefunguje internet, a ona mi poradila, ať se přihlásím na tu druhou WiFi s názvem RailsGirls. Ukazovala jsem jí, že mi síť nechce vzít to heslo (holky u vedlejšího stolu se v tu chvíli nahlas vztekaly nad tímtéž problémem), načež jsem se dozvěděla, že je to chyba mého notebooku a že tedy musím zůstat na té Locusácké WiFi, která byla ale tak zpomalená, že se na ní nešlo ani dostat na danou web stránku. Koučka pokrčila rameny s tím, že s tím organizátoři snad ještě něco udělají, ale že neví, že to asi budeme muset vydržet tak, jak to je. Spustila jsem si tedy na iPhonu osobní hotspot a zkoušela tedy internety tahat do notebooku přes 3G, ale bylo to jen o maličko rychlejší než místní WiFi, tak jsem to vzdala. Zkusila jsem tedy znovu RailsGirls WiFi, která už heslo vzala a normálně jsem se k ní připojila. Web tryruby.org mi najel a já začala vyplňovat příkazy.
Čtvrtá slečna v našem týmu nám o sobě řekla, že dělá webdesign v CSSku a rozhodla se, že by se mohla naučit i Ruby. Když se ale dostala na stránky tutoriálu, oznámila koučce, že neumí anglicky a nerozumí, co po ní tutoriál chce. Od té chvíle jí skoro pořád stála koučka za zády a překládala jí, co má dělat.
„No, to jsme organizačně trochu nezvládli,“ řekla v jednu chvíli smutně, „měli jsme k té registraci napsat, že výuka bude probíhat v češtině.“
Slečna neangličtinářka přikývla a dodala: „A taky tam nikde nebylo, že se bude programovat anglicky!“
Ano, já se v programování moc nevyznám, jak jsem psala výš, ale přece jen jsem ještě neslyšela o žádném programovacím jazyce, který by byl v češtině. A přiznávám se, že by mě docela zajímalo, jak slečna tvoří webdesign, když neumí ani žbleptnout anglicky.
Těmito úvahami jsem se zaobírala většinu času, protože WiFi na místě byla tak pomalá, že se mi většinou po dvou až třech krocích tutoriálu stránky zasekly, musela jsem je obnovit a vyplnit předchozí kroky znovu. Slečna proti mně záhy po začátku vyděšeně prohlásila: „Mně to nic nedělá, co s tím mám dělat?“
Koučka: „Tak si tu stránku refreshněte.“
Slečna: „Co to znamená?“
„Obnovte si ji.“
„A jak?“
„No tady si klikněte na tu šipku, co míří dokola.“
„Ahá.“
Koučka nás celou dobu povzbuzovala, ať se jí klidně ptáme, jestli máme nějaké otázky, že proto tu jsme, jinak bychom si ten tutoriál mohly klidně proklikat doma Vzhledem k tomu, že je ten tutoriál ale vážně dobře udělaný a jasně vysvětluje, k čemu který příkaz je a co mi proč vypíše, nebyl důvod se jí na nic ptát. Koučka se pak přesunula ke mně a zeptala se, jak jsem daleko. Postěžovala jsem si na WiFi a na to, že jsem to vyplňovala už asi pětkrát, načež mi koučka poradila, ať tedy zkusím na lokálním příkazovém řádku příklady, co nám ukazoval karmiq v přednášce a k nimž dal gist na internet. Protože to podle mě vysvětlil dost jasně, připadalo mi zbytečné ty samé příkazy zkoušet, ale protože na tom koučka trvala, pár jsem jich do příkazového řádku Rails zkopírovala. Jeden z příkladů mi ale vyplivl odlišný výsledek než v přednášce, což mě zarazilo. Koučka příkaz chvíli zkoumala, chvíli zkoumala výsledek, a nakonec mi řekla, že neví, proč to vyplivlo to, co to vyplivlo. Ale přidala novou informaci a to, že když zmáčknu tlačítko doleva, můžu se vrátit v příkazu a přepsat ho, když jsem třeba udělala překlep, a když zmáčknu šipku nahoru, vrátí mi to předchozí příkaz. Ty jo, you don’t say!
Koučka se pak odebrala zpátky ke slečně, co neumí anglicky, a já dál pokoušela štěstí s tutoriálem na internetu. Slečna vystudovaná programátorka vedle mě jen jela jak fretka, kopírovala příkazy a odenterovávala je, a já se pokaždé, když jsem stiskla svůj enter, modlila, aby se to zase nezaseklo a já to nemusela dělat znovu. Občas mi i po obnovení stránky vyjel application error, někdy runtime error, zkrátka to fungovalo jen velice výjimečně a já při čekání na reakci tak trochu usínala. Koučka pak ke mně ještě jednou přišla, zrovna ve chvíli, kdy to fungovalo.
„Tak co, zase se to zaseklo?“
„Ne, teď to funguje,“ řekla jsem a dál si četla instrukce v levé části obrazovky.
„No, tak teď tam máte dát tenhleten příkaz,“ ukazovala mi koučka.
„Já si ještě čtu ten text nad tím.“
„Aha, to si nečtěte, to je zbytečný, jen tam kopírujte ty příkazy,“ poradila mi koučka, čímž se mi opět postarala o námět k přemýšlení ve chvíli, kdy se to zasekne: jak mám podle ní ten jazyk pochopit, když je „zbytečné číst text“? Když si nepřečtu, k čemu ten příkaz je, tedy co tím vlastně zadávám a proč to tam zadávám, tak k čemu by mi celý ten tutoriál byl?
Zatímco se mi na obrazovce točilo načítací kolečko, aneb při dalším zaseknutí, jsem se tedy slečny koučky zeptala na věc, která mě zajímala:
„Je tenhle jazyk citlivý na velká a malá písmena?“
Slečna se dlouze zamyslela: „Noooooooo… To záleží,“ odpověděla mi pak.
V jednu hodinu byl program workshopu přerušen, že si můžeme dojít na oběd. Po dvou hodinách snažení jsem byla u šestého levelu tutoriálu (ano, kdyby internet fungoval pořádně, měla bych to hotové snad ani ne za hodinku) a nezbývala mi už žádná vůle zůstat. Naštěstí byl workshop zdarma, a tak mi ani nebylo moc líto, když jsem s Leni poobědvala a odebrala se domů. Dokážu si totiž představit mnohem lépe strávenou sobotu, než pokoušením se na příšerně pomalé a nestabilní WiFi projet tutoriál, který si můžu kdykoliv udělat doma sama.