Jak uvažují ženy

Muži versus ženy.

Jedni jsou z Marsu, druzí z Venuše.

Dvě pohlaví, která si nikdy nemohou porozumět.

Znáte to. Tohle téma je ve společnosti prostě vděčné. Je tématem úspěšných knih, námětem virálně se šířících vtipů a memů.

Dneska tu mám tedy jednu radu pro pány.

Pánové, jestli chcete nahlédnout do toho, jak žena opravdu uvažuje, stačí vám jedna jediná kniha.

Jmenuje se Pod sněhem a napsala ji Petra Soukupová.

---

Na českou literaturu jsem nikdy moc nebyla.

Nevím, jestli mi ji znechutilo neustálé vnucování Máchů, Jirásků a Němcových ve škole, nebo možná zkrátka radši prožívám „zahraniční“ dobrodružství.

Musím ale uznat, že když už jsem za posledních pár let po nějaké české knize sáhla, zpravidla mě nezklamala.

Přesně jako Pod sněhem od Soukupové.

Byla to první kniha od Soukupové, kterou jsem četla, a rozhodně si chci přečíst i její předchozí knížky. Díky jejímu stylu vyprávění se totiž podíváte přímo do hlav hrdinek.

Nemám ráda knížky, které jsou vlastně o ničem. Proto se mi třeba nelíbilo Prázdné místo od Rowlingové. Pod sněhem sice nemá žádný valný děj, ale způsob, jakým Soukupová popisuje, co se hrdinkám honí v hlavě, je naprosto geniální.

Já se v tom totiž přesně našla. Připomnělo mi to, jak denně nad věcmi uvažuju, jak jsem schopná během jediné minuty zažít tisíc protichůdných emocí… A to se mi obvykle při čtení knih nestává.

Na Goodreads má kniha zatím jen 4 recenze, a to od samých žen. Mě by ale zajímalo, co si o téhle knize musí myslet mužští čtenáři. Jaký jim připadá tenhle 370stránkový náhled do světa Venušanek :)

Blanka, Olina a Kristýna jsou tak uvěřitelné, až to bolí. Všechny tři jsou občas na zabití, všechny tři to ale v životě nemají lehké, a vy si pořádně nemůžete vybrat, která z nich je vám míň nebo víc sympatická, protože vlastně chápete všechny tři.

Díky téhle knize mi došlo, jak černobíle všechno obvykle vidíme. 

Jak jsme schopni šmahem všechno odsoudit jako dobré nebo špatné, a přitom nemáme vůbec ponětí o souvislostech, kontextu. Jak jsme přesvědčeni, že náš způsob života a naše hodnoty jsou ty jediné správné a kohokoliv, kdo žije jinak nebo má hodnotový žebříček nastavený opačně než my, vnímáme jako vyvrhele, jako někoho divného, mnohdy jím až opovrhujeme. Jak máme všichni svou pravdu a vehementně se bráníme tomu, aby nás z ní někdo vyvedl.

A přitom nám nedochází, že každá mince má dvě strany a ne všechno je tak, jak se nám to může zdát.

Soukupová bezvadně vystihuje, jak mnohdy říkáme něco a myslíme si něco jiného, jak během několika vteřin dokážeme v úvahách utéct na kilometry daleko od původního tématu a, jak už jsem zmiňovala, jí popisované situace jsou tak ryze přirozené, uvěřitelné a naprosto nepřikrášlené a nevyumělkované, až vám přijde, že sedíte v autě spolu s postavami a právě teď se kodásáte po příšerných českých silnicích kamsi na Mimoň.

Blanka se jenom beze slova podívá na Kristýnu, no to si snad dělá prdel, že všem dětem koupila kolu. Kristýna se ale už naštve.
Hele tak jestli jsem měla nějaký omezení, tak proč jste mi je neřekly? Já jsem si myslela, že děti kolu nesměj, ale Oliver i Bětka řekli, že směj, tak pardón, že jsem s sebou neměla detektor lži.
Bětko, odkdy ty smíš kolu?
Normálně, táta mi ji koupil, když jsme byli minule bruslit.
A mně kolu zero.
Ještě líp. Blanka si nahlas povzdechne, tak to je marná snaha, ona se asi může snažit do alelujá, když Libor na to kašle, tak kam se takhle dostanou? Proč by děti vůbec měly pít sladký limonády? Ona jim jako kráva ráno odšťavňuje ovoce, aby měly zdravý pití, a pak jim Libor koupí, na co si ukážou, protože je to pohodlíčko, a taky holčičky na něj udělají oči a on, protože chce bejt super táta, tak jim to samozřejmě nemůže odmítnout. To není jenom kola, to je pořád nějaká drobnost z každýho výletu, pořád něco, on by jim koupil i ty tablety, a ony to dobře vědí, ona, Blanka, je zase za tu zlou, co jim v životě nic nedopřeje.

(ukázka z kapitoly Blanka se přitom tak snaží)

Najde-li se tu nějaký vášnivý čtenář mužského rodu, který již tuhle poměrně novou knihu četl, budu moc ráda, když mi dá vědět, co na ni říkal. A pokud jsem někoho inspirovala k jejímu přečtení, tak doufám, že taktéž :) Je to totiž podle mě vlastně taková psychologie ženy v kostce.

A na závěr ještě jedna ukázka, moje snad nejoblíbenější pasáž z kapitoly Kdo kde sedí. Musím říct, že díky téhle knize, jejím retrospektivním útržkům z dětství hrdinek a situacím, které mezi nimi nastávají v dospělosti jsem fakt ráda, že nemám žádné sourozence :)

Tak pojedeme, pojďte, ať jedeme, dokud Filípek spí, směřuje je Blanka k autu a sama posune Filípka v sedačce k okýnku.
Tak já jdu dopředu, řekne Kristýna, klidně si ten dárek můžu nechat pod nohama.
Počkej, proč ty? Já jdu dopředu, vzadu se mi dělá špatně, řekne Olga.
Já myslela, že budeš sedět s Oliverem.
Ne… já budu vepředu.
Mami, já ale chci sedět s tebou, řekne Oliver.
Neblázni, sedni si s holkama.
To nejde, ve druhý řadě musí bejt Filípek, sedačka se do tý třetí řady blbě dává, upřesní zase Blanka.
Mami, tak pojďme do třetí řady ty a já, budem tam sami, zajásá Oliver.
No to už vůbec ne, nemůže sedět vzadu, bylo by jí špatně, Kristýně špatně nebývá, tak o čem se tady bavíme.
Kristýno, vepředu sedím já.
Hele, já mám dost kocovinu, mně by dneska vzadu taky bylo blbě.
Mami, my budeme sedět s Filípkem? zeptá se Fany.
Ne holky, vy si sedněte do tý třetí řady, tam je míň místa, a vy jste nejmenší.
Nejmenší je Fíla a Oliver, řekne Běta.
Bětko…
Ale fakt, mami.
Odklopí jim sedačku a nasměřuje je dozadu, díkybohu obě poslušně nastoupí, Fany vytáhne na sedačku i psa, Blanka mlčí, jen se ještě na Bětu zatváří, aby nebyla pořád tak načuřená, Běta se zatváří zpátky, něco jako proč jsi tak trapná, mami. Blanku v tu chvíli napadne, ještě že mám Filípka, čerstvé miminko, bytost, která mě bude mít ráda ještě několik let bezpodmínečně.
Mami, já chci sedět s tebou, opakuje Oliver, ale Olga si ho nevšímá, Kristýna už si sundala kabát a jde doředu na místo spolujezdce.
Počkej, vepředu sedím já.
Mami, ne!
Olí, nech toho.
Já nechci sedět vedle mimina!
Olga si teď všimla, jak se Blanka zatvářila na to, co Oliver řekl. Jako by Filípkovi tou větou snad ublížil. Přitom Olga ví, proč tam nechce sedět, v autě někdy spí, pláč mimina by ho rušil.
Hele, Blanko, to není nic proti Filípkovi, jeho jenom nějak štve ten dětskej pláč.
Jasně, řekne Blanka kysele a obrátí se na Olivera. Ty snad slyšíš, že by Filípek brečel?
Ne, uznává Oliver, ale stejně vedle něj nebudu sedět.
Oli, tak si sedneš k oknu a teta Týna doprostřed, jo? zkusí to ještě Olina, i když už ví.
Ne!
Dobrý, sedni si vedle Olivera ty, říká Kristýna, jako kdyby jí tím snad dělala nějakou milost.
Kikino, neser.
Ty neser.
Ježiš, holky. Tak se můžete vystřídat, zkouší to vstřícně Blanka.
A ty nedělej, že jsi naše matka.
Fajn. Tak jděte obě do prdele a já jedu.

(hoďte kamenem, kdo jste nikdy žádnou podobně absurdní, vyhrocenou rodinnou situaci nezažili…)