Jak se shání doktor?

Naše rodina je rodinou samorostů. V případě, že je někdo z nás nachcípán, zůstane pár dní doma, nadopuje se Paralenem či Coldrexem, protřepat nemíchat, a čeká, až si tělo poradí. Když nic nepomáhá, opráší se starý Domácí lékař po babičce, z paměti se vyhrabe pár babských rad – teprve je-li opravdu nejhůř, svěřujeme se do rukou doktorů. Má drahá máť se dokonce na blogu přiznala, že se doktorů bojí. Zkrátka a dobře, členům našeho klanu musí být fakt setsakra špatně, aby šli k lékaři.

Chtěla bych vám povyprávět o tom, jak krásně jsem zakončila rok 2012 a vstoupila do roku 2013. Vánoce jsem strávila na chalupě s rodinkou a sedmadvacátého prosince jsem pak skočila do autobusu a vyrazila zpět do Prahy za kočkou. H. dorazil druhý den pozdě odpoledne, takže jsme se dohodli, že společné Vánoce oslavíme až v sobotu 29. prosince. Ten den jsem se vzbudila okolo páté ranní s dojmem, že jsem asi spolkla cirkulárku. Na příšernou bolest v krku nezabralo ani pití a spát se mi moc nedařilo, trošku jsem se bála, že to bude angína. Přes den mi nebylo o moc líp, Coldrex nezabíral, Honza mi sahal na čelo a tvrdil, že mám horečku. Zašmodrchala jsem se tedy do šály a dál připravovala naše společné Vánoce. Zvládla jsem do sebe jakž takž natlačit večeři, i když se mi kvůli bolesti v krku dost blbě polykalo, víno jsem si nedala, protože jsem v sobě měla prášky. V noci na neděli jsem toho moc nenaspala, znemožněné polykání a bolest v krku mě celkem spolehlivě udržovaly vzhůru, a když už jsem zabrala, probudil mě Honza s tím, že jsem se ve spánku dusila. Den jsem strávila v posteli, chvílemi jsem se třásla zimou a chvílemi umírala horkem, tu a tam pospávala a zdály se mi pěkné horečnaté halucinační sny. Honza začal hledat, kde je nejbližší pohotovost. Šel se i optat sousedů, kteří tu bydlí od doby, kdy byl panelák postavený.

„Jó, nejbližší pohotovost bývala na poliklinice Parník,“ povídá soused, „ale před pár lety ji zrušili. Teď je nejbližší pohotovost v poliklinice Prosek. A nebo můžete jet rovnou na Bulovku.“

Usoudila jsem, že než se táhnout přes půlku Prahy na Bulovku, bude mi líp v posteli, a nechala to být. Třeba se mi udělá líp. Honza mi skočil do lékárny pro Strepfen (údajně to bylo to nejsilnější, co tam na bolest v krku měli), který na chvíli trošku pomáhal a který jsem střídala s Orofarem, a dělal mi Priessnitzovy obklady, které ale nepomáhaly vůbec.

Tady je asi na místě dodat, že nemám obvodního lékaře. Je mi třiadvacet, většinou nebývám nemocná, jen před asi třemi lety jsem měla nějakou sáhodlouhou chřipku, které jsem se nemohla zbavit. Zašla jsem tehdy za obvoďačkou, k níž patřím podle trvalého bydliště, a její zdravotní sestra mě celkem nevybíravě poslala dopryč, že nové pacienty neberou (viz můj tehdejší článek). Z chřipky jsem se tedy tehdy vyléčila sama a dál to neřešila, holt nemám doktora, no bóže. Honza se pak vloni na jaře přes jakéhosi pouličního nabízeče zapsal do prosecké pobočky mojeambulance.cz, byl u nich na vstupní prohlídce a byl vcelku spokojen, tudíž jsem si řekla, že nemám co ztratit, když jsem bez obvoďáka, a tak jsem se přes dalšího takového potulného týpka, který mě odchytil začátkem listopadu, nechala do mojeambulance.cz zapsat také. Dala jsem chlapovi na ulici část svých údajů s tím, že mě zadají do databáze a během týdne mi zavolají z callcentra, abych jim doplnila citlivější údaje typu rodného čísla a podobně. Dostala jsem od pána letáček a stvrzenku, že jsem registrována, a čekala na telefonát. Dočkala jsem se přibližně po týdnu, nadiktovala jim rodné číslo, trvalé bydliště a podobné věci a bylo mi řečeno, že do týdne mi zavolají z ordinace, aby si mě pozvali na vstupní prohlídku. Tohoto telefonátu už jsem se ale nedočkala. Spolu s koncem semestru, blížícími se Vánocemi a pracovními povinnostmi před koncem roku jsem neměla náladu, čas ani sílu to řešit, a tak jsem to nechala vyhnít. Se stvrzenkou o registraci jsem ale od chlápka dostala taky informaci, že pokud se dostavím do některé z ordinací mojeambulance.cz a ukážu jim onen papír, ošetří mě i když u nich nejsem vedená. Fajn. Tahle informace mi vytanula z mysli v době, kdy mi bylo mizerně, a papír jsem vylovila ze svých složek. Na internetu jsem si našla, že má mojeambulance.cz 31. 12. otevřeno, a rozhodla se tam zajít, pokud se mi neudělá líp.

Líp se mi samozřejmě neudělalo, takže jsem se na Silvestra dopoledne sebrala, udělala ze sebe jakž takž člověka a chystala se vydat na Prosek. Honza se gentlemansky nabídl, že mě doprovodí, když mi není dobře, a tak jsme vyrazili oba. V čekárně mojíambulance seděli asi tři poměrně zdravě vypadající lidi. Zamířila jsem tedy k mladé recepční za pultem, ukázala jí stvrzenku a vysvětlila jí, že mi sice nezavolali kvůli vstupní prohlídce, ale že je mi mizerně, mám dojem, že mám asi angínu, a potřebovala bych tedy lékařskou pomoc.

„Ale my máme dneska až do zavíračky plno… bereme jenom fakt akutní případy, jako infarkty nebo tak…“ prohlásila slečna a vzala si ode mě stvrzenku. „Vy jste se registrovala přes někoho na ulici? Ahá, no my s nima máme trochu problém, oni nám ty lístečky často nedávaj, tak proto jsme vám asi nezavolali…“ Chvíli klikala na počítači a pak povídá: „Ale to jste se musela registrovat někam jinam, já vás tady vůbec nemám v databázi. Fakt jste se registrovala sem na Prosek?“

„Jo, určitě sem,“ trvala jsem si na svém.

„No ale já vás tady vůbec nemám, to bych vás musela úplně nově přidávat, to nejde, my máme dneska fakt plno,“ řekla mi slečna. „Tak si tu registraci udělejte znova z domova přes internet, a zatím si aspoň dojeďte na pohotovost na polikliniku Prosek, ať se vám z toho neudělá něco horšího, jestli máte fakt angínu. Na shledanou!“

Vyšli jsme z ordinace, já nasraná, unavená, s bolavou hlavou, nemajíc náladu na to se ještě někam táhnout. Ale vzhledem k tomu, že se můj stav nelepšil, spíš horšil, a že poliklinika Prosek od nás byla jednu stanici metrem, rozhodli jsme se jet aspoň tam.

Jestli nevíte, jak poliklinika Prosek vypadá, buďte rádi. Je to taková šeredná hranatá komunistická budova, do které jsme vlezli a šli se zeptat na informace, kde tu mají pohotovost. V budce seděli dva staří dědci, po našem dotazu překvapeně vyvalili oči, podívali se na hodinky a odmítavě zavrtěli hlavami. Slečna v mojeambulance asi zapomněla, že je všední den. „Je tady jedna doktorka, zkuste se s ní dohodnout, třeba vás vezme,“ řekl jeden a poslal nás na konec chodby a doprava, dveře nevímkolik.

V čekárně seděli tři lidi, což mi vlilo do žil novou dávku optimismu – nemuselo by to trvat tak dlouho. Čekali jsme, až sestra otevře dveře, a když se tak stalo, Honza jí hned vysvětlil, že jsem nemocná a potřebovala bych vyšetřit.

„A co děláte tady? Proč si nejdete za vaším obvoďákem?!“ vyštěkla na mě sestra nepřátelsky.

„Já žádnýho obvoďáka nemám,“ řekla jsem unaveně, načež se na mě sestra utrhla:

„Jak to, že nemáte obvoďáka? Musíte mít obvoďáka, to neexistuje, abyste neměla obvoďáka! Copak jste dítě?!“

„Ne, nejsem, je mi třiadvacet.“

„No tak musíte mít obvoďáka!“

„Nemám, žádný mě nechce vzít, protože mají plno.“

„Tak chvíli počkejte.“ Prásk dveřmi. Za chvíli sestra přišla z chodby, ať jdu za ní, že to probereme venku. „Helejte, my tu máme jediný votevřeno, chodí k nám teď 12 obvodů, protože všichni doktoři maj dovolenou. Co vy teda chcete?“

„Chci vyšetřit. Mám podezření, že bych mohla mít angínu.“

„Tak chcete napsat antibiotika nebo co jako?“

„Já nevím, nejsem doktor, nevím, jestli tu angínu opravdu mám, prostě mě bolí v krku.“

„A od nás chcete teda jako co?“

„No vyšetřit, abych věděla, co mi je, a napsat na to nějaké léky.“

„Tak jestli chcete, tak si tady počkejte. Ale my budeme brát přednostně naše pacienty, takže tady můžete klidně sedět do večera. A možná se na vás nedostane,“ prohlásila sestra. „Chcete to takhle?“

„Děkuju, nechci. Na shledanou,“ chystala jsem se k odchodu.

„No moment, snad máte angínu, ne?“

„Já nevím.“

„A fakt si tu nechcete počkat?“

„Ne, nechci. Na shledanou.“

Odešli jsme. Představa několikahodinového, možná zcela zbytečného čekání, mi byla mnohem protivnější než představa návratu do postele, ač bez diagnózy a bez prášků, které by zabíraly.

„Tak co, pojedeme ještě na tu Bulovku?“ zeptal se Honza.

„Já chci domů,“ zakňučela jsem, protože jsem toho měla tak akorát. Stavili jsme se tedy na nákup nějakého jídla na večerní silvestrovskou „oslavu“, a šli domů. Tam jsem se nadopovala paraleny, pila zázvorový utrejch, zkoušela jsem i teplé mléko s medem a rumem, ale nic moc nepomáhalo. Večer jsme tedy strávili koukáním na Jamese Bonda, Honza sice připravil chlebíčky a otevřel víno, ale chlebíčky jsem skoro nebyla schopná spolknout a víno mě pálilo v rozdrážděném krku. Šampaňským jsme si o půlnoci sice připili, ale já svou skleničku srkala asi hodinu po maličkých doušcích; zbytek sektu jsme tedy šli nabídnout sousedům, s nimiž jsme poseděli u nich v kuchyni, zatímco mně se chtěla rozskočit hlava bolestí.

V úterý, na Nový rok, jsem se pokoušela jakž takž fungovat. S nemocí, která se už nezhoršovala, ale ani nezlepšovala, jsem se učila tak nějak žít a zvyknout si na ni, horečku jsem srážela Paralenem a bolest v krku tlumila Strepfenem, Orofar už taky přestal působit. A pak mě napadla spásná myšlenka.

Druhého ledna, ve středu, se naši vraceli z chalupy do Prahy. Poprosila jsem je tedy, jestli by se pro mě nemohli stavit a dovézt mě na polikliniku v Malešicích. Rozhodla jsem se totiž ve svém zoufalství zkusit navštívit svou bývalou pediatričku, že mi třeba pomůže. A pokud mě pošle do háje, tak počkám u našich do večera a pak se zkusím vnutit na noční pohotovost tam, s argumentem, že k nim „patřím“ podle trvalého bydliště.

Přijel pro mě Petr a ptal se mě, kde jsem sakra „chytila takovej murybundus“. Došli jsme k tomu, že nejspíš v onom autobuse z chalupy do Prahy, což Petr okomentoval tím, že prý Makovice povídala, že to mám za to, že jsem odjela o den dřív, než jsem původně zamýšlela. Petr mě dovezl přímo před polikliniku a já šla do čekárny k mé bývalé pediatričce. Naštěstí neměla dovolenou, v čekárně byly jen tři matky s dětmi, a tak jsem čekala. Ve chvíli, kdy jsem se usadila, jsem si pomyslela, že to je teda gól, zrovna teď je mi docela dobře, ani mě v tom krku moc nebolí, hlava taky dobrá – no prostě jak když jdete s něčím do servisu, taky to v tu chvíli funguje. Jedna mamina se dvěma dětmi, co byla přede mnou, byla hotová za ani ne deset minut, druhá matka s asi třináctiletou dcerou ale byla v ordinaci snad půl hodiny. Mezitím do čekárny přišla ještě další mamina se dvěma hyperaktivními syny a mě nejdřív začala bolet hlava, pak pálit v krku a nakonec se vrátila i horečka. Do ordinace jsem tedy vcházela ve značně odrbaném stavu, načež jsem se doktorce pokorně omluvila, že vím, že u ní nemám co dělat, ale že mě žádný doktor nechce vzít nebo nedejbože ošetřit. Doktorka vzala do ruky mou kartičku pojištěnce, chvíli na ni zamyšleně koukala, pak několikrát zopakovala nahlas moje jméno, až najednou vykřikla: „Ježišmarjá, nejseš ty ta nešťastnice, co měla toho meningokoka?!“ Přikývla jsem, že to jsem já, načež se doktorka zeptala, jak je možný, že jsem bez obvoďáka. Vysvětlila jsem jí celou anabázi, načež mi řekla:

„No, mojeambulance.cz, to je takovej trochu podvod, my to neradi vidíme, tam cirkuluje několik doktorů, takže pokaždý dostaneš někoho jinýho, kdo o tobě vůbec nic neví, to není dobrý… Ale až zas půjdeš za nějakým doktorem a on tě odmítne, řekni mu, že to chceš písemně, pro pojišťovnu. Kdyžtak si můžeš jít stěžovat k pojišťovně a oni ti někoho seženou, rozumíš…“ Poté mi řekla, ať na ni udělám pěkné „Ááááá“ a při pohledu do mého krku spráskla ruce: „Dyť ty máš angínu jako prase!“ Dostala jsem recepis na antibiotika, nádavkem ještě dva tipy na obvodní lékaře v okolí, kteří by snad mohli mít volno a případně se mám zkusit odvolat na jméno paní doktorky, že mě snad vezmou, ještě chvilku jsme potlachaly o mém zdravotním stavu po meningitidě, o studiích a životě, a pak jsem šla. Antibiotika jsem si vzala hned a druhý den ráno se probudila a překvapeně konstatovala, že už mě v krku nebolí (což byla po těch pěti dnech docela nečekaná změna).

Závěrem bych jen chtěla podotknout, že mojeambulance.cz jsou evidentně pěkní vydřiduši (z čehož jsem tedy měla obavy už od první chvíle, kdy s informací o nich přišel Honza). Nikdy jsem neměla důvěru k čemukoliv, co se nabízí na ulici, ale nečekala jsem, že se takhle „obchoduje“ i s lékařskou péčí. Respektive s citlivými osobními údaji pacientů, které mizí v jakési černé díře. Jsem docela zvědavá, komu je předali. Nebo prodali? A kdy se mi tenhle pokus získat praktického lékaře vymstí.