Jak jsme včera málem vyhořeli

Naše chalupa je legendární. Skoro každý, kdo mě zná, o ní někdy slyšel, ale téměř nikdo ji neviděl naživo. Je to totiž zážitek pouze pro otrlé – plíseň, propadající se střecha a o hygienických podmínkách ani nemluvím. A včerejším večerem, tedy spíš dnešní nocí, se naše podmínky ještě zkomplikovaly.
Naše koupelna je v dosti dezolátním stavu, koneckonců stejně jako celá chalupa, a protože celé generace našich předků odmítaly z neznámého důvodu zavést do našeho domu vodovod, vodu u nás čerpáme ze studny a ohříváme v komunistickém průtokovém ohřívači, kterému co pamatuju nefunguje termostat. A tak se milý ohřívač musí hlídat, aby se voda v něm místo ohřátí neuvařila, což se nám už také několikrát podařilo. Jenže náš čistotný děda se včera večer (tedy spíš v noci, okolo půl jedné) umyl, popřál nám dobrou noc a odešel spokojeně do postele. A ohřívač zůstal nějakým omylem zapnutý. Já, moje máma a Petr jsme zůstali sedět v obýváku, povídali jsme si a pak si pustili Sex and the City – The Movie, a nikoho samozřejmě nenapadlo jít do koupelny zkontrolovat ohřívač.
Ve tři hodiny ráno film skončil a my se začali pomalu sbírat, že poklidíme pokoj a půjdeme spát. A jak si tak, lehce ovíněná, procházím předsíní, cítím podivný smrádek a ptám se, co to tu ksakru smrdí? A po otevření dveří do koupelny se na mě vyvalila obrovská oblaka páry a šílený smrad pálícího se plastu a gumy. Máma běžela ohřívač vypnout a když se konečně mlha rozplynula, všimli jsme si, jak se žlutý plast na ohřívači pomalu vydouvá a taví a na přední straně se objevuje drobná hnědá spálenina. Vypadalo to, že ohřívač asi praskne, po rychlém chlazení okamžitě se odpařující ledovou vodou ruplo zrcadlo, ale spálenina na plastu se čím dál zvětšovala. Nakonec se zarazila na průměru cca 7 cm a smrádek jsme větrali ještě asi půl hodiny, přičemž na nás odevšad kapala teplá voda ze zkondenzované páry. Náš už tak dost vlhký dům byl tím pádem ještě vlhčí a dřevěná stěna, na které je ohřívač připevněn, docela slušně sálala. Petr pak sundal přední kryt, který už se díky teplu sám docela zkroutil, takže to nebyl takový problém, a odhalil krásně do černa spálený obklad nádržky. Nakonec jsme se do postele dopotáceli po čtvrté ranní – tedy asi po hodině chlazení, větrání a blbnutí kolem ohřívače.
Děda pak strávil celý den snahou opravit ohřívač do použitelného stavu, přičemž asi čtyřikrát vyrazil pojistky a jednou téměř podpálil dům, pak ho to konečně přestalo bavit a zkostatoval, že budeme potřebovat nový ohřívač. Ale prozatím jsme se vrátili do doby asi sto až dvěstě let zpátky a ohříváme si vodu na kamnech. Tradá!