Filosof

Předposledním zadáním bylo napsat zvířecí povídku. V mém případě byl výběr zvířete celkem jasný :)

 

Sluníčko mi přes okno hezky vyhřívalo kožíšek a já se roztahoval, seč mi síly stačily, aby dosáhlo na co největší plochu mého těla. Naprostá nádhera – tedy až na to příšerné štěkání, co se ozývalo ze zahrady.

Že je tohle místo, kam mě vypustili – říkejme mu třeba svět – hodně bláznivé, to už jsem si všiml. Ale některé věci jsou tu prostě zcela nepochopitelné. Třeba proč si ti lidé, když už cítí potřebu si podrobit a zotročit nějaké zvíře, pořídí tuhle špinavou, hlučnou, chrochtající a slintající parodii na kočku – a ještě ke všemu tomu říkají nejlepší přítel člověka?! Oni prostě vážně nemají rozum. Vždyť se na to podívejte – když tomu hodíte míček, běží to za ním. Když se tváříte, že tomu házíte míček, stejně to běží, i když žádný míček neletí. Psi. Ten Darwin to musel mít v hlavě hodně pomatené, když vymyslel tu svou evoluční teorii. No posuďte sami – pokud má přežít ten nejsilnější, nejdokonalejší jedinec, jak by mohlo přežít něco, co je schopné strávit půl dne honěním se za svým vlastním ocasem?!

Ne, nějakým teoriím o tom, že jsme všichni vznikli z ryb, tomu já prostě nevěřím. Čichli jste si někdy k rybě? Copak by něco tak krásného, dokonalého a čistého, jako je kočka, mohlo vzniknout ze smradlavé ryby? Kdepak, já věřím tomu, že svět vytvořil Bůh. Ale ne, žádný lidský Pámbu, to vykládejte koťatům – Bůh byl dozajista Kocour. Oni ti Egypťani moc dobře věděli, zač je toho loket, když měli bohyni v podobě kočky! Tedy až na to, že se spletli v pohlaví, že ano. Nebo možná ne, těžko říct, přece jen, tehdy se tyhle impertinentnosti ještě netesaly. No, vida, další známka toho, že je evoluce pitomost – vezměte si ty známé sochy od antiky po současnost: vždycky jsou tak, jak je Kocour stvořil – až na to, že jim z toho tedy do nynějška málokdy něco zbylo. A dnes? Můj člověk dneska chodí doma nahatý běžně. Jenže tehdy, za doby Egypťanů, si to nikdo nedovolil, a tak se to ani netesalo.

Protáhl jsem se a přelehl si na druhý bok, aby mi sluníčko ohřálo kožíšek pěkně rovnoměrně. Pes na dvorku právě mému člověku podával pac, sedal si a lehal podle toho, jak člověk velel. Tupé stvoření. Jako kdyby nestačilo, že nás tu ten člověk drží, aniž bychom ho o to žádali, aniž bychom po tom toužili – on mu bude ještě poslouchat na slovo. Neuvěřitelná potupa, a tohle je prý zvíře! Brrr. Kdepak vývin, naopak! Všechno degeneruje, podřizuje se a vede k nevyhnutelnému konci: že bude celý svět zachráněn Kocourem a vládu převezmeme my kočky. Tak. Doufám, že to bude už brzy. Nevydržím se moc dlouho dívat na tu hloupou tlustou a páchnoucí psí příšeru.

Můj člověk vykřikl. Pootevřel jsem oko, abych zhodnotil situaci, a viděl, jak můj člověk s podivným výrazem ve tváři padá k zemi. Asi zase nějaká jejich hloupá hra.

Pes ho nejprve očenichal, a pak začal příšerně hlasitě štěkat. Vřítil se do domu, začal skákat u stolku s telefonem a nadělal takového rámusu, že se u toho prostě nedalo klidně relaxovat. Vždyť já pořád říkám, jak jsou ti psi natvrdlí. Copak si myslí, že kdyby se mu náhodou povedlo zvednout sluchátko a vytočit číslo, že by mu ti lidé rozuměli? Trouba, vždyť té jeho příšerné uřvané hatmatilce pořádně nerozumím ani já.

Vstal jsem, opatrně si protáhl všechny tlapky, a plavně seskočil na podlahu. Nějak mi z té relaxace vyhládlo, naštěstí mi můj člověk tentokrát konečně naplnil misku tím, co mi chutná – ne pořád jen jedny a ty samé granule. Pokrytec! Sám si každý den vaří něco jiného, jindy nechá jiné, aby mu uvařili a přinese si domů jídlo už hotové – a my abychom žrali denně totéž?! Další ukázka, jak si nás chtějí podrobit, jak se snaží ukázat nám svou sílu. Ale to se jim nepovede. My kočky ze sebe blbce dělat nenecháme, jsme svébytná, samostatná zvířata.

Pes v obýváku nepřestával vyvádět. Z jeho zmateného štěkotu se dalo vyrozumět leda, že se páníčkovi něco stalo, že leží a nehýbe se. No panečku, svoboda už je blízko, už je k ní jen malinkatý krůček a budeme si moct dělat, co budeme chtít.

Přičichl jsem k masu v misce – a najednou mě něco napadlo. No jistě, teď mi potravu loví můj člověk, mám ho vytrénovaného tak, aby mi ji upravil a prostřel přesně v okamžik, kdy mám hlad. Jenže… pokud se mu vážně něco stalo, kdo pro mě bude lovit? To psisko hnusné určitě ne, od něj bych si nic nevzal, brr, kdo ví, kde se to válelo…

No… no… no moment! A kdo mi bude vyměňovat píseček?!