Dva tisíce patnáct

Dodnes si pamatuju, jak jsme předloni slavili v kanceláři šestadvacetiny mé kolegyně a ona si stěžovala, že jí kdysi kdosi říkal, že pětadvacátý rok života je skvělý a nějak přelomový. A že ona tím pádem měla obrovská očekávání a je vlastně hrozně zklamaná, protože její 25. rok na světě za mnoho nestál.

Vlastně nevím, proč si to pamatuju, ale zkrátka mi to utkvělo. Já si naštěstí ale od pětadvacítky předem nic neslibovala, a tak se stalo, že byl rok 2015 opravdu skvělý, přelomový a pro mě asi doopravdy jedním z nejlepších roků, jaké jsem zatím za to své čtvrtstoletí zažila.

Už je skoro tradicí, že začátek roku se u mě pojí s nějakou nemocí nebo zdravotním problémem. V roce 2013 to byla angína, 2014 bronchitida a letos v lednu mě chytily zuby moudrosti :D

S Ivanem jsme se rozhodli trochu zkulturnit a začali jsme chodit do tanečních k mé ze StarDance oblíbené Terezce Bufkové.

Oficiální účet @olloclip na Instagramu si všiml mé makro fotky pastelek (jedné z prvních vyfocených novým iPhonem 6) a repostl ji na svůj účet, kde získala 3 149 srdíček. Pro můj osobní účet to sice neznamená nic, ale stejně mě to potěšilo :)

Přes Naučmese jsem absolvovala kurz práce s Adobe Lightroom, díky čemuž jsem konečně začala fotit do RAWu.

Jinak jsem se vlastně „válela“ doma, pracovala na překladech a přemlouvala se, že konečně zase pohnu s diplomkou. A pak mi přišlo mailem přes skupinu StuNoMe studentů info o práci v SYMBIU. Nejdřív jsem váhala, ale když mi ta samá pozice přišla ještě v newsletteru z LinkedIn, odpověděla jsem. Hned další týden mě Libor pozval na pohovor (a to mi ještě první pozvánka vůbec nepřišla, protože ji posílal přes LinkedIn a ten ji jaksi nedoručil – ještě že se Libor mou nereakcí nenechal odradit a napsal mi znovu :) ). V pátek pohovor, v úterý následoval společný brainstorming s holkama ze social oddělení, a ve čtvrtek e-mail, že mě chtějí a jestli můžu v pondělí nastoupit!

Oproti mému pohodovému tempíčku v lednu, kdy jsem si vlastně volnonožecky určovala sama, kdy vylezu z postele a čím strávím den, byl náhlý zápřah do práce na plný úvazek docela šok :) Ale velmi příjemný šok.

Zúčastnila jsem se Naučmese Festivalu, kde jsem na různých přednáškách načerpala spousty inspirace.

Taneční jsme s I. vzdali, protože si I. stěžoval, že ho při tanci bolí před několika lety zlomená kyčel.

Díky Yelpu jsme si šli zastřílet z luku. A taky na super kávový event do Anonymous Coffee.

Březen? Co se sakra dělo v březnu? Kromě toho, že jsem se stále rozkoukávala v SYMBIU, si pamatuju jen krásné počasí, výlety… a Electro Swing Fever v ROXY.

Ivanovi nasadili systémovou léčbu lupénky – prášky, z nichž mu většinu týdne bylo zle, neměl chuť k jídlu a byl protivný, protože mu prostě nebylo dobře.

Velikonoce. První víkend na chatě. Má první návštěva kočičí kavárny. Fotografická procházka Prahou s Jirkou Chomátem (doporučuju!). Všechno v květu, krásně teplo, prostě nádherné jaro.

ElectroSwing River na lodi Tajemství, velmi vydařená akce, a pak Paříž!

Ach Paříž! První den jsme strávili celý ve Versailles (a Ivan tou horší cestou zjistil, co znamená, že mu ty prášky zvyšují světlocitlivost, takže jsme museli honem kupovat slamák :D), další dny couráním po Paříži. Taky můj první pokus sehnat ubytování přes AirBnB a tedy šlo o pokus velmi úspěšný.

Po návratu z Paříže se na mě v práci holky sesypaly, jestli jsem zasnoubená, a já je odbyla, že ha ha ha, na to je ještě času moře, vždyť jsme spolu ještě ani ne dva roky.

V práci trošku stresy, protože kolegyně odjela na 3týdenní dovolenou, takže jsem víceméně byla na všechno sama.

Ignis Brunensis aneb mé první pokusy s kabelovou spouští. Víkendy na Šumavě a na chalupě.

Prodloužený víkend na Šumavě s Moraváky a ranní výlet k Vydře, ze kterého vznikly krásné fotky.

Po falešné SMSce s udáním, že se na mé chalupě v Lužických horách někdo otrávil a vyšetřuje tam kriminálka jsem se naštvala a rozhodla se chalupu prodat.

Koncert Lindsey Stirling ve Žlutých lázních, správná letní atmosféra, vánek od Vltavy a spousta Aperol Spritzu.

Dvouleté výročí oslavujeme tříchodovou večeří v Hergetově Cihelně. Po večeři se ještě jdeme pokochat na vyhlídku tam, kde se spojuje Čertovka s Vltavou, a Ivan poklekne a s tím nejkrásnějším prstýnkem, jaký jsem kdy viděla, se mě zeptá, jestli si ho vezmu.

Vlna veder začíná. Místo nějaké delší dovolené si letos bereme jen ob týden volný pátek a jezdíme na prodloužené víkendy na chatu na Šumavu. Po cestě řešíme takové ty věci jako jak si představujeme, že by mohla vypadat naše svatba, kde budeme časem bydlet a podobně.

„Mně se docela líbí ta nová vilová čtvrť, co teď staví…“

„Jaká nová vilová čtvrť?“

„Jezdím kolem do práce, když jedu autem…“

Hned googlím, o co jde, prohlížím fotky a plánky. „To by možná šlo…“

Jedeme se tam podívat, další týden se vecpeme na prohlídku vzorového bytu… Zbývá posledních pár volných řadovek. Buď ber, nebo nech ležet. Ale takhle rychle jsme si to nepředstavovali… Váháme.

Dokončuju prodej chalupy.

Po mnohém porovnávání, rozmýšlení a hledání informací se rozhodujeme koupit si domek.

V pátek podepisujeme hypotéku a když odcházíme z banky, říkám Ivanovi: „Hele, teď ale končí veškerá sranda. Dávej na sebe pozor, žádný zdravotní problémy, protože když se s tebou něco stane, já jsem totálně v prdeli…“

On na to: „Neboj, nemám v plánu si cokoliv uhnat!“

A hned v pondělí na to mu volá doktor, že musí jít co nejdříve na operaci, protože mu našli karcinom na štítné žláze.

Jedeme s děvčaty do Pardubic navštívit kolegy v tamější pobočce SYMBIA. Velmi povedený den, měla bych tam zase někdy zajet :)

SYMBIOvejlet do sklípku u Mikulova, taky skvělá akce.

Termín Ivanovy operace vychází zrovna na dobu, kdy měl být na moři a on tak musí zrušit jedinou letošní delší dovolenou, kterou jsem mu navíc moc přála.

V práci jsem naprosto nesoustředěná, zmatená a mimo, takže pos**u co můžu. Holt já z rodiny samorostů, kteří se doktorům vyhýbají jako čert kříži, na takovýhle věci nejsem zvyklá.

Do toho mi přibývají nové projekty a noví klienti, jsem přitom v SYMBIU jediný community manager, takže mám práce nad hlavu. Jedeme taky s kolegy fotit a točit rozhovory s lidmi po celé republice. Za 3 dny 6 měst.

Předpřejímka nového domečku.

Je mi šestadvacet – letos bez jakékoli oslavy s přáteli, slavili jsme jen rodinně, zato po spoustě let prvně s dortem!

Podepisujeme kupní smlouvu na dům.

Práce, práce, spousta práce. Vzhledem k roztržitému říjnu a vlastní blbosti jsem získala v pracovních úkolech skluz, který jsem zvládla dohonit teprve před Vánoci.

Marketing Festival v Brně se Symbiáky – luxus!

Vánoční nálada, vánoční večírky a naprosto geniální adventní kalendář od Puffin!

Začátkem měsíce opravdová, finální předávka domu. Držím v ruce klíče a stojím v místě, kde budeme mít za pár měsíců obývací pokoj, a pořád mi to hlava nebere :)

Vánoce s mou rodinou na chalupě, pak v Klatovech u Ivanovy maminky… a do toho vcelku příjemné starosti s vymýšlením, jak si ten dům zařídíme (a ty méně příjemné starosti s vymýšlením, kde na to všechno vezmeme :D )

V loňské rekapitulaci jsem psala, že bych během roku 2015 chtěla dokončit školu a najít si práci na plný úvazek. Mno, tehdy jsem ještě netušila, že tyhle dvě věci, pokud si je přeju zároveň, se trochu vylučují :D

Práce mi totiž prakticky spadla do klína v okamžiku, kdy už jsem vlastně ani nehledala – a je to jedna z nejlepších věcí, co mě v tomhle roce potkala, protože SYMBIO je prostě skvělá firma, s jejímiž hodnotami sympatizuju z hloubi duše, a ve které dělá skvělá banda úchylů, jak já říkám :) I když mě místy něco štvalo a i přesto, že poslední čtvrtrok byl fakt neuvěřitelně hektický, jsem hrozně ráda, že můžu být součástí SYMBIA a moc se mi líbí, co a jak v SYMBIU děláme.

S diplomkou jsem ale za celý rok pohnula jen maličko, protože spolu s plným úvazkem bohužel prostě nebyl čas, natožpak chuť se jí zabývat.

Měla jsem i určitá, radši nezveřejněná, předsevzetí ohledně blogu. Například jsem chtěla přispívat aspoň 1x týdně, což po nástupu do práce šlo hodně rychle do háje :) Zkrátka už jsem se smířila s tím, že ze mě nikdy nebude populární blogerka s desetitisíci čtenáři :D

Taky jsem nesplnila knižní výzvu na Goodreads. Dala jsem si cíl přečíst 30 knih a pořád jsem byla dokonce několik knih napřed, jenže pak najednou někdy v září přišlo peklo v práci a další starosti a na čtení jsem ani nevzdechla.

V letošním roce se mi ale stalo tolik skvělých pozitivních věcí, že si skoro přeju, abych tohle tušila, když mi bylo -náct a po večerech jsem brečívala do polštáře. Ráda bych svýmu náctiletýmu já do minulosti vzkázala: Všechno dobře dopadne, budeš v pohodě… a dokonce si tě i bude někdo chtít vzít! Zrovna to poslední zmíněné je totiž věc, kterou jsem ještě na gymplu považovala za naprosto nejmíň pravděpodobnou :)

Před rokem touhle dobou by mě ani ve snu nenapadlo, že rok poté, co jsme se s I. sestěhovali do mého bytu, budeme už zase řešit stěhování, a tentokrát do vlastního domu.

Zkrátka a dobře, 2015 se povedl, a to hlavně díky mému nejúžasnějšímu chlapovi, bez kterého by se skoro nic z toho nestalo. A do roku 2016 vstupuju bez jakýchkoli přání, předsevzetí nebo představ, protože mám dojem, že tak skvělému roku, jako byl ten letošní, se bude opravdu špatně konkurovat. Jenom, proboha prosím, už žádné operace nebo vážné nemoci.