Den jako každý jiný

Proplést se obrovským školním parkovištěm mezi křičícími a pobíhajícími studenty až ke svému parkovacímu místu býval vždycky slušný oříšek. Davidovi se ale zdálo, že ve čtvrtek bývají žáci snad ještě rozdováděnější než v jiné dny – asi je tak rozradostnila vidina blížícího se pátku a víkendu.

„Tatí, hraješ!“ ozvala se nespokojeně dcerka na zadním sedadle. David se příliš soustředil na řízení.

„M jako mamut, že?“ odpověděl trochu roztržitě. „Té… tramvaj!“ pokračoval ve slovním fotbalu.

„J jako jinovatka!“ vykřikla hned dcera.

David zastavil a vypnul motor. „A jako A už jsme tady, vystupovat,“ zavelel s úsměvem, vzal ze sedadla spolujezdce svou aktovku, vystoupil a otevřel Sarah dveře auta. Holčička vyskočila ven a zamávala kamarádkám, které stály nedaleko.

„Čau, tati!“ rozloučila se a už už by se rozběhla za děvčaty.

„Počkej, počkej, a co pusa?“ usmál se on, přitáhl si ji a dal jí polibek na tvář. „Tak ve tři tady u auta, ano?“ připomenul jí a počechral ji ve vlasech.

„Ježiši tatiii,“ zahučela Sarah, uhnula jeho ruce a konečně spěchala za kamarádkami ze třídy.

David se vyhnul letícímu míči, varovně pohlédl na děti, které si s ním hrály, a zamířil k přecpanému vchodu do školy. Sotva vešel do sborovny, ihned zamířil k varné konvici.

„Tak co, nedáš si se mnou dneska kafe?“ optala se mladá kolegyně šibalsky.

„Kdepak, spokojím se s čajem jako vždycky,“ odpověděl jí s úsměvem. Byl tu snad jediný pedagog, který nepil kávu, a všichni kolegové si z něj proto tropili žerty.

„Dneska jim dám číst Hamleta. To zase bude řečí,“ vzdychla jedna z kolegyň.

„Tihle mladí vůbec nemají úctu ke klasice!“ přidala se další.

„A navíc bezostyšně dělí nulou!“ dodal David a rozesmál se, když na něj obě angličtinářky hodily zlé pohledy.

Se zvukem zvonku se ruch na školních chodbách zrychlil. David zamířil ke dveřím učebny, do nichž se horečně cpali poslední žáci, a pevně je za sebou zavřel.

„Dobré ráno,“ pozdravil všechny a čekal, dokud neutichne ruch, šustění papíru a šoupání židlí. „Dnes si společně opravíme vaši minulou písemku z kvadratických rovnic,“ oznámil jim a vytáhl z tašky štos opravených testů. Třída se nepokojně ošila a zabručela, v zadních řadách už začala kolovat první psaníčka.

Kráčel uličkou mezi lavicemi a rozdával testy.

„Ale pane profesore, F?! Vždyť jsem se učila celou noc!“ zakňourala nespokojeně jedna ze studentek, když na desce jejího stolku přistál rudě přeškrtaný list papíru.

„Jestli čemukoli nerozumíš, klidně se u mě stav na konzultaci,“ otočil se na ni David, ale děvče se netvářilo právě nadšeně.

Na dvoře školy se ozvalo několik hlasitých ran. David rychle pohlédl k oknu, neměl rád, když studenti do školy nosili dělbuchy a jinou pyrotechniku, mohli by snadno někoho zranit. V tu chvíli se ale ozvala další rána – a vzápětí se jedna z velkých okenních tabulí s rachotem rozpadla na tisíce střepů, jež zasypaly nejbližší studenty, kteří polekaně vykřikli.

David přikročil k oknu, pod botami mu zaskřípaly čerstvé skleněné střepiny. Stačil jediný pohled, aby si všiml dvou mladíků v černých kabátech a kuklách – a se zbraněmi v rukou. Po zádech mu přeběhl mráz, v ústech mu vyschlo.

„Venku se střílí, utíkejte! K zadnímu požárnímu schodišti, honem! A nepřibližujte se k oknům!“ vychrlil na svou třídu, zatímco ze dvora školy se ozvala další sprška výstřelů.

V ten okamžik se rozpoutalo peklo. Všichni studenti vyděšeně vyskočili, začali křičet, zavládl naprostý zmatek.

„Uklidněte se!“ snažil se David překřičet ten humbuk. „Klid, pozor na ty střepy! Všichni ke dveřím, nepanikařte, všechno bude v pořádku, utečte k zadnímu požárnímu východu!“ instruoval je a jako první se tlačil ke dveřím. Na chodbě byl ale ještě větší chaos. Z přízemí se přitom ozývaly silné rány, ze všech stran byl slyšet křik, lidská těla do sebe vrážela a celý zmatený dav se vlastně nepohyboval žádným směrem. „K požárnímu schodišti! Utečte na hřiště!“ křičel David a připadalo mu, jako kdyby jeho mozek běžel maraton. Zprávy o masakrech v Columbine a jiných školách vždycky sledoval se staženým hrdlem, ale nenapadlo ho, že někdy něco takového potká i školu, kde sám učí. Nevěděl, jak se pořádně zachovat, nevěděl, kam studenty odvést, nevěděl, zda volat policii, nebo radši organizovat hromadný úprk. Začaly se mu třást ruce. Co když všechny vyvede na hřiště, jenže ti dva se dostanou až tam? Děti se nebudou mít kam schovat a…

„Na hřiště! Utíkejte na hřiště a pak se schovejte!“ pokoušel se překřičet hysterický jekot na chodbě. Někteří studenti se snažili utéct dolů, jiní prchali po schodech do vyšších pater, další se snažili prodrat k únikovému východu. Dívky plakaly a z jídelny se ozval zvuk připomínající detonaci.

Konečně spatřil jednu ze svých kolegyň. V jejích očích byla vidět panická hrůza, evidentně sama neměla daleko k pláči.

„Rachel, doveď všechny ven na hřiště, ať utečou, schovají se, honem,“ křikl na ni a kolegyně přikývla. Pomalu, jako kdyby se probírala z paralýzy, se začala pohybovat ke studentům a všechny instruovala.

„Andreo, musíme všechny dostat ven, pomoz Rachel, vyžeňte je na hřiště a pak se všichni schovejte, kdyby se ti dva dostali až tam. Honem!“ vybídl i další kolegyni, která se okamžitě chopila organizace. Ti dva, proběhlo Davidovi myslí. Třeba to nejsou jen ti dva. Žaludek se mu sevřel.

Konečně zmatek a jekot na chodbě začínal dostávat jakýs takýs řád. Všichni studenti začali chápat, co se po nich chce, a začali se hlava nehlava hnát k zadnímu východu.

David náhle zůstal stát jako opařený, než ho rozklepala skličující hrůza. Sarah. Jeho dcera měla první hodinu v jedné z učeben v přízemí.

S prudce tlukoucím srdcem se začal prodírat davem přesně opačným směrem, než kam mířili všichni. Připadalo mu, jako kdyby se pral s uragánem, studenti hnaní strachem mu šlapali na nohy, vráželi ramena do žeber a vůbec si ho nevšímali, soustředění hlavně na to, aby se včas dostali pryč z téhle noční můry. David je rozrážel, těžce dýchaje, až konečně dorazil ke schodům, od nichž se naopak všichni snažili co nejdřív uprchnout.

Oproti hlučnému prvnímu patru vládlo v přízemí školy mrtvé ticho. Po podlaze se válely poházené batohy a kusy oděvů, dveře na dvůr byly doširoka otevřené a v některých zdech byly vidět stopy po kulkách. Dveře do jídelny zůstaly otevřené, David do nich vstoupil a spatřil na podlaze spoustu ležících těl. Některá krvácela, skvrny od rozstříknuté krve byly i na stolech a zpřevrhaných židlích, vytlučenými okny sem pronikal vítr. David doufal, že stihla většina žáků utéct okny a schovat se. Pomalu postupoval zdevastovanou jídelnou, důsledně se vyhýbaje tělům na podlaze. Za jedním převrženým stolem se choulila malá holčička se dvěma culíky. Po tvářích jí tekly slzy a upírala na Davida vyděšené oči.

„Neboj se, maličká, už je po všem,“ promluvil na ni konejšivě David, natáhl k ní ruce a děvče se mu vrhlo do náruče. Zvedl ji z podlahy, když tu ho přikoval na místo další zvuk velmi blízké střelby. „Musíme pryč,“ šeptl k dívence a vyrazil rychlým sprintem ke dveřím, těla netěla. Jakmile se octli na chodbě, uviděl ze dveří knihovny vycházet postavu v dlouhém plášti a kukle.

Nebylo kam se schovat. Rychle postavil holčičku na podlahu a stoupnul si před ni. Mladík v kukle na něj namířil pistoli a lehkým krokem zamířil blíž. David hleděl do hlavně pistole a neodvažoval se dýchat. Ještě než vystřelila, myslel na svou dceru. Snad přežila.