Ještě jednou o dvířkách

Naši sousedi jsou, jak známo, také kočkomilové, také mají dvě kočky a také mají lodžii zabezpečenou tak, aby na ni kočky mohly bezpečně chodit. Když jsme si tedy nechali namontovat do balkonových dveří kočičí dvířka, samozřejmě je to zaujalo.

Jako první jsem mluvila se sousedem, když byla sousedka v práci.

„Co vás to vlastně napadlo, pořídit si ty dvířka?“ ptal se soused nechápavě.

„No to víte, přes léto míváme přes noc otevřeno a kočky si navykly, že můžou libovolně běhat ven a dovnitř, a teď v zimě, když otevřeno mít nemůžeme, nás několikrát za noc budí, že chtějí ven.“

„Jo tak, tak to my máme dobrý, nás ty kočky nebuděj. A přes den, když chtějí ven, tak jim prostě otevřu a pustím je. To my nepotřebujem, takovýhle vymoženosti. Kolik to vlastně stálo?“

„Dva a půl tisíce.“

„No to je hrozně moc za takovou blbost, to my určitě nepotřebujem, bez toho se ty kočky obejdou.“

————————

O pár hodin později přišla sousedka a šla si dvířka taky prohlédnout.

„A to je chytrý, že si ty kočky můžou chodit tam a zpátky jak chtěj!“ nadchla se hned.

„No právě, nás několikrát za noc budily, že chtěly ven nebo dovnitř, tak jsme si řekli, že nám to za to stojí…“

„To je přesně vono, mě taky v noci kolikrát probuděj, a když jdu ráno do práce, tak chtěj, abych je pustila, jenomže to nemůžu, protože by je pak nikdo nepustil zpátky – to by se mi taky líbilo, mít ten klid… kolik že to stálo?“

„Dva a půl tisíce.“

„No to není tak hrozný, to by se vyplatilo, mít ten klid a kočky tu volnost… já to ještě proberu s mužem, dáte mi kdyžtak kontakt na toho sklenáře?“