Nestereo

Když jsem dnes ráno nastupovala do vagonu metra, proletěla mi hlavou kacířská myšlenka, že bych dneska mohla udělat něco neobvyklého. Vystoupit ze své komfortní zóny, být nestereo, být odvážná a super cool – vždyť je to teď přece v módě.

A tak jsem se rozhlédla po spoustě volných sedaček a zaváhala. Že bych si tentokrát místo na jednu samostatnou sedačku nestereotypně sedla na dvojsedadlo?! Mohla bych pak o tom přece napsat na blog, pochlubit se, jak jsem byla odvážná a jak divně na mě lidi koukali…

Nakonec jsem to neudělala. Věrna svému každodennímu zvyku jsem se sesunula na jednosedačku.

Vzpomněla jsem si totiž na to, jak by to mohlo dopadnout.

Mám totiž takové „štěstí“ na lidi.

Kdykoliv si sednu na dvojsedačku a jedu přitom sama, vedle mě se usadí smraďoch, ožrala nebo nějaké jiné divné individuum. Můžu sedět v poloprázdném vagoně, kde je spousta volných sedaček – ale já zřejmě vyzařuju nějakou zvláštní auru, která přitahuje všechny divňouše v okolí. Ať už je to ožrala, který mi začne vylévat srdce a stěžovat si, že ona už ho nemiluje, nebo ukecaná důchodkyně, co si strašně chce povídat.

Vždycky. Pokaždé. Fakt.

Jak tak nad tím přemýšlím, dochází mi, že se mi tyhle etudy nestávají ale jen když jedu sama a sedím na dvojsedačce.

Jednou jsme s mým bývalým byli na přednášce v Hubu a okolo desáté večerní jeli metrem zpátky domů. Seděli jsme spolu na dvojsedačce a tak nějak přišla řeč na triviální střípky ze života ve společné domácnosti.

Začali jsme se bavit o pracím prášku.

Proti nám na jednosedačce seděl mladík a četl si. Už na první pohled bylo jasné, že je to mladý intelektuál. Brýlatý, trochu přerostlé vlasy, štíhlý a celkem slušně oblečený, evidentně začtený do nějaké knihy.

Jak naše debata o pracích prášcích pokračovala, mladík po nás čím dál častěji šlehal rádoby nenápadnými pohledy a chvílemi nevěřícně vrtěl hlavou.

Náhle rázně sklapl knihu, až jsme s přítelem oba nadskočili, přejel nás znechuceným pohledem, naklonil se blíž a naléhavě povídá:

„Já jsem si nemohl pomoci a zaslechl jsem váš rozhovor a promiňte, ale nedá mi to, abych se nevložil.“

Čekala jsem, napjatá, co se bude dít. Vynadá nám, že používáme Ariel, protože Persil je lepší?

„Musím říct, že vás skutečně nechápu – vy se tu bavíte o pracích prášcích,“ pronesl evidentně s odporem, „a nepřijde vám, že nám Evropa už nepatří?!“

Jo, tak tohle jsem nečekala. Oba jsme na něj třeštili oči a nechápali.

„Jak se tady můžete jen tak bavit o pracích prášcích, když se kolem děje to, co se děje?! To vám nepřipadá, že už Evropa vůbec není naše?!“

Má tehdejší drahá polovička se do toho vložila a na několik zastávek zabředla s tímto cizincem do debaty o tom, jestli Evropa patří jen politikům a boháčům, nebo to tak bylo vždycky, a co se s tím dá nebo nedá udělat. Cizinec nakonec vystoupil pár stanic před námi (měla jsem obavu, že si ho dovedeme až domů) a ještě nám vynadal, že kvůli nám přejel.

Ne. Radši budu sedět na jednosedadle a se sluchátky v uších. Nechci, aby po mně po ránu zase někdo vyžadoval hlubokomyslnou politickou debatu o tom, jak zachránit Evropu.