Jedna z věcí, které mi na I. imponují, je jeho „akčnost“. Tedy to, že vznikne-li problém, hned ho řeší. Ono to není vůbec nic divného – jen je to pro mě neuvěřitelně nezvyklá věc.
Vyrůstala jsem totiž v rodině, kde jediným mužem (který se tím pádem považoval za hlavu rodiny, i když hlavou rodiny byla doopravdy spíš jeho žena, která ho neustále komandovala, aby udělal aspoň něco) byl náš děda.
(Pokud jste na Twitteru a nesledujete @Makovici_V a její oblíbený hashtag #děd, doporučuju! Pokud jste a sledujete, tak víte, o čem mluvím.)
Náš děd, jehož jméno je ověnčeno dvěma tituly, je velmi rozvážným člověkem, který si všechno nejprve potřebuje nechat projít hlavou, vypočítat poločas rozpadu a ideální podmínky tlaku, teploty a rosného bodu, než něco udělá. Nebo než o něčem pronese, že se to udělat nedá (čímž samozřejmě problém končí).
Naše chalupa proto kvůli tomuto dědovu přístupu vypadá tak jak vypadá a my se s Makovicí neustále bojíme, kdy nám spadne na hlavu. Kdykoliv jsme totiž za posledních cca 15 let přišly za dědou s tím, že „vzadu u stodoly se hroutí střecha“ nebo třeba jen „v ložnici strašně čmoudí kamna, asi by to chtělo vymést komín“, děd se nás nejprve zeptal: „Jooooooo?“ nebo „Vopravdu?!“, případně „Jéje!“ a pak moudře pokýval hlavou a začal přemýšlet. „Nóóó, tak to by se muselo…“ Přičemž samozřejmě to, že by se něco muselo, bylo vždycky ultimátním důvodem, proč se s tím nic neudělá. A další muži, s nimiž jsem zatím měla co do činění, na tom byli vždycky velmi podobně (akorát bez toho výpočtu poločasu rozpadu a rosného bodu).
Proto jsem byla neuvěřitelně v šoku, když jsme s I. byli naposledy u něj na chatě na Šumavě. Zjistili jsme, že v podkrovní ložnici během zimy poněkud zplesnivěly stařičké matrace na stařičké posteli. Věrna svému vychování jsem očekávala, že I. pronese něco jako „No nazdar, co s tím?“ a začne vymýšlet, jak by se dalo vypytlíkovat nějaké polovičaté řešení typu otočíme to tou plesnivou stranou dolů, položíme na to dvě deky a budeme se tvářit, že tam ta plíseň není. On místo toho ale jen pokrčil rameny, otevřel dokořán okno a matrace vyházel na terasu. „No co, prostě je vyhodíme a sem přivezeme postel z Prahy,“ prohlásil a já si přišla jak Alenka v říši divů.
A tak jsme se dostali k dnešní akci postel.
Po práci jsme vyrazili do I. bytu, rozmontovali postel (díky bohu za Ikeu, takže to trvalo jen asi půl hodinky), matrace napěchovali na zadní sedačky auta, takže nebylo vůbec vidět dozadu, postel přidělali na střechu a tradá.
Když se mě I. ptal, jestli nechci řídit, vytřeštila jsem na něj oči a rázně ho odmítla, že s postelí na střeše fakt řídit nehodlám, načež jsem se uchechtla a říkám mu: „No, to si budeš muset dávat pozor, ne že to budeš po dálnici kalit 150!“
No… kalil :) Sice to znělo, jako když nám na střeše přistává letadlo (nebo startuje vrtulník, já teď nevím), ale nic se neurvalo a dojeli jsme v pořádku. Pak už zbývalo jen postel z auta sundat, otřít z ní mrtvé mušky :D, vynést do patra a poskládat. Problem solved!
Pro tvory rodu KlaPi věc naprosto nevídaná.
A to jsi pořádně nezažila svého otce, který, když bylo potřeba něco udělat, vyrazil shánět někoho, kdo to udělá, do hospody. Přišel pozdě a ve stavu ne příliš použitelném. A tak to šlo několikd dnů i týdnů :D