Wales, den jedenáctý

Co by to bylo za návštěvu Walesu, kdybychom nenavštívili taky hlavní město Walesu, že? Zvolili jsme středu, na kterou hlásili místy přeháňky, a ve městě se člověk snáze před deštěm schová. Ovšem cestou do Cardiffu nás provázel takový liják, že jsem měla tendenci odpískat i návštěvu hradu a nejprve vyrazit po obchodech. Když jsme ale dorazili do města a zaparkovali, už nepršelo tak silně, takže jsme na hrad přece jen vyrazili.

Z původní podoby hradu v Cardiffu toho do dneška moc nezbylo – jen obvodové hradby a strážní věž. Uvnitř hradeb je ale instalace o Cardiffu za druhé světové války, kdy byly hradby využívány jako kryty. V jedné chodbě tak byla pouštěna smyčka houkající protiletadlové sirény a následné zvuky padajících a vybuchujících bomb. Jak se to tak rozléhalo dlouhou chodbou – no docela chlupy ježící zážitek.

Pak jsme vylezli na věž a rozhlédli se po okolí. Podle Lonely Planet je sportovní stadion, který stojí prakticky hned za hradem, nádherný a úžasný, já si ale nemůžu pomoct, mně přišel prostě hnusný. Zvlášť, když se mi permanentně pletl do záběru při snaze vyfotit modernější část hradu.

Tahle novogotická přístavba, postavená po roce 1866, se zachovala i s interiéry, na to, aby vás do ní pustili, si ale musíte koupit Premium prohlídku s průvodcem, což jsme my neučinili. Prošli jsme si alespoň výstavu o velšském vojenství, umístěnou v suterénu pod pokladnou, a pak vyrazili do centra Cardiffu projít pár obchodů.

Odpoledne se počasí trochu umoudřilo a konečně přestalo pršet, takže jsme se, po rychlém obědě v Pizza Hut, vypravili dál. Naším dalším cílem byl Castell Coch, tedy v překladu Červený hrad. Nejmenuje se tak ale proto, že by byl červený – současný hrad je totiž postaven na troskách hradu z 13. století, který nesl tohle jméno. Nynější hrad je ale replika středověkých hrádků, postavená v 19. století na přání tehdejšího milionáře Johna Crichton-Stuarta, třetího markýze de Bute, jenž si přál mít trochu zvláštní letní sídlo.

Hrad zde postavil architekt William Burges, který má na svědomí i novou přístavbu cardiffského hradu (kterou také stavěl na povel tohoto markýze de Bute). Zvenčí tedy hrádek napodobuje 13. století (včetně padacího mostu a padací mříže), zevnitř je ale vybavený viktoriánsky, což je mnohdy fakt dost kýč. Třeba když jsou na kopuli nad postelí hradní paní namalovány opice.

Po téhle pseudohistorické perličce, z níž by Makovice a podobní milovníci dějin asi vyskočili z okna, jsme se vydali na další hrad, tentokrát už autentičtější – Caerphilly Castle. Tenhle hrad ze 13. století dostal dost na prdel v průběhu britské občanské války, kdy ho parlamentaristé záměrně zničili, aby nepadl do rukou roajalistům, koncem 19. století se ale místní pod vedením již zmiňovaného markýze de Bute rozhodli to, co z obřího hradu zbylo, vyspravit, zabránili jedné z věží v dalším naklánění a zrekonstruovali hrad aspoň z části.

V dnešní době se místní památkáři snaží z hradu vytřískat co nejvíc, takže jsou tu umístěny všelijaké projekce a digitální instalace, zabývající se historií hradu. Jedna z místností je vybavena obřím tabletem, na němž jsou různé minihry pro děti – takže asi tušíte, kde I. zkejsnul na nejdelší dobu :D Mě naopak nejvíc z celého hradu fascinovala naklánějící se popraskaná věž, která působí dojmem, že takhle přece nemůže vydržet a že stačí, aby trošku zafoukal vítr nebo někdo poblíž kýchnul a celá věž spadne. Přitom je ale takhle nakloněná už pár set let :D

Z hradu jsme odcházeli chvíli před zavíračkou a zamířili ještě na nákup potravin, když jsme se ale vraceli k autu, už zase začínalo pršet – a domů jsme se opět vraceli v lijavci.