Dětství v pytli

Ne všichni máme rodiče jako Ross Geller v Přátelích, jemuž z jeho dětského pokojíku milující rodičové vyrobili jeho svatyni.

Ne všichni taky máme rodiče jako Monica Gellerová v Přátelích, z jejíhož dětského pokojíku udělali rodičové bez jejího vědomí tělocvičnu.

Většina z nás má prostě úplně normální rodiče žijící v mrňavém panelákovém bytě, takže prostě není možné naše dětské artefakty zachovávat napořád.

Po několika měsících, no, spíš letech, slibování jsem se dnes vrátila k našim domů a provedla pořádnou čistku své části pokoje. Obvykle přicházím až odpoledne, tentokrát jsem vyrazila radši už dopoledne, abych na všechno měla dost času, a pořádně jsem se ujistila, že nostalgii a dědečkovy geny „nevyhazuj to, to se přece ještě může hodit!“ zůstaly doma. Vybavila jsem se velkými pytli na odpad a odhodlaně se do toho pustila.

A tak v pytlích postupně mizeli nejen mí plyšáci a další hračky, ale taky staré rozlámané pastelky a dávno zatvrdlé tempery, a taky všechny poschovávané poklady jako lístky do kina z prvních rande, lístky na vlak ze všemožných výletů a účtenky ze skvělých kafíček s kamarádkami.

Vyházela jsem i své rané literární pokusy, které zabraly desítky stránek a já teď doufám, že je v popelnici žádný bezdomovec nenajde, nevydá pod svým jménem a já nespláču nad výdělkem :D

Vyházela jsem prázdninovou korespondenci s děvčaty, zpravidla doplněnou originálními kresbičkami a obsahující velmi vtipné historky, vyhodila jsem i náš ultimátní prokrastinační projekt mimozemských planet, nad nímž jsme s kamarádkami strávily desítky vyučovacích hodin chemie a fyziky.

Vyházela jsem po chvilce váhání i všechny lapače prachu jako jsou sošky kočiček a jiných zvířátek, jimiž mě při každé příležitosti už od základky zásobovaly kamarádky a u nichž jsem si skoro vždycky pamatovala, od koho a k jaké příležitosti jsem je dostala. Vyházela jsem i všelijaké více či méně kýčovaté suvenýry z cest.

Vyházela jsem všechny pečlivě psané a ilustrované poznámky z gymplu, u nichž nám vždycky profesoři vtloukali do hlav, ať je rozhodně nevyhazujeme, že se nám budou hodit na vysoké. Jó, asi tehdy netušili, kam se dobere strýček Google. Takže všechny moje poznámky a vypracované maturitní okruhy letěly po pěti (a více) letech, kdy jsem na ně ani nesáhla, do koše.

A vyházela jsem taky středoškolské učebnice, které ležely pět let pod radiátorem v tašce a které jsem několikrát zkoušela neúspěšně prodat jak na burzách učebnic ve škole, tak i přes internet, nebo je bez úspěchu udat do bazaru učebnic. Když si uvědomím, kolik mě tehdy jejich koupě stála peněz, ještě teď mě z toho bolí u srdce.

Rozloučila jsem se i se svým starým telefonem, kazeťákem a discmanem.

Zahodila jsem i archiv asi jednoho až jednoho a půl ročníku Reflexu z dob, kdy se ještě dal číst.

A taky archiv školního časopisu, na němž jsem se na gymplu podílela.

Jediné, co jsem si nechala, bylo několik starých fotek, které na mě při úklidu odněkud vypadly, pár mých pubertálních deníčků, u jejichž čtení se určitě jednoho dne královsky pobavím, a několik sešitů s mými o něco pokročilejšími literárními pokusy. U zbytku jsem byla velmi nemilosrdná.

Bylo toho pět pytlů. Dva plné sběru a tři plné nejrůznějšího ostatního odpadu. A je vidět, že i náš děda stárne, protože před několika lety, když jsem u sebe v pokojíčku uklízela naposledy a vytřídila několik igelitek k vyhození, sedl si tehdy k nim do předsíně a začal mé odpadky prohrabovat, jestli se nesnažím vyhodit něco, co by se ještě mohlo hodit. Tentokrát se jen podivil, že je toho k vyhození tolik.

Časy se mění.

Dvacet let mého života jsme dnes odnesli do kontejnerů v pěti naditých černých pytlích na odpadky.