Makovice mě vydědí

Projížděla jsem teď nedávno staré fotky z léta 2012, které mi vůbec nepřipadá moc dávno, a díky nim jsem si uvědomila, že jsem za ty dva roky stihla si po státnicích obarvit hlavu na červeno, nechat se ostříhat nakrátko a přebarvit na hodně tmavou hnědou (což mi, myslím si teď, vůbec neslušelo) a zase si to nechat odrůst. Užasla jsem, jak dlouhé jsem ty vlasy vlastně tehdy měla… a po té červené se mi možná trošku zastesklo.

A tak jsem se v jedné slabé chvilce nechala ukecat. Aneb – Makovice mě vydědí.

Minule mi volbu červené barvy na vlasy všichni chválili, že mi to moc sluší a vypadá to moc pěkně. Teda až na jednoho člověka – Makovici. Ta neustále držkovala, že to vypadá, jako že mám na hlavě shnilou mrkev, a že mi to vůbec nesluší, nehodí se to ke mně a kdesi cosi. A tak jsem tentokrát, opět na radu své drahé polovičky, trochu přitvrdila. Tentokrát to nevypadá jako shnilá mrkev. Tentokrát mi hoří hlava!