Zůstaneme přáteli

 

Nevěřícně hleděla na displej telefonu. Okolo ní rachotil vlak metra, štěbetaly hlasy lidí, ale pro ni se celý svět právě teď zastavil.

Byly to teprve tři měsíce, co se náhle objevil u jejího stolku v kavárně a zeptal se, jestli si může přisednout. Její první myšlenka byla ho odmítnout – ale cosi ji přinutilo přikývnout. Možná ji oblomil jeho mírně zpustlý vzhled a sežmoulaná košile, možná zvláštní pohled v očích. A nebo to byl osud, ale to si odmítala připustit, protože na osud nevěřila. Když si sedal, nadávala sama sobě, že nebyla schopna ho poslat do patřičných mezí, a vymýšlela, jak se co nejrychleji vymluví a uteče.

„Studujete francouzštinu?“ zeptal se tiše. Zvedla oči od učebnice a stroze přikývla. „Miluji ten jazyk, moc bych se ho někdy chtěl pořádně naučit. Promiňte, zapomněl jsem se představit, Filip,“ řekl a natáhl k ní ruku.

„Petra,“ odpověděla, odložila knihu stranou a stiskla jeho dlaň. Tak začal jejich první rozhovor, který nakonec trval několik hodin. Vyměnili si kontakty a sotva za pár dní se sešli znovu.

Petra nechápala, že si přisedl právě k ní. Odjakživa se jí lidé spíš vyhýbali, nikdy ve společnosti nebyla oblíbená, už od základní školy si těžko hledala přátele. Byla prostě divná. Osmileté gymnázium a život mezi lidmi, kteří se vždycky tvářili jako její přátelé a když se jim aspoň trochu otevřela, použili její tajemství proti ní, z ní vychoval introverta a samotáře. Časem zjistila, že jí takový život vlastně vyhovuje. Nikdy nezažila, jaké je to, mít přátele, nevěděla, jaké je si s někým povídat dlouhé hodiny, rozumět si, zapadat do sebe jako dva ztracené dílky puzzle. S Filipem zažívala něco, co ještě nikdy. Zbožňovali přesně tytéž věci, nesnášeli naprosto to samé, trávili spolu spoustu večerů zabráni do debat. Byl skoro o deset let starší než ona, ale nepohlížel na ni spatra, bral ji jako sobě rovnou, a ona byla fascinována tím, kolik společných témat i zvyků nacházeli. Vnímala, že se na Filipovi stala závislou, nemohla se dočkat dalšího setkání, dalšího rozhovoru. Postupně jim pouhé občasné schůzky přestaly stačit, začali si mailovat. Filip psal sloupky do novin a Petra se stala jejich vášnivou čtenářkou – Filipův sloupek jí denně projasňoval den, nacházela v něm skryté narážky na jejich rozmluvy, náznaky, které mohla pochopit jen ona.

Po několika týdnech schůzek jí ve škole zapípal telefon a ona, plná radosti, že jí zase napsal, otevřela e-mailovou schránku.

Tušila, že to jednou přijde, ale snažila se nepřipouštět si tu možnost. Ale teď to bylo tady. Tím klasickým, krásným slohem, který tak milovala a který denně hltala v novinách.

Petra zavřela zprávu, ještě než ji celou dočetla. Po přednášce odešla ze školy, stejně se nemohla soustředit. Strávila několik hodin v hlubokém zamyšlení, přemýšlela, co odpovědět. Jak odpovědět, aby Filipa příliš neranila.

Vždycky byla divná. Všichni to dřív nebo později vycítili. Sice nevěděli, co přesně je na ní tak zvláštního, ale o to víc se jí vyhýbali. Když se jí spolužáci v pubertě vysmívali, že je divná, a že je lesba, když nejevila zájem o chlapce, nejdřív to popírala. Ale pak jí došlo, že vlastně mají pravdu.

Filip pro ni byl skvělým přítelem, kamarádem, s nímž se mohla bavit úplně o všem. Ale necítila k němu žádné tělesné, sexuální pouto, nepřitahoval ji.

Hleděla na prázdné místo, kde měla být její odpověď. Věděla rovnou, že mu tohle své tajemství neřekne ani nenapíše. Na světě zatím nebyl jediný člověk, se kterým by se o něj podělila. Ani její matka neměla tušení. Petra si dokázala představit její reakci, a tak prozrazení oddalovala, jak nejvíc to šlo. A u Filipa… připadalo jí, jako kdyby se znali věky, jako kdyby byli jeden člověk ve dvou tělech – ale nedokázala odhadnout, jak by na takovouhle zprávu zareagoval. Jenže pokud ho teď odmítne, třeba ho ztratí i tak.

Vím, že Tě touhle zprávou zklamu, ale… já to necítím tak, jako Ty. Vnímám věci jinak, jsi pro mě skvělým kamarádem, úžasným společníkem i vrbou, které se mohu se vším svěřit, ale nevidím mezi námi to, co bys Ty tolik chtěl. Vím, že by to nevyšlo, že by to všechno pokazilo, že by to prostě nefungovalo. Promiň mi to, opravdu nerada Ti odpovídám takhle, ale jinak to zkrátka nejde…

S podporou jedné láhve vína nakonec sepsala dlouhé diplomatické odmítnutí. Několikrát přepisovala, škrtala, začínala znovu, ale pak po sobě celou zprávu ani nečetla. Stiskla tlačítko Odeslat a srdce jí prudce tlouklo. Ve zprávě ho žádala o pochopení, aby se nezlobil; že k tomu má své důvody a že ho nechce ztratit – ale přitom počítala s tím, že právě to se díky této jediné zprávě stane. Dalo se to čekat, ale přitom se toho bála. Děsila se toho, že už si zase nebude mít s kým povídat, s kým chodit na skleničku nebo na kafe, komu se svěřit. Byl pro ni jako droga, zvykla si na jejich schůzky a zprávy a už teď jí chyběly. Protože dokud nevěděla, jaké přátelství může být, o co vše přichází, když nemá kamarády, nebylo jí to líto – ale teď, když poznala, jaké je si mít s kým povídat, věděla, že ztráta by pro ni byla bolestná.

Když o necelou hodinu později přišla jeho reakce, Petra sebou nejprve polekaně škubla. Ruka se jí třásla, když zprávu otevírala.

Petra vydechla úlevou. Byla tak ráda, že to vzal takhle, že ji nezavrhl, že se s ní chce dál stýkat. Měla radost, že ten, kdo tak změnil její život, v něm zůstane i nadále.

Z první schůzky po této e-mailové konverzaci měla trochu strach. Nepoznamená to jejich chování? Budou moci být dál tak otevření, přátelští? Přišla rozechvělá, opatrná, ale Filip byl přesně takový jako dřív. Úžasný společník, galantní, milý a uvolněný. Opět strávili v restauraci celý večer zabráni do hovoru, opět odcházeli až při zavíračce. Vše bylo při starém. Naštěstí. 

Příště ho Petra pozvala k sobě. Pět hodin ve vinárně pro ně bylo málo, chtěli pokračovat v načatém tématu. Seděli proti sobě na její pohovce, povídali si, pili víno. Petra se mu otevřela tak, jako ještě nikdy nikomu. Vyprávěla o svém dětství, o školních létech – ale to největší tajemství si radši ještě nechala pro sebe. Ještě nebyl ten správný čas. 

Filip odcházel až v šest ráno a na rozloučenou ji lehce políbil. Jen zlehka, přátelsky. Příště se sešli rovnou u ní, nemusely je svazovat žádné zavíračky, nemuseli překřikovat hlasitou hudbu v restauraci. I když se zdálo, že už nemohou mít další témata k hovoru, vždycky se nějaké našlo. Znali se skoro čtvrt roku a už o sobě věděli první – předposlední. Ne, to poslední mu stále neřekla, bála se. Nevěděl to nikdo, tajila to před celým světem a Filip jí sice v lecčem rozuměl, ale tohle by asi nepochopil.

A pak přišel další vážný e-mail.

Opět ji tahle zpráva zastihla ve škole. Tentokrát ale odepsala hned, ještě na přednášce. Věděla přesně, jaká bude její odpověď, věděla, že se jen tak mávnutím proutku nezmění – a věděla taky, že Filip její odmítnutí pochopí, po tom všem, co už si řekli a co jí slíbil. Tímhle se náš vztah nepokazí, vždycky tu budu pro tebe, chci ti být nablízku.

Ze školy spěchala na autobus, odjížděla na několik dní ke své matce, do její rodné vesnice. Matka se jako vždy vyptávala, jestli už má Petra přítele, a ona jako vždy kroutila hlavou. Jakmile se ale zmínila o svém novém kamarádovi, matka se pousmála: „To je pro tebe ideální partner, ne?“ zeptala se a Petra se musela zasmát. Byl by. Kdyby…

Na těch pár dní ztratila s Filipem kontakt, matka neměla doma internet, ve vsi nebyl dost silný signál pro mobilní data a oni si hlavně posílali e-maily. Proto se těšila, až dojede domů, otevře e-mailovou schránku a přečte si ta krásná slova, která tam na ni budou čekat. Očekávala, že jí za ten prodloužený víkend pošle hned několik zpráv, a ji přesně napadalo, co mu napíše, jaké detaily ze svého návratu na vesnici mu předloží a jaká slova použije, jaké vtipné metafory přidá… Když ale doma usedla k notebooku, schránka hlásila nulový počet nových zpráv.

Nejdřív si myslela, že jde o chybu, že jí špatně funguje internet. Zkontrolovala všechna připojení, několikrát aktualizovala webovou stránku. Stále na ni zírala velká rozšklebená nula. Teprve po chvíli byla schopna překonat zklamání. Asi neměl čas psát, no a? Napíše mu tedy první.

Čekala, kdy přijde odpověď, obvykle odpovídal skoro obratem. Když ale schránka mlčela, Petra se nejprve začala strachovat, že se Filipovi něco stalo. Když ale zjistila, že na internetu je aktivní jako obvykle, rozhodla se počkat. Na odpověď čekala skoro dvanáct hodin. Pak už to nevydržela a napsala novou zprávu. Neobvykle krátkou.

Poslala zprávu těsně předtím, než musela jet do školy. Celou cestu na metro myslela na to, co jí Filip odpoví. Až po několika stanicích ale její telefon zapípal a ona s knedlíkem v krku otevřela e-mail od něj.

Seděla jako omráčená, v hlavě jí hučelo. Konec. Takhle si to nepředstavovala, myslela, že když mu jednou dala odpověď, postačí to. Ale ne, muži se prostě nevzdávají tak snadno. Samozřejmě, co si myslela? Že muž a žena dokážou být přáteli jen tak? Ne, kdepak.

Smutek, který jí zalíval oči slzami, se postupně měnil ve vztek. Tohle náš vztah nepokazí, vždycky tu budu pro tebe, potřebuju tě k životu… Kecy, všechny jeho sliby byly jen prosté kecy! Nakonec ji jen odbyl třemi větami. Všechny sliby, všechny ty hodiny vzájemného svěřování se, povídání – to všechno nebylo k ničemu. Už ho nikdy neuvidí, už nikdy nepřijde k ní domů, nikdy si nebudou povídat. Její mozek se pak rozjel na plné obrátky, uvažovala, co má dělat, co si počít, třeba by to mohla ještě změnit… Co udělat, aby ho neztratila? Aby odčinila to, že ho tolik zklamala? Mohla by mu to vysvětlit, říct mu, o co se jedná…

Projela pod celým městem ponořená do myšlenek. Na konečné rozhodným krokem vystoupila z vagonu. Slzy už byly pryč, pochyby také. 

Už přesně věděla, co udělá: nic. Má přece svou úroveň, sebeúctu.