Wales podruhé, část pátá a poslední

V pondělí 29. května měli v Británii Spring Bank Holiday a při příležitosti prodlouženého víkendu se na hradě Rhuddlan odehrávala rekonstrukce bitvy z roku 1062 mezi Anglosasy a Velšany.

Rhuddlan je další ruina hradu z doby Edwarda I., tento hrad byl postaven mezi lety 1277-1282. Uvnitř hradu byl teď postaven středověký vojenský tábor a procházeli se tu vojáci ve zbroji, u stanů ženy vařily oběd na ohni a hrály si s dětmi, všechno ve středověkém duchu – moc hezky udělané.

Každou hodinu se pak na louce za hradem odehrávala komentovaná bitva. Píšu sice komentovaná, ale přiznávám, že jsem z komentáře pronášeného kulometnou angličtinou s velšským přízvukem, a ještě navíc zkresleného reproduktory a zčásti překřičeného válečnou vřavou, pochytila jen velmi málo.

Po bitvě jsme se ještě chvíli procházeli po hradu, ale popravdě tam není zrovna mnoho k vidění, takže jsme se vydali zpátky k autu. Ale nechtěli jsme ještě jet domů, tak jsme se rozhodli projet se na pláž k Talacre lighthouse, a poté to vzít podél pobřeží zpět.

Probudili jsme se do ne zrovna vesele vyhlížejícího mlžného rána. Přes kopce Snowdonie, na které jsme měli výhled z obýváku, se líně valily chuchvalce šedobílé mlhy a do toho nevábně mžilo.

Překonali jsme touhu zůstat doma, zatopit v krbu a popíjet čaj, a řekli jsme si, že vyrazíme hlouběji do vnitrozemí na Chirk Castle. Ten je totiž od našeho ubytování skoro 2 hodiny cesty, prakticky napůli cesty zpět do Birminghamu, ale vzhledem k počasí nám bylo jasné, že zrovna dnes nám tak dlouhá cesta autem vadit nebude.

Upřímně řečeno jsme si teda pěkně naběhli – jak jsem psala výše, ten den měli v Británii zrovna svátek, takže na silnicích byli úplně všichni. Jako fakt úplně všichni. Takže místo, aby nám cesta trvala hodinu a třičtvrtě, jak tvrdí Google, strávili jsme mrcasením se po okreskách dvě a půl hodiny a I. za volantem nadával jak špaček.

Naštěstí jsme ale nakonec k Chirk Castle dojeli, zaparkovali na parkovišti a po zakoupení vstupenek vystoupali do mírného kopečka k hradu, který se stydlivě choulil v mlze.

Důvod, proč jsem pro návštěvu v tomhle počasí vybrala právě Chirk, je ten, že sice jde o stavbu pevnosti vybudovanou opět za Edwarda I. v letech 1295–1310, v roce 1593 hrad ale koupil sir Thomas Myddelton a nechal ho přebudovat na své rodinné sídlo.

Takže tu sice je jedna (poměrně malá) část, která stále vypadá jako ve 13. století, další části hradu ale byly postupně přebudovány a jsou tu dochovány krásné interiéry z nejrůznějších historických období. Hrad se totiž v rodině Myddeltonů udržel a tato rodina v něm bydlela až do roku 2004.

Kromě toho je Chirk znám taky svými rozsáhlými zahradami, vzhledem k tomu, že tu ale byla mlha prakticky hmatatelná, štípala nás do tváří a viděli jsme jen na pár metrů, prošli jsme jen část zahrad těsně přilehlou k samotnému hradu.

Úterý bohužel slibovalo úplně stejné mlžné a mrholivé počasí jako pondělí, a tak jsme se po chvíli přemítání rozhodli, že prostě sedneme do auta a pojedeme se projet Snowdonií. Tentokrát se poprvé naplánování trasy ujal Ivan, který se chtěl podívat k dalším jezerům, u kterých jsme ještě nebyli.

Projeli jsme tedy svou starou známou trasou skrz Snowdonii, nad níž ležely těžké šedé mraky, a brzy se vynořili u prvního jezera, Llyn Trawsfynydd.

Zaparkovali jsme u kavárny, kde to vypadalo, že dost chcípl pes, a vydali se dolů k vodě. Cestou nás pronásledovalo temné elektrické hučení, trochu jako když stojíte vedle transformátoru, a když jsme sešli k jezeru, spatřili jsme molo s několika pramičkami… a na opačné straně jezera dvě obří betonové kostky vyčuhující z lesa. Právě od nich se k nám neslo to zlověstné hučení.

I zagooglila jsem, a zjistila, že jsme omylem objevili Trawsfynydd Nuclear Station, tedy jadernou elektrárnu, která byla uzavřena v roce 1991. Stavět ji začali v roce 1959, oba reaktory pak byly plně v provozu od roku 1968.

Ivan byl strašně překvapen, že elektrárna nemá žádné chladicí věže, na jaké jsme zvyklí od Temelína nebo Dukovan – tahle elektrárna k chlazení využívala vodu z jezera, na jehož břehu jsme zrovna stáli. Velšani tedy postupně pracují na kompletním zrušení celé elektrárny, dvě betonové kostky, které jsme viděli, by měli strhnout mezi lety 2020 a 2026 a celé místo, kde elektrárna stála, by se mělo ke svému původnímu stavu před stavbou vrátit roku 2083 – tedy 124 let poté, co začali stavět, a 92 let poté, co elektrárna přestala fungovat. Docela zajímavé.

Protože se mi temné hučení od elektrárny (patrně způsobené přilehlou velikou rozvodnou, která stále funguje) pramálo zamlouvalo a Ivan navíc nahlas přemítal, jestli voda v jezeře nemůže být mírně radioaktivní, když jí chladili elektrárnu, sedli jsme radši brzy do auta a vyrazili dál, k přehradě na řece Afon Tryweryn a pak do městečka Bala u jezera Tegid, údajného snowdonského centra vodních sportů.

V průvodci se dočtete, že tohle jezero bývá plné windsurfařů, jachet a lidí v kánoích nebo kajacích. Mno, když je hezky, tak asi ano, ale my jsme na počasí fakt moc štěstí neměli, takže jsme na hladině v dálce zahlédli jen jednu malou jachtičku a to bylo vše.

Na parkovišti se ještě s Ivanem pustil do řeči postarší manželský pár, který tu byl na motorkách – divili se, co nás to popadlo, že jsme sem jeli až z Česka, a řekli nám, že byli v Praze a líbil se jim Orloj :)

Llyn Tegid bylo posledním na Ivanově seznamu, takže jsme nastavili Sygic na cestu zpátky a čekali, kudy nás zase protáhne. A protáhl. Jeli jsme uzoučkou silničkou mezi pastvinami s ovcemi, kde jsme potkali velice rozverná jehňata a kde nám ovce prchaly z cesty těsně před autem.

Na kopcích ale byla mlha hustá tak, že by se dala krájet, a do toho foukal vítr tak silný, že jsem měla co dělat, abych foťák udržela aspoň na pár vteřin ve stejné poloze, abych zvládla něco natočit. A kromě toho se taky začínalo čím dál víc stmívat, protože přicházel déšť. Cestou domů už jsme se tak nikde nezastavovali a těšili se na teplou večeři a čaj. S rumem.

Náš úplně poslední den ve Snowdonii. Naštěstí se s námi rozloučila nádherným počasím s azurovým nebem, takže jsme zvládli i naposledy vytáhnout dron.

Ráno jsme vstávali poměrně brzy, měli jsme totiž zakoupenou prohlídku Llechwedd Slate Caverns, která začíná přesně tamtéž, kde jsem v pátek sjížděla Zip World Titan. Vyrazili jsme tedy do Blaenau Ffestiniog a brzy se nasoukali do starého žlutého vlaku, který nás dovezl pod zem do bývalého dolu na břidlici.

Průvodcem nám byl muž, jehož děda a otec zde v dole skutečně břidlici dobývali, takže výklad zpestřoval historkami, které od nich slýchal jako malý, díky čemuž byla prohlídka zvlášť autentická a zajímavá.

Dozvěděli jsme se o historii lomu a o tom, že v letech kolem roku 1880, když byly zdejší doly na vrcholu své slávy, bylo městečko Blaenau Ffestiniog druhým největším v severním Walesu, hned po Wrexhamu.

Průvodce nám ukázal i jakým způsobem se tehdy břidlice dolovala – jak se dlouhým ručním vrtákem dělala díra do kamene a poté se kámen odpálil trochou střelného prachu. Mohli jsme si to i sami vyzkoušet, což přítomné děti velmi ocenily. Vyložil nám také, jak nebezpečná ta práce byla, že dělníci velmi záhy začali trpět silikózou a nemohli dýchat a umírali po čtyřicítce. A ukázal nám také, jak celý den šplhali po řetězech a jakým způsobem viseli zavěšeni na skále. Celou prohlídku pak završil působivý videomapping v jedné ze slují.

Když nás pak úzkokolejka vyvezla zpátky na povrch, průvodce nám ještě v dílně ukázal, jak se pak kameny štěpily a zpracovávaly.

Po prohlídce dolu jsme měli asi dvě hodiny času, takže jsme zajeli do nedalekých kopců provětrat dron, načež jsme se vrátili zpátky ještě na prohlídku břidlicových lomů.

Před budovou na nás čekalo obrovské armádní auto, do něhož nás naložil starý čupr děda a vyvezl nás příkrou silnicí na kopec nad Blaenau Ffestiniog. Cestou nám také vykládal o zdejších lomech a o tom, jak zničená příroda tu je. Veškerá břidlice, které se tu válí neskutečné tuny, je jen odpad po viktoriánské těžbě. Tehdy totiž neuměli kámen pořádně zpracovávat a použitelný tak byl jen zlomek toho, co se vytěžilo. Zbytek prostě zahodili a nechali válet tady na kopcích.

Tento průvodce dokonce dříve ve zdejších lomech pracoval, takže nám také vykládal historky o tom, jak sem na kopec museli dělníci každé ráno pěšky dojít zezdola z města Blaenau Ffestiniog, a jak pokud přišli třeba jen o minutu později, byli vedoucím posláni zase domů a do lomu je ten den nevpustili, takže ani nedostali plat, který byl i tak dost nízký. No prostě, po těchhle dvou prohlídkách byl člověk fakt rád za svou pohodlnou kancelářskou práci.

Cesta Quarry Explorerem, tedy tím obřím autem, byla neskutečně zajímavá, měli jsme teda pořádně naklepané zadky, protože se to šíleně třáslo (a proto taky nemám ve videu z tohohle zážitku moc záběrů, protože jsou všechny příšerně roztřesené), ale auto má neuvěřitelný tah a vyvezlo nás po kopci s takovým sklonem, že jsem jen čekala, kdy sklouzneme dolů. Zároveň jsme jeli okolo ruin starých domků dozorců, ubikací dělníků a zbytků vláčků, které odtud vytěžený kámen vozily.

Průvodce nám taky ukázal místo, kde se před pár lety jedna z podzemních kavern propadla – protože viktoriánský majitel dolů byl nenažranec a na bezpečnost kašlal, nechával ve slujích čím dál tenčí sloupy, které časem prostě váhu neunesly a zřítily se. Stávalo se to už za dob, kdy byl důl činný, a nyní je celý poddolovaný prostor ohraničený a nesmí se tam, protože je jen otázka času, kdy povolí další podzemní sloupy a další kus se zřítí do hlubin.

Tak, a to je všechno. Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho to celé sepsat, a jestli jste dočetli až sem, tak moc děkuji. Každopádně vyskytnete-li se někdy v severním Walesu, obě dvě prohlídky, jak dolů tak i lomů, doporučuju všemi deseti, bylo to opravdu zajímavé a zážitek, na který hned tak nezapomeneme. Wales celkově rozhodně doporučuju k návštěvě, pokud máte rádi přírodu a historii, hrady a tak. Není to tak zprofanovaná destinace, a přitom je skutečně nádherná a stojí za návštěvu.

Ještě jednou díky za to, že jste moje reporty četli a případně že jste zkoukli i videa, vím, že nejsou dokonalá, ale aspoň trochu se snad líbila :) Zatím se mějte a brzy se těším na viděnou zase u nějakého jiného, již necestovatelského článku.