Wales podruhé, část druhá

Opět pro ty línější z vás přidávám video na začátek, abyste nemuseli číst celé ty litanie níže ;) Tentokrát je ale video téměř poloviční délky, protože minulý článek byl přece jen trošku overkill; zároveň je taky mnohem méně epické, protože už neobsahuje krásné výhledy na Snowdonii jako to minulé :)

Jak jsem psala v předchozím článku, při procházce po pobřeží u Molefre jsme se oba spálili jako idioti, protože nás prostě nenapadlo si do Walesu brát opalovací krém (vzhledem k tomu, jak spolehlivě pan Murphy a jeho zákony fungují, možná je právě tohle návod, jak mít ve Walesu krásné počasí? :D)

Středeční dopoledne jsme tedy věnovali výletu do Tesca v Bangoru pro opalovací krém a zároveň něco poopalovacího s panthenolem nebo aspoň aloe vera. Cestou do Bangoru nás opět Sygic táhl nějakými úplně zvrhlými cestičkami, takže jsme se zdárně shledali s brodem, který jsme znali už od roku 2014 :D (ve videu cca 0:23)

Od Tesca jsme pak zamířili zpět na ostrov Anglesey, konkrétně do Plas Newydd. O návštěvu tohohle sídla jsme se pokusili také už v roce 2014 při jednom z deštivých dní, ale zrovna měli zavřeno. Jsem ale ráda, že nám návštěva vyšla až tentokrát, protože k Plas Newydd patří taky nádherné zahrady, které jsme si v krásném počasí užili mnohem víc.

Plas Newydd je krásné neoklasicistní venkovské sídlo markýzů z Anglesey. Na tomto místě dům stojí už od třináctého století, do dnešní podobyale byl přestavěn až v roce 1793. O přestavby se zasadil Henry Bailey-Paget, 1. kníže z Uxbridge, po jeho smrti sídlo připadlo jeho synovi Henrymu Williamovi Pagetovi. Ten se stal velitelem britské kavalerie, kterou vedl v bitvě u Waterloo, kde také přišel o nohu. Odměnou za své hrdinství byl jmenován 1. markýzem z Anglesey.

Na počátku 20. století byl na Plas Newydd častým návštěvníkem umělec Rex Whistler, který také namaloval obrovskou malbu v jídelně. Tu na videu ani fotkách nemám, je to obrovské dílo, které si mistrně hraje s perspektivou, takže z různých koutů místnosti vypadá jinak. Tohle prostě nešlo zachytit, to musíte vidět na vlastní oči :)

Dům od roku 1976 spravuje National Trust, ještě dlouho poté tu ale rodina markýzů z Anglesey žila. V přízemí hned u vstupní haly je dokonce pracovna Lorda Angleseyho, 7. markýze z Anglesey, který v domě žil až do své smrti v roce 2013. Jeho posledním přáním bylo, aby pracovna zůstala v původním stavu a byla tak zpřístupněna, takže si ji návštěvníci teď mohou prohlédnout přesně s takovým provozním nepořádkem, jaký tam Lord zanechal (ve videu 0:51-0:58). Měl zde několik různých pracovních stolů, každý za jiným účelem – jeden na psaní, druhý na kreslení, třetí na bádání apod.

Prohlídka domu je, podobně jako u ostatních památek ve správě National Trustu, bez průvodce, v každé místnosti leží několik listů papíru s pár řádky výkladu k danému pokoji. V hale s obrovským schodištěm (ve videu od 0:40) jsme se tak dočetli, že jedna z markýz tohle schodiště sjížděla po zábradlí ještě ve svých osmdesáti letech :)

Po prohlídce domu jsme se vydali do zahrad. Vzhledem k tomu, že na konci května zrovna kvetly rododendrony, rozhodli jsme se projít se do zdejší rododendronové zahrady (ve videu od 1:00).

Upřímně musím říct, že zahradu jsem si představovala trochu jinak, tohle bylo spíš místo, kde rododendrony nechali žít vlastním životem, takže tu byly i několik metrů vysoké „stromy“ rododendronů a cestičky jsou už místy jen uzoučké, jak je postupně rododendrony pohlcují. Ale kvetly tedy nádherně!

Protože rododendronová „zahrada“ je zašitá bokem od hlavních zahrad a je to k ní snad 1,5km procházky, po návratu k domu jsme už byli docela hladoví a žízniví, a tak jsme se místo zkoumání ještě opačného konce zahrad vydali zpět k autu.

Pozn.: Zaujalo nás, jak National Trust ve svých památkách řeší, aby jim lidé nesedali na nábytek – položí na sedátko bodlák :D

Měli jsme hlad, a tak jsme se chtěli mrknout na Foursquare a Tripadvisor, jestli bychom nemohli skočit někam poblíž na jídlo. Nejen, že nás výsledky hledání moc neuspokojily, navíc jsme zjistili, že je vlastně mezi třetí a čtvrtou, kdy mají skoro všechny místní hospody zavřeno a otevírají znovu teprve v pět nebo šest na večeře.

A tak jsme se rozhodli, že zajedeme domů, uděláme si něco k jídlu a kdyžtak pak večer ještě vyrazíme někam fotit.

Nakonec jsme se rozhodli, že zajedeme fotit západ slunce. Po chvíli rozmýšlení padla volba na ostrůvek Llandwyn Island, kde je taky krásný maják Tŵr Mawr a kaplička, na které mě nalákaly právě tuny nádherných fotek západů slunce, které se válejí všude po internetu:

Zjišťovali jsme tedy, kdy vrcholí odliv a kdy příliv, abychom se na ostrůvek dostali, kdy zapadá slunce, abychom byli na místě včas, a když jsme měli všechno naplánované, vyrazili jsme zpátky na Anglesey.

V okolí našeho ubytování a Bangoru bylo krásně, když jsme ale přejeli most na Anglesey, vnořili jsme se do mlhy husté tak, že by se dala krájet, a začali se strachovat, že z focení nic nebude. Ivan měl tendence to rovnou otočit, že to nemá smysl, ale nakonec jsme se rozhodli to aspoň zkusit.

Nad mořem se zdálo, že je mlha rozfoukaná, takže to vypadalo poměrně nadějně. Zaparkovali jsme na malém parkovišti u pláže, kde tou dobou stálo aut, že by se dala spočítat na prstech, a vydali se s fototechnikou k pláži.

Jakmile jsme tam ale došli, zjistili jsme, že jsme se při všem tom zkoumání, kdy zapadá slunce a kdy stoupá moře, zapomněli podívat taky na to, kde to slunce zapadá. Ono totiž vůbec nebylo na západě, ale spíš na severozápadě, takže zapadalo za lesy a ne za námi vybraný maják. Takže nám bylo jasné, že vysněné fotky neuděláme.

Aspoň jsme se tedy prošli po pláži, kam místní chodí rybařit, venčit psy, někteří tu i kempovali a mládež u táboráku popíjela pivo. Byla tam taková hodně příjemná uvolněná atmosféra letního večera (ve videu od 1:24), takže jsme se tam chvíli poflakovali, a když sem vítr přivanul i tu mlhu, pochopili jsme, že fakt žádné fotky nebudou a zase to obrátili.

Na čtvrtek hlásili teplé, ale ne úplně vražedně horké počasí, tak jsme se rozhodli, že je ten pravý čas jít se podívat k vodopádům Aber Falls.

K vodopádům vedla od parkoviště krásná zpevněná cesta, a za chvíli už jsme Aber Fawr viděli v celé jeho kráse (ve videu od 1:58).

Přímo pod vodopádem jsou obrovské kameny, na kterých se slunili lidé, dva mladí kluci dokonce hupsli přímo do vody, a my samozřejmě vytáhli foťák a blbli. U vodopádu jsme zůstali dobrou hodinu a půl, posvačili, odpočali si… a když jsme uviděli, do jakého krpálu bychom se museli po schodech vyškrábat, abychom došli ještě k Aber Bach, nižšímu vodopádu, rozhodli jsme se líně, že na to kašleme a vrátíme se radši k autu.

Opět bylo kolem třetí, půl čtvrté, a nám se chtělo ještě dál objevovat. Chtěla jsem se podívat do krásného městečka Conwy, kde jsme byli už při minulé dovolené a kde je jeden z nejnádhernějších velšských hradů. Řekla jsem, že bychom si ten hrad mohli hezky nafotit odněkud z okolí, a tak Ivan našel nedaleký kopec, z něhož by na hrad měl být hezký výhled.

Vyrazili jsme tedy do Conwy, projeli městečkem a vydali se na ten vybraný kopec. V jeho nejvyšším bodě ale byl hustý les a navíc tam nebylo vůbec kde zaparkovat, takže jsme projeli zpět na hlavní a vrátili se do města. Odnavigovala jsem Ivana na parkoviště u hradu (hrad můžete zahlédnout ve videu v cca 2:25), chtěla jsem se aspoň projít uličkami a třeba vylézt zase na hradby, odkud je na hrad krásný výlet, ale I. se nechtělo a rozhodl, že pojedeme do Llandudna na fish & chips.

Přímořské letovisko Llandudno jsme navštívili už minule a také jsme pomocí zdejší Great Orme Tramway tehdy vyjeli na vrch Great Orme. A taky jsme si tu tehdy dali fish & chips v proslaveném bistru Fish Tram Chips hned u dolní zastávky tramvaje. A přesně tam jsme se vydali i tentokrát, protože fish & chips tam vážně umějí (ve videu 2:37).

Najedení a spokojení jsme sedli zpátky do auta a rozhodli se vydat ještě zpátky do Snowdonie a zkusit si ještě trochu zablbnout s dronem. Minule jsme totiž našli další hezké údolí, ale už jsme tam nezastavovali. A tak Ivan zadal cílovou destinaci do Sygicu, který nás opět protáhl neskutečnými silničkami, například kolem ruin jakéhosi bývalého lomu.

 

Nakonec jsme se uzoučkou silničkou, která měla místy šílený sklon a já doufala, že nás Superb nezklame a nezůstaneme někde viset, dostali až k tzv. Ugly House a brzy dojeli do Nant Gwynant, krásného údolí řeky Gwynant s výhledem na jezero Gwynant.

Protože bylo naprosté bezvětří, nepohnul se ani lísteček, bylo to ideální počasí na to provětrat dron (ve videu od 2:42 do konce).

Zaparkovali jsme na parkovišti u krásné vyhlídky a skrz vrátka došli na travnatý výběžek nad údolím, odkud jsme dron vypustili. Brzy jsme také zjistili, že travnatý výběžek je evidentně aglomerací místních klíšťat, protože Ivan na sobě jedno nachytal, než se stihlo zakousnout, mně další lezlo po foťáku a třetí jsem si pak večer našla už zakousnuté na noze.

Škoda, že dron na baterku vydrží létat ani ne 20 minut, doufám, že technologie brzy pokročí a vynaleznou něco lepšího :) Takhle jsme měli za chvíli po žížalkách a vyrazili tedy zpět do Bethesdy, do našeho AirBnb, a jali se vymýšlet, co podnikneme druhý den, v pátek, na který hlásili až tropické teploty.