Vánoční dárek

 

 

Projížděl pomalu městem a rozhlížel se. Všechna okna byla rozsvícená, někde blikaly různobarevné žárovičky, jinde byl za okny vidět svítící stromeček. Některé rodiny právě zasedaly k večeři, jiné už rozbalovaly dárky. Na ulici nebylo ani živáčka, neprojelo jediné auto. Všichni byli doma, užívali si Štědrý večer.

Podrbal se ve vousech a vrhl nevrlý pohled na dům ověšený kilometry světýlek. Jeho těžký nákladní vůz se sunul po namrzlé silnici a řidičovu mysl brázdily chmurné úvahy.  Snad všichni jeho kolegové dostali na dnešek volno a byli se svými rodinami, slavili Vánoce, pili víno a cpali se cukrovím. Ale on, on byl právě na cestě do Španělska. Bylo to vlastně celkem logické – proč narušovat někomu domácí pohodu, když to může vzít on, kterému žádná vánoční domácí pohoda nehrozí? Na to by totiž nějakou rodinu musel mít. Jeho matka ale zemřela před několika lety, čímž přišel o veškeré rodinné příslušníky. Občas mu přišlo na mysl, jak by to asi vypadalo, kdyby měl nějakou ženu a nějaké děti, a nějaký dům, kde by bylo krásně teplo a kde by svítil vánoční stromek, a nějakou zahradu, na níž by s těmi nějakými dětmi mohl postavit nějakého sněhuláka a v létě třeba hrát fotbal nebo se ráchat v bazénu… Při jeho povolání totiž bylo docela těžké najít si nějakou stálou známost. A tak byl ve svých pětapadesáti pořád sám, na cestách po Evropě, a jeho opravdovým domovem byla kabina náklaďáku, kterému přátelsky říkal „kráva“.

Zároveň mu ale tenhle zvláštní, osamělý a kočovný způsob života tak trochu vyhovoval. Nikdo ho nepeskoval – tedy kromě věčně nespokojeného šéfa, nikdo mu nevyčítal neumyté nádobí a drobky na koberci, nikdo po něm nic nechtěl. Mohl si jet víceméně podle sebe, mohl jíst kdy chtěl a co chtěl a nemusel se pravidelně mýt – vždyť byl v kabině krávy úplně sám, nikomu nevadilo, že třeba zrovna trochu smrdí.

I tak by ale chtěl aspoň někdy zkusit, jaké to je, žít normální, spořádaný život, vracet se každý večer k manželce, dělat s dětmi úkoly, učit syna, jak přibít hřebík a nepraštit se při tom do prstu, usedat se svou rodinou v neděli k opulentnímu obědu a večer, když děti spí, se pomilovat s manželkou… A slavit pospolu Vánoce.

Tak jako tady, za tímhle rozsvíceným oknem, celá rodina sedí u stromečku, zpívají koledy, rozbalují dárky. Chtěl by někdy vidět rozzářené oči dětí, když v balicím papíře najdou to, o co Ježíškovi opravdu psaly, chtěl by zase cítit vůni františků, kterou si pamatuje z dětství…

 

 

Policista zívl a zkřehlými prsty si zapálil cigaretu. Tenký pramínek kouře klidně stoupal k šedému nebi a policista tiše sledoval, jak černě odění muži nakládají papírovou rakev do vozu. Třeskla dvířka, motor auta nastartoval a za chvíli už černá dodávka vyrazila po silnici pryč. Vrak nákladního auta se zdemolovanou kabinou se zakymácel, kolem pobíhající hasiči na sebe něco křičeli, a pak se hromada plechu pohnula a pomalu sesunula zpět na silnici. Strom, do něhož vůz narazil, se zatřásl a z jeho větví popadaly hroudy přimrzlého sněhu. Po uklouzané vozovce se k policistovi blížil jeho kolega.

„Ledovka, nebo možná mikrospánek,“ prohlásil a policista přikývl.

„Hlavně ho identifikujte a najděte jeho rodinu. Ti budou mít tedy opravdu šťastné a veselé,“ řekl zachmuřeně.