Skotsko 2019 – část V.

Část I, část II, část III a část IV.

Dnes se spolu naposledy ohlédneme za dovolenou ve Skotsku. Minulý článek končí v okamžiku, kdy jsme se balili a s těžkým srdcem se loučili s Isle of Skye, který nám hodně učaroval. Čekal nás přejezd do Fort Williamu, kde jsme měli ubytování na poslední 3 noci před návratem zpátky na kontinent.

Věci do auta jsme skládali za jemného mžení, které se brzy poté, co jsme vyjeli, změnilo v nepříjemný vytrvalý déšť. Předpověď neslibovala žádné velké zázraky, mělo být spíš hůř než líp, a do Fort Williamu jsme to měli jen asi 2 hodiny cesty. A tak jsme se rozhodli udělat drobnou odbočku a zastavit se v palírně Glenfiddich Distillery. Nebylo to po cestě, to opravdu ne, odbočku na Glenfiddich jsme míjeli týden předtím cestou z Aberdeenu k Inverness, ale vzhledem k absenci jiného programu a nespolupráci počasí nám to přišlo jako nejlepší řešení.

Po třech hodinách jízdy neutěšeným počasím nás navigace svedla z hlavní cesty na úzkou okresku uprostřed lesa. Po vystoupání do kopce jsme se z lesa náhle vyloupli u obřích skladů obskládaných tisíci a tisíci sudy od whisky – takže jsme začali tušit, že jsme asi blízko :)

Stále za vydatného mžení jsme zaparkovali na skoro prázdném parkovišti u Glenfiddich Distillery a vydali se dovnitř.

Koupili jsme si vstupenky na prohlídku, která začínala za pár minut a ujala se nás sympatická malá blondýnka. Po zjištění, že jsme skupina z nejrůznějších koutů světa nasadila tu nejsrozumitelnější angličtinu, jakou jsme tady ve Skotsku potkali, doplněnou velmi intenzivní gestikulací jak pro blbé, takže opravdu nehrozilo, že bychom něco nepochopili :)

Glenfiddich je rodinná distillerka, která si svého rodinného původu velmi váží a ráda se jím ohání. Na začátku prohlídky nám pustili film o historii palírny, kde bylo hezky ztvárněno, jak rodina zakladatele Williama Granta v roce 1887 vlastníma rukama skládala kámen ke kameni a stavěla první budovy palírny. Úplně první kapku alkoholu vydestilovali na Vánoce po celém roce tvrdé práce.

Po filmu nás již průvodkyně vzala dovnitř do palírny. Ukázala nám místnost s klasickými měděnými kotli, kde se whisky destiluje, předvedla nám nejstarší sklad i rozdíly mezi různými sudy, a na závěr jsme si prohlédli plnicí linku.

Na úplný závěr prohlídky jsme pak dostali ochutnat dvanáctiletou, patnáctiletou a osmnáctiletou Glenfiddich whisky. Během celé exkurze jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí a tipů, třeba příběh, jak vznikla speciální edice Glenfiddich Snow Phoenix – v zimě v roce 2010 tady ve Skotsku tolik nasněžilo, až se jim v Glenfiddichu v jedné části skladu propadla střecha. Zaměstnanci Glenfiddichu se honem vydali zachraňovat sudy, které byly vystavené mrazu, a hlavního malt mastera tehdy napadlo všechny touto katastrofou postižené sudy namixovat a vytvořit tak speciální limitovanou edici. A protože hra světla linoucího se do skladu polámanou střechou mu připomínala fénixe, pojmenoval tuto edici Snow Phoenix.

Ano, mohli sudy vylít a litovat obrovské ztráty, ale oni místo toho zaexperimentovali a (podle mě z velké části díky marketingu) vytvořili limitku, ze které je sběratelská legenda a nyní se prodává v přepočtu za 20 000 Kč za láhev :)

Po ochutnávce 3 vzorků whisky jsme se průvodkyně zeptali, jestli bychom mohli ochutnat ještě i IPA experiment, což je whisky, která zrála v sudech po pivu IPA (Indian Pale Ale). Slečna nás odkázala na bar, kde můžeme ochutnat cokoliv chceme, a když jsme vstoupili, zjistili jsme, že je bar spojený s docela pěknou restaurací. Ivan jakožto řidič si také lízl whisky, takže jsme nikam nespěchali a zajíst přechutnané vzorky by nebyl úplně špatný nápad, tak jsme se usadili ke stolu a objednali si kromě panáku IPA experimentu i jídlo.

Ivan měl haggis, my s Robem si dali burgery, a zakončili jsme to ještě dezertem, whisky cake. Všechno jídlo (well, i whisky…) bylo naprosto geniální, takže pokud budete mít cestu okolo Glenfiddichu, doporučujeme se zastavit nejen na prohlídku palírny, ale i na jídlo.

Návštěvu jsme završili ještě v gift shopu, který mají tedy také naprosto neskutečný a kromě obligátních láhví whisky a skleniček tam seženete i vlněné šály, kabáty, klobouky a kdoví co všechno. Obtěžkáni dary jsme se tedy odpotáceli do auta a vyrazili konečně do Fort Williamu.

Čtvrtek 13. 6. 2019

Počasí v Glencoe bylo jen krapítek lepší než den předtím. Náš původní plán vyvézt se lanovkou na Glen Nevis jsme tedy vzdali, protože foukalo jako blázen a byla nízká oblačnost, takže bychom toho z vrcholků moc neviděli. Místo toho jsme se vypravili nejdříve na starý hrad Old Inverlochy Castle, což jsou tedy jen obvodové zdi, kam chodí místní na procházku se psy, takže nic extra k vidění.

Odtud jsme pokračovali k další atrakci, na kterou se těšili hlavně kluci – Neptunovy schody. Jedná se o řadu osmi zdymadel, která propojují Kaledonský kanál s Loch Linnhe a pomáhají lodím překonat 20metrový rozdíl mezi kanálem a hladinou moře.

Měli jsme opět docela štěstí, protože schodištěm zrovna proplouvaly dvě lodě (operuje tuším 4x denně nebo něco takového). Kluci tedy nadšeně pobíhali kolem, sledovali, jak se zdymadla hydraulicky ovládají a byli prostě na vrcholu blaha :)

Půvabné bylo, že na jedné jachtě byli dva staří větrem ošlehaní mořští vlci, z nichž jeden vyskočil na souš a přivázal příď lodě k pacholeti, zatímco druhý muž zůstal vzadu u kormidla a v klídečku si lodí manévroval.

Na druhé jachtě byla rodina – manželé a zřejmě jejich dospělá dcera pravděpodobně s přítelem, jak jsme usoudili podle sledování interakcí. Vypadalo to, že slečna vzala svého kluka poprvé na dovolenou se svými rodiči a oba toho teď těžce litovali :D A zároveň vypadali na začátečníky, protože měli problém loď přivázat a udržet a neustále po sobě ječeli, no prostě docela komedie :)

Když jsme se dostatečně pokochali zdymadly, nasedli jsme zpátky do auta a popojeli do nedalekého komplexu obchodů se suvenýry, kde jsme koupili pár blbůstek pro rodinu a kamarády. A pak už jsme se vydali do údolí Glencoe.

Jako první jsme se zastavili u The Meeting of Three Waters, což je vodopád hned u silnice.

Moc dlouho jsme se nezdrželi, zrovna tu nějaká rodina blbnula s dronem a hlavní silnice vedle byla opravdu hodně hlučná. Takže další místo, které na fotkách vypadá idylicky, ale realita je trochu někde jinde.

Popojeli jsme ještě kousek do údolí a na místě, kde bylo co nejmíň lidí, také provětrali našeho drona (poprvé a naposledy ve Skotsku :( ).

Brzy jsme to ale otočili zpátky a jeli ještě ke Coe River Waterfall, krásným vodopádům na řece Coe. Kousíček odtud se natáčely scény z Harryho Pottera – byla tu postavena Hagridova chata, filmaři ji ale poté, co dotočili všechny filmy, zbourali a vrátili vše do původního stavu, takže tu už jsme bohužel neviděli.

Nakonec dne jsme to ještě vzali autem okolo jezera Loch Leven, kde byly ze silnice hezké výhledy na hory a vodu. Na závěr jsme se po návratu na ubytování zašli pěšky podívat na nedalekou pláž, kde jsme našli pár krásných lastur… a kluci se tu zamilovali do jednoho žíhaného šutru. A když píšu zamilovali, myslím tím zamilovali tak, až se rozhodli ho vzít do Čech. Takže ho máme teď na zahradě.

Pátek 14. 6. 2019

Předpověď počasí v náš poslední den ve Skotsku nevypadala nijak zvlášť příznivě, a tak jsme se rozhodli… mno, navštívit další palírnu :D A to Oban Distillery v, jak již název napovídá, Obanu.

Je opravdu zajímavé porovnat několik prohlídek z různých palíren. Měla jsem obavu, že už povídání o výrobě whisky budu mít při třetí prohlídce plné zuby, ale v každé z palíren si dávají záležet, aby popsali, v čem je právě ten jejich proces nejlepší, každá palírna má prohlídku jinak koncipovanou a proto se to ani potřetí neomrzelo.

Na samém konci exkurze jsme dostali opět ochutnat, tentokrát byla degustace ale hodně speciální, protože nám průvodce dal ochutnat teprve pětiletou whisky přímo ze sudu, abychom si udělali představu, jak se chuť liší. Vzorek jsme dostali do krásných degustačních skleniček s logem Oban, které jsme pak všichni spořádaně vraceli průvodci na plastový tácek – načež on projevil velké překvapení, že mu je takhle poctivě vracíme, prý se většinou lidé pokoušejí sklenky pokoutně ukrást, takže je pak hodně vyšokuje, když jim řekne, že sklenky jsou dárek, který si můžeme odnést :)

Po návratu do místnosti přilehlé gift shopu jsme ještě dostali košt opravdové „dospělé“ whisky – další zajímavostí, proč se vyplatí projít více prohlídek, je, že v každé vám dají jiné tipy ohledně degustování whisky. V Glenturret nám radili, že je dobré do skleničky fouknout a teprve pak si přičichnout, v Glenfiddichu nás učili se sklenkou kroužit a zkoumat barvu whisky, a v Obanu nám zase vysvětloval, co se dá vyčíst z toho, jak whisky ulpívá na bocích sklenky.

Můj muž pak v gift shopu sháněl speciální limitovanou edici Oban Game of Thrones – The Night’s Watch, ale ke svému neštěstí se dozvěděl, že je u nich kompletně vyprodaná a máme to maximálně zkusit v duty free shopu na letišti, ale ani tomu nedávají moc velkou šanci. (Spoiler alert: Ježíšek ji v ČR sehnal a I. ji dostal pod stromeček…)

Po degustaci jsme se šli ještě projít centrem Obanu (tohle je taky jediná destilerka z těch, které jsme navštívili, která je přímo ve městě, ostatní byly vždy někde na samotě) a zastavili se na zmrzlinu v místní italské zmrzlinárně.

Oban je známý také svým kulatým amfiteátrem, který stojí na kopci nad destilerkou a vypadá nápadně jako Koloseum. Tam jsme se ale nevydali, protože nám končilo zaplacené parkování, a tak jsme brzy skočili zpět do auta a vydali se na cestu zpátky do Fort Williamu.

Naše další kroky vedly do supermarketu Morrisons, kde jsme si nakoupili skotské dobrůtky, které jsme chtěli vzít domů. A protože poté, co jsme nakoupili, bylo stále docela brzy na to to zabalit (a byl to náš poslední den), a navíc se počasí přes den docela vybralo, rozhodli jsme se zajít ještě na procházku k vodopádům Steall Falls.

Tak, pokud jste dočetli až sem, tam vám děkuji. Tady moje vyprávění o Skotsku končí. V sobotu jsme zabalili auto (a nabalili do podlážky v kufru všechen kontraband, který jsme s sebou odváželi, a že ho nebylo málo!), rozloučili se s hostitelkou a vyrazili na cestu zpátky do Kingston upon Hull.

Cestou jsme se už nikde moc nezastavovali, abychom stihli loď – kterou jsme tedy stihli, přijeli jsme do Hullu s krásnou, jak jsme si mysleli, hodinovou rezervou. Libovali jsme si, jak v přístavu nejsou žádné fronty, kontrola pasů proběhla velmi rychle a už na nás mávali, ať najíždíme na trajekt… který byl ale už plný aut. Netušili jsme totiž, že čas odplutí v 6 hodin je v kontinentálním čase a ne místním, takže jsme přijeli v pět a nevědomky to stihli jen tak tak :D

Ubytovali jsme se v kajutě, popili pivo na palubě a uložili se ke spánku – na rozdíl od cesty do Skotska jsme se ale tentokrát vyspali o dost hůř, dostali jsme kajutu blíže ke strojovně, takže jsme slyšeli hluk a cítili otřesy, v čemž se moc spát nedalo.

No a v neděli nás čekal přejezd z Belgie až do České republiky, zpátky domů, ke kočkám.

Vy, kdo jste ve Skotsku už byli – my víme, že se tam chceme vrátit. Co bychom podle vás neměli minout?