V neděli 9. června jsme se po snídani opět sbalili, rozloučili se s roztomilou chaloupkou a vyrazili na další část naší cesty. Čekal nás celodenní přejezd na Isle of Skye, kde nás na tři noci očekávala chaloupka ve vesnici Broadford. A protože jsme toho chtěli vidět co nejvíce, rozhodli jsme se nejet nejkratší možnou cestou, ale vzít to oklikou po Highland Trail a podél moře.
První zastávka byla hned po pár kilometrech, kde se kousek od silnice nachází vodopády Rogie Falls.
Dál jsme pokračovali údolím se překrásně vinoucí silnicí podél několika jezer a skrz pár velmi vtipně pojmenovaných vesnic Achanalt a Achnasheen až na Glen Docherty Viewpoint. Do té doby azurové počasí s fotogenickými mraky se tu začalo trochu kazit a nebe začalo vypadat docela zlověstně.
Brzy začalo lít jako z konve, takže jsme si nádherné výhledy užívali jen z pohodlí auta. Dojeli jsme až k Upper Loch Torridon, nebo přesněji řečeno nad něj, protože silnice vede nahoře po skalách. Projeli jsme okolo vesničky Shieldaig, takové díry s pár domky uprostřed ničeho (ale s yacht klubem!) a odpojili se z, no, poměrně hlavní silnice na totální okresku pro jedno auto – a pokračovali podél Loch Shieldaig a poté Loch Torridon až do vesnice Applecross, kde jsme měli původně v plánu tankovat. Místní mrňavá benzinka (čti dva samoobslužné stojany a nic dalšího) ale zrovna nefungovala, takže jsme tak trochu doufali, že stihneme dojet někam do civilizace a neskončíme tady uprostřed kopců a ovcí bez benzínu.
Od Applecross, které je na úrovni moře a vypadá jako docela miloučké bohem zapomenuté letovisko, jsme se začali škrábat do kopců. Naším cílem totiž byla vyhlídka Bealach na Ba v nadmořské výšce 2053 ft (tzn. nějakých 626 m n. m.)
Pohled odtud byl naprosto fascinující, foukalo jako blázen, takže se mraky nad našimi hlavami divoce honily. Pokud se mi někdy podaří sestříhat slibovaná videa, tak se těšte na časosběr :)
Poté, co jsme se dosyta vynadívali a byli už dostatečně ošlehaní větrem, naskákali jsme zpět do auta a pokračovali na druhou stranu kopce, k Loch Carron – což znamenalo opět sešup dolů k hladině moře, a také výspu civilizace Lochcarron s funkční benzinovou pumpou!
Loch Carron jsme obkroužili a pokračovali k snad nejznámějšímu a nejfotografovanějšímu hradu Skotska, Eilean Donan. Když jsme k němu dojeli, byly skoro čtyři odpoledne, prohlídku jsme ale ještě stihli.
Prohlídka hradu byla pěkně udělaná, nejvíc se mi líbily kuchyně, kde se člověk mohl přímo procházet plně vybaveným interiérem, v němž byly dokonce umístěny figuríny služebnictva, jak právě připravují hostinu. A musím říct, že zvenčí hrad klame tělem – vypadá, že je maličký, ale uvnitř zas tak maličký není.
Po prohlídce hradu jsme se ještě vydali nakoupit proviant na následující dny, a pak už jsme přejeli most na Isle of Skye a ubytovali se v domku s naprosto dechberoucím výhledem na ostrov Scalpay a před ním se krčící ostrůvek Guillamon Island. Západ slunce zabarvil mraky do zlata a ruda a byla to naprosto neskutečná podívaná, kterou jsme si díky francouzskému oknu v obýváku mohli pořádně vychutnat.
Pondělí 10. 6. 2019
Probudili jsme se do rána jako malovaného, a ač bychom minimálně já a Robin nejradši zůstali sedět v křeslech, hodili si nohy na parapet a celý den jen pozorovali, jak se nad fjordem, pardon, lochem, honí mraky, přece jen by bylo škoda jen zůstat sedět za pecí.
Za cíl jsme si tedy vzhledem ke spolupracujícímu počasí vybrali Quiraing. Pokud podle krkolomného názvu netušíte, o co jde, jsou to velmi fotogenické tektonické výběžky, které slibují moc pěkný výhled, a zvlášť za tak pěkného počasí, jaké jsme zrovna měli. Jen jsme doufali, že se nestihne zkazit dřív, než ke Quiraingu dorazíme – měli jsme to totiž přes celý Isle of Skye.
Brzy jsme ale zjistili, že i cesta může být cíl, protože celý Isle of Skye je tak nádherný, že cesta napříč ostrovem byla sama obrovským zážitkem. Nevěděli jsme pomalu, čím se kochat dříve. Ke Quiraingu jsme to vzali ze strany městečka Uig, museli jsme ale několikrát kroužit a vracet se, protože nápad navštívit tohle místo mělo v tak pěkný den evidentně spousta dalších lidí. Nakonec se nám ale místo k zaparkování podařilo najít, vybavili jsme se pohorkami a vydali se na trek.
Pochopitelně nás na cestě opět zahanbily spousty čiperných důchodců, kteří si to do kopce frčeli jedna radost, zatímco my měšťáci od počítačů funěli jako sentinely. Výhledy za to ale opravdu stály – i přes to, že jsme nedošli až na konec treku, zjistili jsme, že bychom se museli vracet stejnou cestou a chtěli jsme ten den stihnout ještě i něco jiného než jen tuhle jednu procházku, takže jsme to asi ve dvou třetinách obrátili.
Další stručnou zastávkou byl známý vodopád Kilt Rock. Slovo známý tu používám zcela záměrně, protože je tak známý, až je u něj hlava na hlavě. Vodopád se totiž navíc nachází hned u silnice a je u něj obří parkoviště, kam jen přijíždí šňůra autobusů, vyplivává tu davy turistů s kamerami, kteří si běží k zábradlí vyfotit svá selfíčka, aby se o pět minut později opět usadili v autobuse a pokračovali dál. Takže pro nás tak trochu zklamání, i když na fotce vypadá Kilt Rock fakt krásně.
Počasí bylo stále nádherné a my pokračovali okolo Old Man of Storr, známých skalnatých výběžků – chtěla jsem tam zastavit a vypustit dron, ale Ivanovi se nechtělo. Pokračovali jsme místo toho do Portree, kde jsme se zastavili v kavárničce na jídlo a poté si prošli starý přístav.
Vzhledem k tomu, že jsme ten den už projeli ostrov prakticky od jihu až na sever, usoudili jsme, že to vezmeme ještě na západ, a vyrazili uzoučkými okreskami na Neist Point. Opět, jestli jste aktivní na Instáči, myslím, že jste na fotku Neist Pointu museli někdy narazit. Je to totiž další neuvěřitelně fotogenické místo, které si ale musíte zasloužit – cesta křivolakými silničkami zabere pěknou chvíli.
Zatímco Robin se rozhodl dobýt skalnatý vrcholek před majákem, my s Ivanem jsme usoudili, že jsme si chození pro tento den dost užili už na Quiraingu a místo toho se vyvalili do závětří za obří balvan a kochali se.
Úterý 11. 6. 2019
Následujícího rána jsme měli velké plány – chtěli jsme dojet do vesničky Elgol a zkusit se odtud svézt lodí k jezeru Loch Coruisk. Vypadalo to, že počasí bude opět luxusní, a tak jsme se vydali opět kroucenými silnicemi mezi ovcemi do Elgolu.
Měla jsem trochu obavy, jestli loď pojede, jestli nebude vybookovaná nebo jestli nenastane jakákoliv jiná okolnost, ale měli jsme štěstí – loď Misty Isle se konala, na palubu nás vzala a brzy už jsme se tedy houpali směrem k hrozivě se tyčícímu pohoří Cuillin. A to houpali myslím doslova – houpalo to jako blázen a dostávali jsme sprchy od hlavy až k patě. Naštěstí jsem měla nepromokavou bundu, ale někteří další účastníci byli jen v džínách a byli promoklí na kost.
Kousek od přístaviště pod jezerem Coruisk je malý ostrov kompletně osídlený tuleni, kapitán kolem něj zpomalil a opatrně ho obkroužil, abychom si je mohli pořádně prohlédnout. A za chvilku už jsme kotvili a mohli vyskákat zpět na pevnou zem.
Okolo jezera Coruisk se dá jít na celodenní túru. Vzhledem k tomu, že jsme na výběr dostali pouze ze dvou možností – buď se po krátké desetiminutové pauze plavit zpět do Elgolu, a nebo zůstat celý den a nechat se vyzvednout až pozdě odpoledne – zvolili jsme variantu okamžitého návratu. Na lodi nám udělali čaj, kávu, horkou čokoládu a dali nám sušenky, cestou zpět už jsme pluli po vlnách, takže to tolik necákalo, a ještě jsme se zakecali se sympatickým novozélanďanem.
Mohla jsem se tedy pohodlně usadit a kochat se pohořím Cuillin, nad nímž visely těžké šedé mraky. Čím blíž jsme ale byli Elgolu, tím modřejší obloha byla.
Naše další cesta po vylodění zpátky v Elgolu mířila do hradu Armadale Castle, což je ruina venkovského sídla klanu MacDonaldů, které v polovině 19. století vyhořelo a od roku 1925, kdy ho MacDonaldové opustili, chátrá.
Ke hradu přísluší nádherné zahrady, v nichž se nachází také velký pavilon s expozicí Museum of the Isles. Prošli jsme si celou výstavu, která pojednává o klanu MacDonaldů a historii Skotska a především Isle of Skye, byla tam i zajímavá část věnovaná migraci do USA.
No, a co dál? Byly ani ne čtyři hodiny odpoledne, my byli na jižním konci ostrova a měli jsme ještě několik hodin nazbyt. Ale hlavně jsme měli hlad. Vyrazili jsme tedy na fish & chips do bistra v Broadfordu (a můžeme je tedy celkem nedoporučit, nebyly nic moc), a pak jsme se, posilněni a opět odvážní, rozhodli vyrazit ještě na Fairy Pools.
Fairy Pools jsou jezírka, peřeje a vodopády vymleté do skal v Glen Brittle. Je to vlastně přesně opačná, vnitrozemská část pohoří Cuillin, ke kterému jsme se dopoledne z jihu plavili na lodi a večer jsme se rozhodli ho ztéci ze severu :D
Voda tu vymlela opravdu neuvěřitelné tvary, kaskády a peřeje, místo je navíc hodně oblíbené u fotografů, kterých tu v tu dobu bylo snad víc než turistů.
Když jsme se vraceli k autu, bylo už skoro osm hodin večer a my měli všeho dost. Těšili jsme se už zpátky na ubytování a do postele, museli jsme ale ještě znovu zabalit, protože následující ráno jsme už museli nádherný Isle of Skye opustit a vyrazit na jih do Glencoe. Ale o tom zase příště.
Napsat komentář