Moji drazí Nepražáci bývají často překvapeni až šokováni tím, co všechno jsem schopna v Praze zažít. Možná si dokonce někdy myslí, že si vymýšlím. A já pak přemýšlím, jestli se takové bizarnosti stávají jen mně prostě proto, že působím jako ostřílený Pražák, nebo jestli se moje zasviněná karma promítá do toho, že se největší exoti lepí právě na mě. Zkrátka a dobře, to jsem si takhle tento týden kráčela po Národní třídě a vyhřívala se v úžasně jarních slunečních paprscích, když tu se, kousek před Jungmannovým náměstím, začaly davy přede mnou rozestupovat, až jsem uviděla značně prazvláštně vypadající korpulentní dámu. Oděná byla od hlavy k patě v zářivě růžové šusťákovce, na hlavě měla pletenou hučku podobné barvy, v ruce mapu Prahy a na tváři velice zoufalý výraz.
„Do you speak English? … Do you speak English?!“ oslovovala všechny kolemjdoucí nešťastně a všichni se jí důkladně vyhýbali. A já, v nějakém opojení jarem a dobrou náladou, jsem se rozhodla udělat dobrý skutek a milou ztracenou turistku nasměrovat, kam potřebuje.
„Do you speak English?“ vychrlila na mě a zamávala mi mapou před nosem, jakmile jsem se přiblížila.
„Yes, I do, how can I help you?“ zeptala jsem se s úsměvem, načež dáma schovala mapu za záda a povídá:
„Nemáte ňáký drobný? Já bych potřebovala ňáký drobný, neměla byste? Nebo aspoň stravenku?“
Asi nemusím zdůrazňovat, že jsem zůstala stát jako opařená. Když jsem se trošku vzpamatovala, jen jsem zakroutila hlavou a honem odešla. A pak jsem si řekla, to je panečku vynalézavost! U většiny žebráků by jeden neřekl, že umějí do pěti napočítat, a tahle uměla dokonce i anglicky. A tak to využila, aby si jí aspoň někdo všiml. Geniální nápad!
Přiznávám se, že patřím k lidem, kteří se žebrákům vyhýbají, seč mohou, a zásadně jim nic nedávají. Mám dojem, že i když bych nějakému takovému páchnoucímu individuu dala těch pár drobných, stejně by si za ně nekoupilo pár rohlíků nebo jinou pochutinu, ale spíš nějaký ten krabicák. Občas přispívám na charitu typu Světluška, Sluníčkové dny, stužky proti rakovině a podobně, posílání DMS při adventních koncertech je pro mě už takovou předvánoční tradicí. Dalším případem jsou ale různé pochybné sbírky na dětské domovy, psí útulky a podobné věci.
Den po tomto zvláštním žebravém zážitku jsem čekala na kamarádku na Florenci, kousek od vchodu do Billy. Tohle místo je pro tyhle „sbírkaře“ dost lukrativní – přijíždějí sem dvě tramvaje v obou směrech, a je tu výlez jak z metra B, tak z C. Takže je tam neustálý čilý ruch. A v tomhle ruchu se ve čtvrtek odpoledne pohybovala paní menšího vzrůstu a indiferentního věku, s batůžkem na zádech, mastnými vlasy a v ruce třímající plastový košíček s několika malými psíky – přívěsky na klíče. Měla i jakousi placku jakési mně neznámé charitativní organizace a velice nepříjemným krákavým hlasem pokřikovala „Přispějté na pejskyyyyyyyyyyyyyyyyyyyy! Přispějté na pejskyyyyyyyyyy!“ Odmítla jsem jí také cokoliv dát, protože jakožto skeptik těmhle vydřiduchům nevěřím a ta baba taky vůbec nemusela podporovat útulek/vodicí psy nebo co to vůbec tvrdila. A za celých těch asi dvacet minut, co jsem na tom místě stála, si u ní tu klíčenku nikdo nekoupil – a mně začínali ti její pejsciiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii už slušně lézt na mozek.
Možná si o mně budete myslet, jaká jsem necitlivá zrůda, že nepodpořím chudáky zvířátka v útulcích/nevidomé děti/cokoliv jiného. Jenže, to je jako s tím školným. Naše vysoké školy by ty peníze potřebovaly jako prase drbání – ale kdo mi v tomhle státě zaručí, že se za mých vydřených x tisíc opravdu koupí něco na fakultě, a ne že si za ně Dobeš zajede na Maledivy?!
Jojo, s tímhle souhlasím. Navíc někteří ti žebráci jsou šíleně otravní. Akorát nevím, proč ty charity nepožádají i pány politiky o nějakou tu „korunku“ a celkově i další tyhle sbírky. Kdyby dál každej politik něco málo že svého platu, tak by se měly charity a útulky lépe. Ale těm je to stejně ukradený.
A to školné taky, záruka, že se ty peníze použijí tam, kde by měly, jsou nulové a navíc to asi udělá spíše to, že studovat budou moci hlavně ti „bohatí“ a ti, co jsou rádi, že si zaplatí aspoň tu kolej a jídlo, budou mít smůlu a s ve nadání můžou leda tak zahodit.
Jojo, exoty přitahuju taky :D aspoň nemám nouzi o zajímavé historky :D a s tím školným souhlasím, nemyslím si teda, že by se to vyostřilo až v to, co psal Sargas, ale dost by mě sralo dávat státu šílený peníze na to, aby je pak rozfofrovali někde jinde, než kam jsou určeny… což by se určitě stalo.
Taky žebrákům v naprosté většině případů nic nedávám, ale snažím se k nim chovat slušně. Tedy když se mě zeptají, jestli nemám drobné, po pravdě povím, že jim nic nedám, ale snažím se nedat najevo mé pohoršení. Na charitu nepřispívám, kromě Světlušky a Ligy boje proti rakovině. Nepřispívám proto, že by mě zajímalo, kdo jim financuje třeba provoz. My z peněz, které jim dáváme.
Tady se musím přiznat i já.. také žebrákům a jiným podobným individuím, nic nedávám. Sice bych ráda udělala dobrý skutek, ale zkrátka vím, že bych spíše přitížila již tak chabému zdraví onoho nešťastníka.
Ale jak říkáš, je pravda, že zrovna v Praze se takových kuriozit dá zažít mnoho a ještě víc… no, co čekáme, že? Hlavní město….