Schůzka v Paříži

Prvním tématem nového semestru povídkového semináře byla náhoda.

Měla chuť jen složit ruce na stůl, opřít si o ně hlavu a aspoň na chvilku vypnout. Dnešní den byl plný pitomých schválností, a to bylo sotva deset ráno. Ze všech stran se na ni valily pracovní povinnosti a ona nevěděla, kam dřív skočit.

Zazvonil jí telefon a ona se po něm bezmyšlenkovitě natáhla.

„Haló?“ hlesla unaveně.

„Haló, Monique? Tady Sibylle, neviděly jsme se už věky! Jak se ti daří?“ spustil známý hlas.

„Ach, Sibylle,“ vzdychla Monique a chytila se za hlavu. „Moc ráda tě slyším, ale… promiň, teď se mi to fakt příšerně nehodí, mám hrozný den blbec a vůbec nic nestíhám. Zavolám ti později, ano?“

Sibyllin hlas zazněl dost zklamaně. „No dobře, ale měly bychom někdy zase zajít na víno!“

Na dveře Moničiny kanceláře zaklepal kolega. „Promiň, Sibylle, musím už běžet, ahoj!“ Honem zavěsila a pokynula kolegovi, aby vešel.

„Prosím Tě, Monique, Pierre se shání po těch materiálech z účetní uzávěrky, prý jsi to dávala dohromady ty…“

„Jasně, vydrž chvilku, někde to tu mám,“ přikývla Monique a začala se horečně přehrabovat hromadou papírů a spisů na stole. „Tady, tady to je,“ podala svazek kolegovi.

„Díky moc, bezvadný,“ zaradoval se ten a za chvilku za ním zaklaply dveře.

Monique vážně nutně potřebovala kafe. Tohle ráno bylo snad tím nejhorším za minimálně posledních pět let. Zřejmě jí selhal budík, protože se z jí neznámého důvodu probudila místo v šest třicet až skoro o čtvrt na osm – a navíc se po probuzení cítila, jako by po ní přešlo stádo mamutů. Na její obvyklou snídaňovou chvilku nebyl čas, musela obléknout a vypravit čtyřletého Sama, který si v době jejího vstávání z mrtvých pokojně hrál s hračkami a když se pokusila ho přesvědčit, že se musí obléct a jít do školky, ztropil neskutečnou nespokojenou scénu. Než ho stihla posadit do auta, polil ji džusem, který mu dala na svačinu, což pochopitelně její zpoždění ještě prodloužilo, protože se musela převléct. A to, že jí nakonec po cestě autem rozdrobil na zadní sedačku celý croissant, to už považovala jen za drobnost oproti tomu všemu.

V centru Rennes byla příšerná zácpa a Monique spěchala, takže se jí při neopatrném odbočování podařilo vysloužit si od ostatních řidičů mnoho vzteklých nadávek – a urazit u svého auta zpětné zrcátko, už druhé.

„Monique, máš už hotové ty podklady pro zítřejší poradu?“ strčila hlavu do dveří kolegyně. Klimatizovanou kanceláří zavoněla káva z hrnku, který měla kolegyně v ruce, a Monique zoufale začenichala.

„Promiň, Isabelle, ještě ne, zrovna na tom dělám,“ omluvila se Monique a promnula si oči.

„Hele, tak si s tím pospěš, šéf totálně šílí,“ poučila ji kolegyně. „Dneska vypadáš příšerně, děje se něco?“ zeptala se starostlivě.

„Ale, včera večer jsme se pohádali s Marcem, kvůli dovolené, víš? Měli jsme jet na prodloužený víkend do Alp, ale jemu to asi nevyjde, nedostane volno. A dneska mám totální den blbec, zaspala jsem, nic nestíhám a – ani jsem dneska neměla kafe.“

„No páni, to zní fakt vážně,“ odfoukla si Isabelle. „Tak já nebudu rušit,“ dodala a odplula s lákavě vonící kávou pryč.

Monique honem otevřela e-mailovou schránku a číslo značící novou poštu ji málem omráčilo. Začala odškrtávat spamy, když se její telefon opět rozezvonil.

„Monique Hiverová?“ ozval se cizí mužský hlas.

„Ano, u telefonu,“ ohlásila se otráveně.

„Máte modrý Peugeot 406 kombi s poznávací značkou AM-215-CN?“ zeptal se hlas.

„Ano, to mám!“ zvolala překvapeně Monique.

„A víte, že stojíte na místě vyhrazeném pro invalidy? Právě vaše vozidlo odtahujeme.“

„Merde!“ zaklela Monique. „Počkejte, počkejte s tím, hned tam budu, už běžím!“ křičela do telefonu a honem sháněla své věci.

„Tak ale honem, paní, nemáme na to celý den,“ upozornil ji dobrosrdečně policista a zavěsil.

Monique se vyřítila ze své kanceláře, v ruce bojovně třímajíc kabelku, a málem se srazila se svým šéfem.

„Počkat, počkat, kam takový spěch?“ podivil se ten a tón jeho hlasu dával tušit, že jí to jen tak neprojde.

„Gérarde, promiň, já jsem hned zpátky, jenom si doběhnu přeparkovat, chtějí mi odtáhnout auto,“ vychrlila na něj a přidala ještě prosebný pohled.

„No moment, já tě teď potřebuju! Copak nestačí, žes dneska přišla pozdě?!“ Šéfova korpulentní postava se nespokojeně zakolébala a jeho obočí se setkala, jak se zle zamračil.

„Já vím, omlouvám se, ale mně vážně chtějí odtáhnout auto!“ zasténala zoufale Monique a zamávala mu před očima klíčky od svého obouchaného Peugeotu.

„Já ti to přeparkuju, Moni, stejně běžím na poštu, jo?“ vzal jí klíčky z ruky kolega a vstřícně se na ni usmál.

„Tak ale dělej, ať na té poště nestrávíš půl dne,“ pobídl ho šéf nevrle. „A ty, šup zpátky do kanceláře!“

„Díky, díky moc!“ zavolala Monique za vzdalujícími se zády svého kolegy a rychle vběhla zpět na své pracoviště. „Co potřebuješ, Gérarde?“ zeptala se úslužně.

„Potřebuju dopravu do Paříže, na tu dnešní schůzku.“

„Moment, ty nepojedeš vlakem? Lístky jsem ti rezervovala už před týdnem!“

„Monique, tos neviděla zprávy? Na trase mezi Rennes a Paříží ráno po šesté havarovalo TGV, nic tam nejezdí. Potřebuju něco náhradního, a honem, abych to stihnul.“

„Jasně, hned se na to podívám… No, to jsem zvědavá, jak se do práce dostal Marc, jezdívá taky tuhle trasu, jen o dvě hodiny později.“

„To asi měl pěkné problémy, je tam kolem toho hrozný humbuk. Tak dělej, potřebuju to stihnout,“ popohnal ji šéf a vycouval z její kanceláře.

Jakmile Monique spustila internetový prohlížeč, vyskákaly na ni titulky zpráv:

„Gérarde?“ nakoukla o pár minut později do šéfovy kanceláře, „Můžeš to zkusit autobusem, ale stejně se to nedá stihnout…“

„Autobusem?! Zbláznila ses?!“ otočil se na ni šéf poplašeně. „To ani náhodou, zavolej mi taxík, ať je tady co nejdřív. A zavolej do té firmy, že budu mít zpoždění, jo?“

„Jasně, provedu,“ kývla Monique a bleskově se vrátila do své kanceláře. Zatímco na mobilu vytáčela telefonní číslo na taxi službu, pokračovala v třídění e-mailů.

Náhle ji jedna zpráva zaujala. Byla od jejího manžela.

„Haló, Taxi Guillaume, co si přejete? … Haló? … Haló, Taxi Guillaume, jak vám mohu pomoci?“