Klári, proč tvůj osobní blog zeje prázdnotou? Nemáš nápady? Není čas na psaní? Bojíš se o svoje soukromí?
Ne, s nápady problém nemám. Mám jich dokonce spoustu sepsaných, zaznamenaných, abych se k nim mohla vrátit, kdybych chtěla něco sepsat. Čas… s ním jsem měla třeba vloni problém, protože jsem všechno soustředění věnovala hlavně webu Jak na socky. Letos už je to ale lepší a vlastně jsem se koncem roku i těšila, až budu mít zase čas a začnu blogovat tady na KlaPi.cz. Ale vždycky, když se rozhodnu něco napsat, brzo zase vycouvám a rozmyslím si to. Proč?
Z koníčku obživou
Na sociálních sítích se pohybuju od svých řekněme 13 let. Začínala jsem na různých diskuzních fórech k The Sims nebo webech sdružujících různé tvůrčí psavce (díky tomu, že tu právě sedím a píšu tenhle článek, jsem zjistila, že servery pismak.cz a literra.cz ještě pořád existují – a vypadají pořád stejně jako je pamatuju před těmi 15 lety :D).
Měla jsem to štěstí (asi? :) ), že se z mého původně koníčku stala časem práce, která mě i teď v mých skoro 30 živí – a doufám, že ještě aspoň pár let snad živit bude. Zároveň ale, protože mi rukama prochází spousta profilů na sociálních sítích, které spravuji pro mé klienty a na nichž komunikuji s jejich fanoušky, vidím, jak moc se sociální sítě proměnily a jak moc proměnily nás lidi.
Od roku 2012, kdy jsem začínala s marketingem na sociálních sítích, se dalo stále pozorovat, jak se sociální sítě a hlavně jejich tvůrci snaží si nás lidi zaháčkovat a nepustit. Vymýšleli algoritmy a mechanismy, abychom na sociálních sítích trávili čím dál víc času, konzumovali co nejvíc obsahu, byli připojeni 24/7 a svoje sociální sítě kontrolovali těsně před tím, než půjdeme spát, a okamžitě poté, co se probudíme.
Vloni nastala docela zajímavá změna. Mark Zuckerberg hned na začátku roku prohlásil, že chce, aby lidé na Facebooku trávili méně času, ale kvalitněji. Že chce, aby Facebook byl zase sociální, abychom u něj jen slepě neseděli a nescrollovali, ale že by chtěl, abychom tam zase začali navazovat hluboké vztahy a konverzace. Během roku 2018 tak i Apple přidal do svého iOS systému měření času, takže vám teď váš iPhone každý týden nabonzuje, kolik hodin denně jste na telefonu strávili a kolik času trávíte v kterých aplikacích, můžete si i nastavit limity nebo nastavit klidový čas.
YouTube umožnil nastavit si upozornění, že nastal čas dát si pauzu. Instagram začal uživatelům zobrazovat ve feedu, že už viděli všechny příspěvky a nic jim neuniklo.
Prostě jako kdyby i sociálním sítím konečně došlo, že z nás vlastně udělaly chodící zombíky přilepené na displejích telefonů, živící se ne mozky, ale lajky, srdíčky a komentáři. Po všech článcích o tom, že srovnávání se s dokonalými modelkami a blogerkami na Instagramu vede často lidi k depresím nebo dokonce sebevraždám, jako kdyby se sociální sítě chytly za nos a přiznaly si, že možná nadělaly i dost škody.
Je internet toxický?
Ale, abych se dostala k jádru pudla. Spolu s rozšířením sociálních sítí a tím, že kdo není na Facebooku, jako by nebyl, souvisí i obrovská negativita. Možná je to jen můj názor, možná je to projev nějakého mého profesního vyhoření nebo vyčerpání nebo tak něčeho (kdyžtak mi napište do komentářů, jestli tohle taky vnímáte, nebo vám přijde, že mi hrabe :) ), připadá mi ale, že z internetu se stává čím dál negativnější místo.
Jasně, můžete mi říct, že jaký si to udělám, takový to mám, a můžu si za to sama tím, že sleduju negativní lidi. O tom ale nemluvím. Jde mi o to, kolik, ehm, kýblů sraček vídám denně v komentářích pod příspěvky na stránkách, které spravuji i nespravuji, kolik hnusných komentářů mívají mí oblíbení blogeři a YouTubeři v komentářích pod videi nebo články, jde mi o příběhy mladých holčin, které si v patnácti zařídily YouTube kanál a posléze si vypěstovaly anorexii nebo deprese kvůli haldě komentátorů, kteří jim psali, že jsou hnusné tlusté krávy a měly by chcípnout.
Co mě ale šokuje nejvíc, to je, co jsou lidi schopni napsat naprosto neanonymně na Facebook. Před těmi 15 lety na fóru nebo chatu jsme všichni byli pod nějakou přezdívkou a byli jsme tak relativně anonymní. Stejně ale nebylo radno někomu napsat takhle kanální odpověď, protože pak mohl přijít admin nebo moderátor a vypoklonkovat nás z fóra či chatu.
Jenže dnes spousta lidí napíše naprosto odporný komentář veřejně na Facebook pod vlastním jménem, s vlastní fotkou (a stačí jen si rozkliknout jejich profil a zjistíte tam i kde se narodil, kde bydlí a kam chodí do práce) – a evidentně jim na tom nepřijde vůbec nic divného! Přesně tohle mi hlava nebere, proč má tolik lidí potřebu veřejně psát své názory lidem, kteří o ně nežádali, a házet na někoho špínu.
Sociální sítě spojují. Nebo spíš rozdělují?
Říká se, jak je super, že máme ty sociální sítě, že můžeme být v kontaktu s celým světem a komunikovat s lidmi na druhé straně zeměkoule. Jasně, to je super. Blbý ale je, že spousta lidí tuhle možnost využívá proto, aby mohli z tepla své postele hejtit lidi, kteří třeba něco dokázali, ať už je to jen natočit a sestříhat video a publikovat ho na internetu.
A to je přesně ten důvod, proč jsem přestala používat Twitter a proč mě touha napsat článek na blog velmi často přejde dřív, než vůbec začnu psát. Nějakou dobu jsem si i pohrávala s myšlenkou začít natáčet videa na YouTube, ale opět mě odradilo, že si nechci koledovat o to, aby na mě někdo dštil nadávky, protože ani já ani moje příspěvky nejsme dokonalí.
Influenceři často říkají ve videích nebo píší v článcích, že si hnusné komentáře neberou osobně. Samozřejmě, protože kdyby si je osobně brali, tak už by je dávno odvezli. I tak ale tvůrci takové komentáře minimálně seberou čas tím, že si je musí přečíst a vyhodnotit je (třeba tak, že si o autorovi komentáře pomyslí, že je to idiot), případně mu zkazí náladu a někde v podvědomí mu podle mě budou hlodat dál, pokud není zrovna extrémně odolným jedincem přesvědčeným o své genialitě. Což já rozhodně nejsem. Má cesta k aspoň jakémus takémus sebevědomí byla hodně dlouhá a trnitá, a proto se mnohdy radši uchýlím k bezpečnější možnosti nic nesdílet, než se mrcasit s příspěvkem a potom se ještě brodit hnojem.
Tak, tady to máte. Budu ráda, když mi napíšete, jestli negativitu internetu vnímáte taky, a nebo jestli máte dojem, že je to jen moje profesní deformace a nic takového nepozorujete :)
Já jsem na konci listopadu facebook smazala a přiznám se, že mi vůbec nechybí. Posledním impulzem pro mě byl nadpis článku, který na mě ve feedu na FB vyskočil, že šéfka FB se rozhodla, že z FB udělá mašinu na peníze a cokoli dalšího ji nezajímá. Třeba to bylo vytržené z kontextu, ale mě to jen potvrdilo to, že tam už nechci být.
Vím, že nemám dost pevnou vůli na to, abych tam prostě nechodila a tohle „strašně radikální řešení“ pro mě bylo vlastně strašně jednoduché. S kým jsem v kontaktu byla, s tím jsem v kontaktu i nadále. A že neuvidím fotky z něčí dovolené? Stejně už uživatelé obsah sdílejí mnohem mnohem míň, než v začátcích.
Občas mi chybí skupiny, protože tam byla možnost se dozvědět něco k danému tématu, ale pak si vždycky řeknu, kolik jsem musela projít balastu, než jsem se dostala k něčemu hodnotnému. A pak jsem jen seděla, čučela do skupiny o šití, co kdo vyrobil, místo toho, abych k tomu šicímu stroji sedla já sama.
Nechala jsem si instagram, soukromý, sleduju jen pár lidí, většinu z nich osobně znám. Smazala jsem prakticky všechny eshopy, zůstaly mi asi dva. Sem tam si někoho přidám, ale většinou ho po čase zase smažu. Instagram mě baví a inspiruje. Jen jsem si zrovna včera večer uvědomila, jak všichni tlačí eko, zero waste atd., že už z toho začínám mít vnitřní pnutí, protože si sice myslím, že je potřeba tu naši planetku chránit, ale jak to na mě vyskakuje úplně všude, mám pocit, že bych se měla jít oběsit, když se vysmrkám do papírového kapesníčku. Ve výsledku se tahle forma pro mě stává trochu kontraproduktivní.