Popovídejme si za třicet korun…

Hrozně nerada chodím k doktorům, nemám ráda ten pach desinfekce, všechny ty nemocné lidi kolem a hlavně všudypřítomné důchodce, převážně ty komunikativní, co si do čekáren snad chodí jen za třicet korun poklábosit. Přesně na takového jsem narazila v úterý, když jsem šla ke kožařce. Za těch dvacet minut, co jsem tam stála, mi ale málem šla pára z uší, protože názory toho důchodce byly… no vskutku zajímavé. Když jsem přišla do čekárny, seděla tam jakási babka, onen komunikativní dědek a maminka s asi tříletou holčičkou, která si kreslila u stolku. V době mého příchodu dědek právě vykládal přítomné babce, která se k němu ale moc nehlásila, jak té malé holčičce závidí tu bezstarostnost, že kdyby chuděra věděla, co ji v životě čeká, ani by se radši nenarodila. Pak pokračoval tím, že kdovíkam ta nynější generace dospěje, když nemá takovou životní zkušenost jako ta válečná, že třeba on sloužil u Hitlera a ten ho třikrát zmlátil rákoskou (to pak zopakoval ještě asi pětkrát, a zvlášť zdůrazňoval, že byl zmlácen třikrát!, připadalo mi, jako kdyby na to byl extrémně hrdý), zatímco ty dnešní děti… Pak promluvil na onu malou holčičku, otázal se, jestli je jí zima, a ona odpověděla, že ne, načež začala sáhodlouhá přednáška o tom, jak jsou ty dnešní děti oprsklé, že oni když byli malí, tak když na ně někdo cizí promluvil, schovávali se mámě za sukně, ale děti teď by ve třech letech samy klidně přecházely koleje. To už ve mně začalo maličko vřít, ale držela jsem hubu. V ten okamžik do čekárny přišla ještě jiná, také komunikativní babka. Dědek v tu chvíli začal kritizovat tu maminku, která si šla k doktorce jen pro recept, že tahá to dítě všude s sebou, a že co z těch dnešních dětí vyroste, když je ty matky tahaj s sebou i do práce a po obchodech. Komunikativní babka mu na to odpověděla, že ty maminky třeba nemají babičky, které by jim dítko pohlídaly, na což on odpověděl, že teda když jim to nemá kdo hlídat, tak si ty děti vůbec nemají pořizovat, nebo mají počkat. Úplně jsem měla na jazyku otázku na co že mají čekat, jestli mají počkat, zda se na obzoru neobjeví nějaká volná babička, ale říkala jsem si, že nebudu blbá a nebudu se přece hádat s důchodci v čekárně, tak jsem zatínala pěsti a mlčela.  Dědek pak prohlásil, že ta malá holčička je hrozně šťastná, protože ji ten život ještě baví, že jeho už vůbec nebaví tady být, když vidí, jak ta společnost vypadá, a že by byl už radši pod drnem, a začal si stěžovat, kolik peněz ho stojí všechny prášky, a že mu stejně nezabírají a že mu je doktoři dávají jen proto, aby z něj vytáhli prachy do svý kapsy. Měla jsem chuť na něj vyštěknout, ať tedy ty prášky nebere a v klidu si umře, když je to tady takovej hroznej vopruz, ale zase jsem se udržela, i když to byl docela trénink sebeovládání, a dědek řekl, jaká je to hrůza s těmi doktory, že byl objednaný na půl desátou a už je skoro jedenáct, že ti doktoři nejsou schopní ani dodržet ty hodiny. V tu chvíli jsem se tedy docela lekla, protože od jedenácti jsem měla zkoušku z ekonomie, ovšem dědek jen přeháněl, doopravdy bylo jen třičtvrtě na deset. Dědek pokračoval tím, že vlastně ani neví, proč spoří. Komunikativní babka mu na to odvětila, že proto, aby hodně zdědili, na což on zhrozeně odpověděl: „Děti?! To já nemám!“ V ten okamžik naštěstí vylezla z ordinace sestra, dala mi recept na mou mastičku a já mohla vypadnout. Kdybych tam ale měla strávit ještě chvíli, asi bych tomu dědkovi skočila po krku. Doufám, že taková nebudu, až budu stará (pokud se toho vůbec dožiju), ale zároveň tuším, že nejspíš budu, protože takoví jsou skoro všichni důchodci. Ale vážně – jestli budu tak strašně nepříjemná, zastřelte mě, prosím…