Páral se s tím nepáře

Povídka na téma Zkouška charakteru.

(aneb povídka, která podlehla krutému krácení, protože se mi příliš rozlezla)

Tak, a co teď? pomyslel si Pavel a pořádně si zavdal piva. Jeho bezútěšná situace na něj plně dolehla a on se nacházel přesně v tom stavu mysli, kdy jediné, co opravdu chcete, je lehnout si na zem a kopat nohama.

„Čau, borče, tak co, jaks dneska dopad?“ ozvalo se za ním a na rameno jeho zváleného saka poklepala čísi ruka.

„Ani se neptej,“ zamručel Pavel. Netoužil po tom někomu dalšímu vykládat, jak ze sebe udělal pitomce, ale Honza vypadal dost neodbytně.

„Máš tady volno? Můžu si přisednout?“ otázal se a už se sápal na barovou židli vedle něj. „Vyklepal ti kožich, jo?“ zubil se vesele a Pavel měl chuť mu ten jeho příšerný optimismus vymlátit z těla.

„Jo. Udělal ze mě totálního vola, se školou se můžu rozloučit,“ zavrčel.

„Stojí to za hovno, co? Ale neboj, určitě to půjde nějak obejít, nějak se s ním domluvit, ne?“ utěšoval ho Honza a jeho úsměv nejevil tendenci se zmenšit.

„Říkal, že další termíny nebudou, ne? A zrovna Páral? Ten se s tím fakt nepáře, klidně mě vyrazí, na to vem jed. A jaks dopad ty? Za B, co, ty šprte?“ rýpnul si chabě.

„Jó, kámo, kéž by. Jsme na stejný lodi, taky mě vylil,“ řekl Honza a jeho úsměv konečně trochu potemněl.

„Kecáš,“ nechtěl věřit Pavel. „Tebe?“

„Si piš, úplně mě v tom vykoupal, debil, snažil se najít to, co nevim, a pak se v tom rejpal do hloubky… Prostě hajzl, Páral, vole.“

„No tak to mě poser, tak na nás,“ zakroutil Pavel nevěřícně hlavou a hoši si přiťukli půllitry. „Já si jenom představim, jak se budu vracet domů a vysvětlovat to máti, no ty vole,“ protočil nešťastně oči.

„Hele, já bych to nebral tak fatálně,“ mrkl na něj Honza šibalsky a přitáhl si židli blíž. „Napadlo mě, jak by se to dalo bezbolestně vyřešit, poslouchej…“

Modré okno zasvítilo, kurzor myši se na chvilku změnil v přesýpací hodiny, a pak se na obrazovce rozzářilo několik znaků. Pavel měl dojem, že je na pokraji srdečního infarktu, jeho srdce tlouklo tak, že to muselo být slyšet i o několik pater níž. Ztěžka polkl a otevřel okno internetového prohlížeče. Vymazal své přihlašovací údaje v políčkách studijního informačního systému a nahradil je loginem a heslem, které mu právě sdělil jeho šikovný prográmek. A za chvilku už se před ním rozprostřel celý seznam studentů a jejich známek.

„T… T… Tichý, Pavel, Pavel Tichý…“ šeptal si pro sebe, když roztřesenou rukou roloval dlouhatánským seznamem. Několika kliknutími změnil svou známku z F na C, honem si vyhledal ještě jméno „Jan Grygar“, u něhož učinil stejné změny, a rychle se odhlásil.

„Kurvadrát,“ oddychl si, když vypínal počítač, a v duchu se ujišťoval, že to přece profesor nebude kontrolovat, když učí několik stovek žáků.

Probudilo ho zvonění telefonu. Jeho tep okamžitě nabral na rychlosti, na displeji zářilo neznámé číslo. „P-prosím?“

„Čau, tady Terka, nemáš náhodou poznámky z patnáctýho listopadu? Já ten den nebyla ve škole, určitě tě za to odměním, když mi pomůžeš…“

„Zdar,“ odpověděl s úlevou a cítil, jak mu po čele stekla kapka potu. „Jasně, počkej chvíli, kouknu se…“

Jakmile vyřešil hovor se spolužačkou, odložil telefon na stolek a promnul si orosené čelo. Tfuj, pomyslel si, jednou si trošku nekale pomůžu a hned z toho mám takový nervy, zakroutil hlavou nad svou nervozitou a zapnul notebook. E-mailová schránka mu způsobila další otřes a mrazení na páteři – čekal na něj nepřečtený e-mail ze studijního, s předmětem KOS.

Pavel vztekle zaklapl notebook a rázně zatřásl hlavou. Teda já jsem poseroutka,zanadával si. Jasně, že mi přijde ještě potvrzení o změně známky, to přece chodí vždycky. Proboha, klid, co blbnu?! Nikdo na to nepřijde, Páral si ty známky znova kontrolovat nebude…

Když procházel kolem fakulty do menzy, připadalo mu, že na něj všichni civí, a v jídelně jako by si na něj všichni ukazovali a něco si šeptali. Ale co když to už někdo zjistil? Třeba podle IP adresy?! Co když to prasklo?! To mě přece vylejou ať se děje co se děje… Do háje, proč jsem se radši hned neobrátil na Párala…V rychlosti do sebe naházel jídlo a uháněl zpátky na kolej. Stačilo několik kliknutí a byl opět přihlášen v KOSu údaji svého profesora. „Pavel Tichý, za ef,“ řekl si pro sebe, honem přepsal písmenko a uložil úpravu. Kurzor ještě při cestě k odhlašovacímu tlačítku na chvilku zastavil na jménu Grygar. Pak ale zavrtěl hlavou, odhlásil se a vypnul prohlížeč. Jen ať si to vyžere, za ty svý blbý nápady, pomyslel si.