Druhým tématem pro povídku bylo Náhodné setkání po letech.
Složil přečtené noviny a položil je na stolek před sebe. Káva už měla ideální teplotu, a zatímco mu první doušek protékal hrdlem, Petrův pohled bloudil po tvářích u ostatních stolků. Pán s dýmkou hrál sám se sebou šachy, dvě noblesní staré dámy si v rohu užívaly čerstvých drbů a lákavě vypadajících zákusků… a přímo u baru seděla dáma, při pohledu na niž se mu prudce rozbušilo srdce. Ne, to přece nemůže být ona, pomyslel si. Už je to tolik let… ale rysy má podobné, i barvu vlasů stejnou… to musí být ona! Vypadá dobře, a ten přiléhavý svetr, no panečku, určitě jí musela povyrůst prsa… nebo si je nechala zvětšit? Hmm, minisukýnka, pěkně nožku přes nožku, aby jí vykukoval podvazek… potvůrka jedna. Petr ucítil jisté pnutí v rozkroku a ušklíbl se pro sebe. Nechtěl fantazii pouštět moc daleko, proto rychle dopil svou kávu a zvedl se od stolku. Přešel ke slečně, soustředěně hledící do notebooku.
„Ahoj, Lucko,“ pozdravil s úsměvem. „Smím si přisednout?“
Zvedla oči od obrazovky a věnovala mu šokovaný pohled.
„A-ahoj,“ zakoktala se překvapeně. „No, prosím,“ pokynula k volné židli a hypnotizovala ho pohledem, když se usazoval.
„Co tady děláš? To už je let, co?! Vůbec jsem netušil, že ses z tý Itálie vrátila! Proč ses neozvala?“ zeptal se a ona mu věnovala slabý úsměv.
„To víš… nebyl čas… a… nevěděla jsem, jestli máš stejný číslo…“ řekla rozpačitě.
Petr bleskovým pohledem zhodnotil její prsty. Žádný prstýnek, který by mohl být považován za snubní. „Jak ses celou dobu měla? Co Itálie?“
Lucie se na něj zadívala s hlavou nakloněnou ke straně. „Itálie…“ zopakovala pomalu, „bylo tam krásně… ale spolupráce s Italy je peklo,“ zachichotala se.
„No to si dovedu představit!“ zasmál se on.
„Co teď děláš?“ zeptala se ho a podepřela si bradu rukou. Vypadala tak hezky, v tom hluboce vykrojeném svetříku…
„Dělám technickou podporu v jedný firmě… no jo, no jo, docela jsem se odchýlil od původního plánu, ale přece jenom, tohle nese víc, chápeš,“ mrkl na ni lišácky.
Přimhouřila oči a změřila si ho dlouhým pohledem. Možná bych měl znova šanci, pomyslel si dychtivě. Vypadá to, že má zájem – a že je volná…
„Jasně, peníze vládnou světem,“ odpověděla s úšklebkem. „Já… teď dělám překlady z italštiny,“ přiznala.
„Při tvých zkušenostech jsi určitě dobrá,“ zalichotil jí a ona se skromně usmála, klopíc oči.
„Kde teď bydlíš?“ zeptala se ho a on se usmál. Tak ta má jednoznačně zájem, pomyslel si.
„Mám teď nový byt, ve Vršovicích, v novostavbě,“ řekl a dával si záležet, aby to neznělo hrdě.
„No páni,“ hlesla obdivně. „A vídáš se ještě s někým z dřívějška?“
Z dřívějška,pomyslel si. Naši společní přátelé, ať už byli po rozchodu na mé nebo na její straně, stejně nějak zmizeli. Jako kdybychom byli jako pár silnější, lepší… No, třeba to tak i bylo. Kdo ví, co by se stalo, kdybychom se dali znovu dohromady…?
„Ne, nevídám,“ zavrtěl hlavou trochu smutně. „Všichni se tak nějak rozutekli, odstěhovali… nic o nich nevím.“
„Aha,“ hlesla a uhnula jeho pohledu. Asi ji napadlo totéž co mě. Třeba taky přemýšlí, jestli by se vrátili…
„A ty?“ zeptal se honem.
„Nene,“ zavrtěla hlavou. „Jen tu a tam po mailu, ale málo.“
Pokýval hlavou a ona v tu chvíli zaklapla lesklý notebook a kývla na číšníka, který se záhy připletl s účtem. Vytáhla z kabelky peněženku.
„Nech to, to je na mě,“ zarazil ji okamžitě. Zůstala strnulá uprostřed pohybu, s peněženkou otevřenou, a dlouze na něj hleděla. Rozmýšlela, nakonec pokrčila rameny a peněženku vrátila zpět do tašky.
„Díky, a promiň, musím už letět, odevzdávám dneska nějaké překlady,“ usmála se, vstala a hodila si popruh tašky přes rameno.
„Není zač, to je samozřejmost,“ zazubil se a vstal. Objetí? Polibek na tvář? Lucie k němu odměřeně natáhla ruku a on s ní potřásl, nedávaje najevo zklamání. „Někdy zavolej, číslo mám pořád stejný.“
„Jasně, měj se,“ řekla, naposledy se usmála a rychlým krokem zmizela ve dveřích.
Petr se sesunul zpátky na židli, spokojeně se pro sebe culil a prsty bubnoval na desku stolu veselou melodii. No páni, ona je zpátky, je tady, je sama a třeba se ještě uvidíme! Ať žijou náhody, to je neskutečný, takový šťastný setkání, radoval se.
Lucie honem naskočila do tramvaje. Proboha, kdo to sakra byl? pomyslela si zmateně.
Povídka pěkná. Nechci se chlubit (to nikdy nedělám a ani to neumím), ale tak nějak jsem ten závěr vytušil dopředu :))
Chudák Petr. :D A Petr a Lucie, to je schválně? :)
Desperádo: Děkuji, a tomu tušení se ani moc nedivím – rozhodně ale máš dobrý cit :)
SaM: Já mám se jmény v povídkách/příbězích ustavičně problémy, vždycky hrozně dlouho vymýšlím, jak ty postavy pojmenovat, připadá mi, že jméno vypovídá i o charakteru a vzhledu… no prostě to vždycky hrozně řeším a tohle jsem tak nějak plácla a Rolland mi přišel na mysl až později :)
Super, KlaPi, skvělý minipříběh. ;)
Pěkné počteníčko =)
povedene!