Kdo mě zná, ten ví, že jsem ten typ člověka, který lépe funguje v noci než ve dne. Radši si dopoledne přispím, než jít brzy spát a brzy vstávat. Ale minulou sobotu jsem měla smůlu, v sedm pěkně hupky z postýlky a vydat se na Národní srovnávací zkoušky. Už od začátku byl můj den prudce akční, protože jsem si nastudovala, že OA, kde mám testy psát, je přesně pod Žižkovskou věží, a že se tam nejlépe dopravím tramvají na Olšanku. Až sem mi plán vyšel, dál jsem počítala s tím, že se budu orientovat podle nepřehlédnutelné věže a svého poměrně dobrého orientačního smyslu a prostě tam nějak dojdu. Ovšem můj geniální plán měl drobné trhliny – nezapočítala jsem do něj mlhu hustou jako mlíko, které to „krásné“ sobotní ráno pečlivě přikrývala celý Žižkov i Vinohrady. A tak když jsem tramvají dojela na Olšanskou (a to mě zvládl trochu vynervovat hoch proti mně, vypadající nejvýš na patnáct a horlivě listující deskami s nápisem NSZ a ukázkovými testy a každých pět vteřin se dívající na hodinky) a spokojeně se rozhlédla, trochu mi zamrzl úsměv na tváři. Kolem mě bylo šedo a po Žižkovském vysílači ani vidu. No fajn. Vyrazila jsem tedy přibližně směrem, kde jsem věž očekávala, a chválila sama sebe, že mě napadlo vyrazit radši s půlhodinovou rezervou. Chvíli jsem tedy přeskakovala psí exkrementy v žižkovských/vinohradských ulicích (čert ví, co je to za čtvrť) a rozhlížela se, jestli se nějaký andělíček neuráčí na obláčku snésti ke mně a ukázati mi, kudy se vydat, až jsem se udýchaně zastavila na rohu u jakési trafiky a zjistila, že sotva dvě stě metrů ode mne ční ze země tři obrovitánské ocelové nohy, mizící kamsi do neprostupné mlhy. Zaradovala jsem se, že mě můj orientační smysl opět nezklamal, a za chvíli už jsem podle obrovského davu poznala Obchodní akademii, do které jsem to měla namířeno. Naštěstí jsem přišla asi pět minut po půl osmé, takže se záhy otevřely dveře a dav se vlil do chodeb akademie. Našla jsem tedy třídu, ve které jsem měla být, a místo, které mi bylo přiděleno. Tedy, povím vám, že tahle škola docela zaspala dobu. Moderní technologie tu nejspíš neznají, a moderní lavice také ne, ty jejich staré otřískané mi krutě připomínaly základní školu. Usadila jsem se tedy do přisouzené první lavice a sledovala dva „administrátory“, kteří popravdě vypadali dost bezradně. Měli u sebe velkou plachtu s pokyny, do kterých neustále nahlíželi, jako kdyby to dělali poprvé a netušili, jak se to vlastně dělat má, a vyměňovali si ne příliš jisté pohledy.
Do devíti jsme se shromáždili téměř všichni, až na pět účastníků, kteří se buď neprobudili, nebo netrefili, nebo se lekli a nebo měli úplně jiný důvod proč nepřijít.
Administrátoři nás poučili o všech možných věcech a poslali nás na záchod, že už nám to pak neumožní. Rozdali nám taky krásné černé mikrofixy na vyplňování záznamových archů a poprosili nás o vyplnění blbuvzdorného dotazníku. Museli jsme napsat, kam se hlásíme a kde jsme vyhledávali informace o vysokých školách. Nejvíc mě zaujala možnost „známí, třídní učitel – neznám a nepoužívám“.
Samotný test začal v 9:25, kdy jsme dostali pokyn „Můžete začít pracovat“ a pustili se do prvního, verbálního bloku. Ten mi tedy připadal hloupě jednoduchý, ač přiznávám, že jsem v něm zřejmě udělala jednu chybu :D Byla jsem ale hotová deset minut před koncem limitu, které jsem bohužel nemohla využít ve třetím modulu, jenž jsem naopak nestíhala – já a matematika!
Druhá, analytická část, byla také celkem jednoduchá, jen to vyžadovalo trochu víc uvažování, i když tuším, že i tady jsem některé úlohy radši vynechala, největší haluz ale nastal v závěrečné kvantitativní části, kterou jsem za a) nestíhala a za b) u některých příkladů netušila, jak je vyřešit. Když administrátor prohlásil „Máte posledních pět minut na dokončení práce“ a mně zbývalo asi patnáct příkladů, trochu jsem se zděsila a během oněch pěti minut jsem vypracovala turbo rychlostí asi šest úloh – skenovala jsem v rychlosti zadání a automaticky přeskakovala to, u čeho jsem neměla ani tušení, a to, u čeho jsem tušení měla, jsem buď vypočetla, nebo aspoň tipla.
Test skončil, byl nám zabaven a já byla strašně ráda, že mám ten opruz za sebou. Ten nejlepší opruz ale teprve nastal, museli jsme ještě vyplnit protokol, že souhlasíme s průběhem zkoušky a že nás při vypracovávání nic nerušilo – no, popravdě, rušilo mě mé vlastní kručení v žaludku, protože jsem klasicky nesnídala, a také neustálé nervózní přecházení obou administrátorů, jejich šustění lejstry a prohlížení si Reflexu… ale to jsem tam práskačsky nenapsala :D Ale jakožto osoba usazená v první lavici jsem spolu se sympatickou spolutestovanou musela bedlivě sledovat, jak oba administrátoři rozlepují obálky, vkládají do nich naše záznamové archy, pak jak zalepují obálky a přelepují je tuctem zelených lepítek s nápisy NSZ NSZ NSZ, přes které jsme se posléze musely obě dvě podepsat. Prostě tajnosti jako při volbě prezidenta, opruz nad opruz, mnoho povyku pro nic. Naštěstí nám po našem několikanásobném oautogramování obálek už jen rozdali desky s materiály o NSZ, Sciu a s třetím číslem Reflexu (tím mě potěšili, zrovna to číslo jsem si totiž nestihla/zapomněla koupit, když bylo na stáncích) a pustili nás domů.
Usoudila jsem, že za tenhle heroický čin bych si zasloužila nějakou odměnu, a tak jsem se cestou domů zastavila na Floře a koupila si tam Age of Empires III, se kterými jsem posléze u kamarádky doma strávila příjemné odpoledne pařením po síti s kamarádkou a jejím přítelem. Vřele doporučuju, skvělá odreagovávačka. Sice jsem nic neudělala a po příchodu domů padla jako podťatá, ale ty pitomé testy už mám za sebou. Stejně mi to na žádnou školu nepomůže, psala jsem je jen abych věděla, na čem jsem. Což se, doufám, do dvou týdnů dozvím. Tak mi držte palce, ať mi nevyjde, že jsem úplný blbec :)
Napsat komentář