Génius Zdeněk Svěrák (Dana Čermáková)

Tvorbu Zdeňka Svěráka mám už od dětství ráda. Vyrůstala jsem na jeho písničkách, pak postupně přešla na Cimrmany a české komedie od dvojice Smoljak-Svěrák považuji za jedny z nejlepších filmů. A právě proto nesměla v mé knihovně chybět kniha Génius Zdeněk Svěrák, která vyšla v nakladatelství Imagination of People roku 2009. Přistupovala jsem k ní jako ke knize životopisné, doufala jsem, že se dozvím něco zajímavého ze Svěrákova života, v tomto směru mne však kniha moc neuspokojila. O životě Svěráka se z ní člověk mnoho nedozví, autorka Dana Čermáková se spíše věnuje sumarizaci jeho díla. Pár střípků o původu známého herce a spisovatele se dozvíme pouze na začátku knihy či později v jeho vlastních vzpomínkách v přetiskovaných rozhovorech.

Kniha je rozčleněna do několika celků podle okruhů Svěrákovy tvorby. První část je nazvána „Převtělení učitelské“ a začíná grafologickým rozborem písma Zdeňka Svěráka. Už toto započetí celé knihy mi připadá mírně nešťastné, autorka zde pouze přetiskuje dva již uveřejněné rozbory, z nichž se čtenář dočte pouze to, že je Zdeněk Svěrák citově založen a je velmi inteligentní, přemýšlivý a miluje své povolání. Domnívám se, že na to, abych toto mohla tvrdit, nemusím být právě grafolog. Poté zde autorka stručně popisuje Svěrákův život, přičemž čerpá z dokumentu Tatínek, který o svém otci natočil Jan Svěrák, a z rozhovorů či Svěrákových výroků. Celou „učitelskou“ pasáž zakončuje Čermáková přetiskem imaginárního vysvědčení, jímž roku 2001 herce oznámkoval časopis Story.

Následující část s názvem „Převtělení divadelní“ se samozřejmě věnuje především Divadlu Járy Cimrmana, osobnosti Járy Cimrmana a volbě největšího Čecha. O Cimrmanovi samotném je zde v kostce uvedeno vše, co se obvykle dozvídáme v úvodních seminářích před hrami Járy Cimrmana, tento souhrn doplňuje výběr z rozhovorů se členy Divadla Járy Cimrmana o vzniku postavy českého všeuměla a o založení divadla. Největší počet stran zde zabírají zcela zbytečné popisy obsahů jednotlivých her, které, jak se mi při jejich čtení zdálo, paní Čermáková ani neviděla.

Třetí část se nazývá „Převtělení filmové“ a autorka zde postupně chronologicky rozebírá obsahy všech Svěrákových scénářů. Vypisuje zde i známé hlášky, zarazila mne ovšem věta v kapitole o filmu Na samotě u lesa: Některé hlášky z filmu samozřejmě zlidověly. Například známé Komárkovo „A chčije a chčije…“ nebo něžné oslovení jeho kozy „Ty kanálnice jedna…“ (str. 72) Nemyslím pouze krkolomnou formulaci, u níž si nejsem jista, zda tím, kdo někoho oslovuje, není náhodou ona koza, ale pokud mne paměť neklame, děda Komárek ve filmu oslovuje svou kozu „kanálie“. I toto podle mého svědčí o tom, že autorka toho vlastně o Zdeňku Svěrákovi mnoho neví.

Čtvrtá kniha nese název „Převtělení hudební“ a zabývá se vztahem Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře, jejich písničkami a tvůrčími procesy, jakým vznikají. Za touto částí následuje část „Převtělení knižní“ o Svěrákově tvorbě pro děti a o jeho nedávno vydané knize povídek a celou knihu zakončuje „Převtělení charitativní“ věnující se Centru Paraple, o něž se Zdeněk Svěrák také obětavě stará.

Knihu ještě doplňuje barevná příloha s fotografiemi. Poslední z nich zachycuje Zdeňka Svěráka s manželkou, přičemž mne zaujal titulek pod fotkou, kde se píše: „Spolužačku Boženu z Vysoké školy pedagogické si Zdeněk Svěrák bral v roce 1959, jsou tedy spolu již úctyhodných 40 let.“ (str. 16 přílohy) Vzhledem k tomu, že je kniha z roku 2009, mám neblahé tušení, že kromě psaní neumí autorka ani počítat.

Paní Dana Čermáková je, jak se píše na záložce knížky, absolventkou žurnalistiky na FSV a knih o známých osobnostech již napsala několik. Napsala již knihu o Waldemaru Matuškovi a Libuši Šafránkové, pokud ale obě knihy napsala stejně jako knihu o Zdeňku Svěrákovi, skoro se stydím, že studuji totéž co ona. Kniha Génius Zdeněk Svěrák přímo čiší tím, že se autorka s panem Svěrákem v životě neviděla. Při koupi jsem doufala, že to bude kniha plná svěrákovského humoru a že se z ní dozvím spoustu nového o mém oblíbeném herci, spisovateli a scenáristovi, po jejím přečtení musím ale konstatovat, že objem nových informací je velice chabý. Paní Čermáková pouze sesbírala všechny rozhovory, které kdy kdo s panem Svěrákem, jeho synem, Jaroslavem Uhlířem či jeho kolegy z divadla uveřejnil a vyrobila z nich prazvláštní mišmaš. Na závěr vše opatřila obálkou, z níž se usmívá tvář Zdeňka Svěráka, který podle mého ani netušil, že o něm někdo nějakou knihu píše. Pravdou je, že prodejnost tím byla zaručena, Zdeněk Svěrák je přece jen miláčkem Čechů, alespoň té inteligentní části určitě. Ovšem domnívám se, že každý inteligentní člověk musí po přečtení této knihy cítit spíš rozhořčení. Utratit za tuto knihu, v níž chybí jakákoli autorská myšlenka paní Čermákové, 230 korun, mi připadá jako vyhození peněz z okna. Autorka je údajně „zkušenou publicistkou“, domnívám se ale, že doslovně přepisovat do knihy cizí rozhlasové rozhovory není právě znakem profesionality. Kdyby paní Čermáková aspoň trochu rozuměla psaní a měla cit pro jazyk, nekončila by její kniha naprosto příšernou větou „Já když tam přijdu a vidím, jak je to dobrý dům, jaká tam panuje nálada a jak to lidem na vozíku pomáhá, ono jich není málo, ono je jich u nás 200 za rok, to je dost, tak prostě mám pocit, že se něco povedlo, čili mně to dává hlavně tohleto.“ (str. 173). Také se domnívám, že tak velký umělec jako Zdeněk Svěrák by si zasloužil, aby o něm vyšla mnohem lepší kniha, než je tato výstřižková služba, vytvořená Danou Čermákovou. Doufám, že si ji Zdeněk Svěrák nikdy nepřečte, protože pak by se nejspíš chytil za hlavu.