Err… Erasmus aneb Dwi’n dysgu Cymraeg

Za posledních několik týdnů jsem přečetla spoustu knížek, které mě nabily energií do psaní. Jediná chyba na tom všem je, že moc nemám o čem psát, a tak jsem usoudila, že vás aspoň oblažím vyprávěním o tom, jak jsem si na fildě zařizovala výjezd na Erasmus. Zatím ještě není všechno dílo dokonáno, ale přece jen…

„Jé, vy to máte takový blbý, no…“

První várku informací jsem se dozvěděla na informačním semináři, který se konal na hlavní budově FF UK někdy v listopadu. Byl pro všechny studenty všech filďáckých oborů, ať už bakalářských nebo magisterských, a hodně se tam propíralo uznávání předmětů. Po skončení jsem se tedy vypravila dolů za paní vedoucí zahraničního oddělení se slovy: „Dobrý den, já bych se chtěla zeptat na jednu věc ohledně toho uznávání předmětů, totiž, abyste rozuměla, já jsem ze Studií nových médií…“ načež mě dáma okamžitě přerušila slovy „Jé… no, vy to tam máte takový… blbý, no.“ Poprvé mi v hlavě zasvítila varovná kontrolka s nápisem A kurva!, načež mi dáma vysvětlila, že vyjet na SNM na Erasmus rovnou znamená prodloužit si studium o rok. Tázala jsem se tedy ještě na to, jak to chodí s výjezdem přes jinou katedru, protože mě upřímně řečeno destinace nabízené Ústavem informačních studií a knihovnictví moc nezaujaly. „A kam byste chtěla jet?“ zeptala se dáma, na což jsem odpověděla, že nejradši do Anglie, případně pak do některé z frankofonních zemí. Odpověď zněla: „Anglii ani nezkoušejte, to nemá smysl, tam chtěj všichni, takže tam bývá vždycky obrovský převis uchazečů, tam nemáte šanci se dostat. U frankofonních zemí je to o něco lepší, pokud byste jela třeba do Belgie nebo tam někam, ale Francie bývá taky dost narvaná. Vždyť váš ústav má hezké smlouvy s Finskem, proč nejedete do Finska?“ Vysvětlila jsem dámě, že mě Skandinávie moc neláká, a zvlášť Finsko ne, protože je tam na mě moc zima, načež mě začala přemlouvat, ať to ještě přehodnotím, že Finsko je strašně super. Odmítla jsem jí vysvětlovat, že do Finska mě nikdo nedostane ani za zlaté prase, a radši se s ní rozloučila a vytratila se s pocitem Že se na to radši nevyseru.

Motivační faktor Jitka a hledání, kam vyjet

Získané informace jsem nechala nějakou dobu vyhnít, zatímco jsem se psychicky víceméně srovnávala s tím, že pokud někam vyjedu, studium si o rok prodloužím. Zároveň jsem se víc zahrabala do francouzštiny, protože jsem očekávala, že pokud někam chci jet, budu ji tedy potřebovat, a moje dosavadní znalosti mi ke studiu dostatečné nepřišly. Když jsem se pak po Vánocích setkala s @JitkouE a povídaly jsme si o tom, jak byla rok v Londýně na Erasmu a jak to bylo super, touha někam vyrazit se ve mně znovu probudila a já začala procházet sáhodlouhé tabulky na stránkách fildy se seznamy všech škol, s nimiž má fakulta smlouvy. Pokoušela jsem se najít zajímavé univerzity v zajímavých destinacích se zajímavými obory, které by mě zajímalo a bavilo studovat, což bylo samozřejmě trochu hledání jehly v kupce sena. Když jsem nějakou tu školu a obor (zpravidla knihovnický) našla, dívala jsem se ještě do databáze studentských zkušeností na to, jak se lidem na té škole líbilo. Usoudila jsem, že si jako „záchytnou možnost“ dám přihlášku přímo přes náš ústav do Bruselu, i když se mi tam ani trošku nechtělo a evaluace taky nedostával nijak zářné. Další školou, kterou jsem si vybrala, byla Université Paris 8 v St. Denis – Vincennes, kde mají přímo podobor nouveaux médias, který zněl poměrně slibně. A pak mě lákala ta Velká Británie. Prvně se mi po troše googlení zalíbila Middlesex University of London svými mediálními obory, ale vědoma si slov paní vedoucí zahraničního oddělení jsem po Londýně radši ani nepokukovala. Ovšem prohrabávat se weby všech možných univerzit a hledat, jestli by tam neměli něco novomediálního, to vypadalo na hodně dlouho – a tak jsem si nakonec vzpomněla na to, jak jsem si vloni na přelomu jara a léta, když jsem měla podanou jedinou přihlášku na Stunome a chytila mě hysterie, že mě určitě nevezmou, vymýšlela záchranný plán, který jaksi vyplynul z příjemného rozhovoru s Martinem Štollem, rektorem Literární akademie Josefa Škvoreckého. Usoudila jsem tehdy, že pokud neuspěju na SNM, sáhnu do úspor po tatínkovi a zkusím se dostat aspoň na nová média na literární akademii. A při zjišťování dalších informací o dané škole jsem také narazila na informaci, že jejich studenti vyjíždějí na Erasmus do Velké Británie, do waleského městečka Bangor, kde je velmi slibně znějící obor s názvem Creative Studies, propojující média, nová média a tvůrčí psaní, tedy něco, co by se mi fakt líbilo. Stačilo mi jen pár kliknutí, abych si našla, že s Bangor University má smlouvu filďácká katedra muzikologie, a tak jsem se začala chystat na únorové otevření webapps a podávání přihlášek.

Přijímací řízení aneb motivace

Od jiných studentů (nejen) jiných fakult jsem znala historky o sáhodlouhých přijímacích pohovorech v cizím jazyce a další hromadě papírování s přihláškou spojenou, takže jsem měla celkem obavy, co mě čeká. Nakonec, když jsem v systému viděla, že na Middlesex University se hlásí jen jeden člověk a místo je tam pro dva, impulzivně jsem se rozhodla, přihlášku do Bruselu zrušila a místo toho si tam přihodila ještě jednu londýnskou. Říkala jsem si, že je to vlastně jedno – přinejhorším nepojedu nikam, ale budu si aspoň moct říct, že snaha byla. Zároveň jsem také došla k názoru, že když už budu studium prodlužovat, můžu si klidně Erasmus dát až na letní semestr, kdy tam bude, podle mě, snad hezčí počasí. Kromě podání elektronické přihlášky jsem ale musela také splnit další povinnosti, nebylo to ale tak zlé, jak jsem se původně bála. Na katedře muzikologie chtěli můj motivační dopis (česky) a doporučení od koordinátorky našeho ústavu (taky česky). Nikoho nezajímalo, jestli vůbec anglicky umím. Můj boj. Ústav anglofonních literatur a kultur (přes koho jiného bych taky mohla chtít jet do Paříže, že! :D) vyžadoval jen papírovou přihlášku se sepsanými předměty, které by mě zajímaly. A katedra psychologie, přes kterou jsem se nakonec přihlásila do Londýna, neměla na webu o Erasmu žádné informace, požadavky, ani deadline, do kdy by probíhalo přijímací řízení, tak jsem to prostě riskla jen s elektronickou přihláškou.

Těžký výběr, neboli kam s ním?

Vyjádření z muzikologie, že tedy přes ně do Walesu jet můžu, mi přišlo pár dní po ukončení výběrového řízení. O dalších pár dní později mi přišlo i vyjádření, že mě berou do Paříže. Doufala jsem, že mi nenapíší i z psychologie, že můžu jet i do Londýna, protože to by byla už tuplovaná Sofiina volba, ale ti se „naštěstí“ vůbec neozvali – vzhledem k mlčení jejich webu ani nevím, jestli vůbec letos to výběrové řízení vypsali nebo co. Začala jsem v sobě tedy svádět boj. Paříž – moje milovaná Paříž! Nebo Anglie, kde jsem ještě nikdy nebyla?  Francouzština, která mi přijde sexy, nebo radši angličtina, kterou umím lépe? Wales, kde koleje stojí 550 Eur měsíčně, nebo Paříž, kde stojí jen 350? Usoudila jsem, že si budu muset najít jeden z večerů, kdy si prostě sednu a sepíšu si u obou destinací plusy a mínusy a podle nich se pak racionálně rozhodnu. Nakonec to ale dopadlo trochu jinak.

Kterak se student Stunome rozhoduje, kam pojede

Jednoho pátečního večera se mi nechtělo vůbec nic dělat, a tak jsem si u internetu vesele prokrastinovala. A nějak mě napadlo otevřít si Google Earth a… zajet se mrknout do Walesu. Nejprve jsem trochu zkoumala univerzitní městečko Bangor a jeho malebné domky, pak jsem si prohlédla nedaleký Menai Bridge, který je na Google Earthu i vymodelovaný 3D. Posléze jsem jen tak brouzdala krajinou a občas se zastavila tam, kde to vypadalo, že se v lese nebo v poli ukrývá nějaký zajímavý dům. Vždycky jsem si rozklikla okolo se povalující fotky a kňučela, jak je to krásné a jak by se tam hezky procházelo a fotilo. Našla jsem na internetu taky mapku nejvýznamnějších hradů ve Walesu a zjistila, že část z nich je poměrně nedaleko od Bangoru, a navíc byly na Google Earthu taky ve 3D. Strávila jsem celý večer googlením dalších informací, dohledáváním historie téhle části Walesu, zkoumáním nejsnazší dopravy tam, zjišťováním, kde jsou v Bangoru univerzitní koleje a podobnými věcmi, a zakončila to vše tvrzením, že do Paříže se přece můžu podívat kdykoliv, ale do Walesu se asi bez Erasmu nikdy nepodívám. A bylo rozhodnuto.

Smolím maily anglicky, dostávám odpovědi velšsky

Začátkem května se konal další informační seminář, kde nám „nominovaným“ bylo odvykládáno, jak máme dál administrativně postupovat, pro jistotu kdybychom nebyli s to si to přečíst na webu. Já ke své hrůze zjistila, že jsem ve webapps vedena jako nominovaná do Paříže, takže jsem ještě s naštěstí poměrně vstřícným Prokopiem domlouvala změnu, že chci jet spíš do Bangoru. Bylo mi taky vysvětleno, že si musím vyjednat souhlas zahraniční školy, že tam mohu vyjet i přes jinou katedru (a bylo mi to vysvětleno mírně nasraně s tím, že je to přece uvedeno na webu – no ano, já postupovala shora dolů podle toho, jak daleko jsem zvládla zatím výběrovým řízením projít, tyhle detaily o studentech vyjíždějících přes jiné katedry ale byly psány až dole ve FAQ. Chybka se vloudí). A tak jsem smolila uctivý e-mail do Bangoru na jejich hlavního koordinátora, kde jsem mu objasňovala svou situaci. Odpověď mi dorazila asi po dvou týdnech od někoho úplně jiného s tím, že hlavní koordinátor má dovolenku a že ho musí nejdřív sehnat a zeptat se ho, ale že se pokusí mi odpovědět co nejdřív. Když jsem na tento mail odpověděla, že děkuji za zprávu, přišla mi automatická „out of office“ odpověď. Ve velštině.

O něco později mi napsala Lowri, že se omlouvá, že to tak trvalo, ale že přijet můžu. Její mail začínal Hi Klára, byl naprosto neformální a podepsala se křestním jménem. Jakožto student zvyklý na české poměry a před každým psaním e-mailu raději googlící, které tituly vlastně adresát má a kterým ho mám správně oslovovat, jsem byla naprosto paf. Lowri mi taky napsala, ať napíšu Kate kvůli předmětům, které chci studovat, protože tam budou pro Erasmáky nějaké restrikce.

A tak poté následujících několik dní čile létaly hezky neformální e-maily mezi mnou a Kate, koordinátorkou z Creative Studies v Bangoru. Nejvíc se mi líbilo, když mi napsala, ať jí pošlu, které předměty by mě zajímaly, a poslala mi odkaz na jejich portál s vypsanými studijními moduly. Když jsem si rozklikla obor Creative Studies, všechny předměty se mi objevily ve velštině, načež mě solidně polilo horko, naštěstí jsem o něco níž nalezla i mutaci v angličtině. Odepsala jsem tedy milé Kate, že těch zajímavých předmětů tam mají hodně, že by mě zajímalo skoro všechno, ale hlavně tyto – a seznam asi sedmi, možná devíti předmětů, s tím, že mi určitě valnou většinu proškrtá, že je studovat nemůžu. Přišla mi moc hezky rozpačitá až vyděšená odpověď, kde mi Kate vysvětlovala, že takhle to nepůjde, že studenti u nich studují za semestr 3, maximálně 4 moduly, a že si jich prostě nemůžu dát devět, protože bych neměla šanci to stíhat. A že se mám ozvat znovu v září, že tehdy už bude vědět, jak budou mít rozvrhy, a tak mi rovnou napíše, které předměty budu moci studovat a které ne.

Tři věci, které mě děsí

Zatím tedy vyčkávám a teoreticky se připravuju. Nejvíc mě děsí tři věci: že se tam jezdí na opačné straně, že tam bude celou dobu chcát, a – že se tam mluví velšsky. Vždycky jsem se domnívala, že velština je jen takový minoritní jazyk, kterým už vlastně nikdo nemluví. Poté, co mi přišel mail, kde bylo sdělení prvně velšsky a teprve pak anglicky, a poté, co jsem zjistila, že Bangor University otevírá obory v angličtině i ve velštině, pochopila jsem, že bych tu jejich příšernou hatmatilku asi neměla podcenit. Ale co jsem zatím stihla letmo nahlédnout do frázovníčku, který jsem si pořídila, tak myslím, že stejně nemám jedinou šanci tenhle jazyk kdy pochopit nebo se jej aspoň částečně naučit :D Zkrátka mám takový dojem, že si tam ještě užiju srandy kopec. A přísahám, že pokud budete tenhle blog sledovat i nadále, máte se nejspíš hodně na co těšit :D