Dva tisíce šestnáct

Já vím, je to hrozné klišé a říká to úplně každý, ale stejně to musím napsat – rok 2016 prosvištěl kolem a já stále jen nevěřícně zírám, že už je pryč. Teprve díky Štědrému dni jsem se tak nějak psychicky srovnala s tím, že už je prosinec, předtím jsem stále měla dojem, že je teprve tak září, maximálně říjen.

Jestli bych měla tenhle rok shrnout do pár slov, tak byl hodně náročný a vyčerpávající. Zatímco rok 2015 vnímám hodně pozitivně a mám na něj skvělé vzpomínky, 2016 mám tak trochu rozmazaný do jedné velké šmouhy.

Těsně před Vánoci 2015 jsme přebírali dům, čerstvě dostavěný a ještě vonící malbou. Už koncem roku jsme tedy absolvovali prvních pár výletů do IKEA, objednali postel, přivrtávali světla a podobně, a leden byl tedy ve znamení schůzek s interiérovou designérkou, a zaměřování skříní, rolet a podobných radostí. Jako první je paradoxně skoro hotová moje pracovna.

Po dlouhé fascinaci Funkčním tréninkem, který do nebes vychvalovaly dámy na Twitteru, jsem zajásala, když jsem se na podzim 2015 dozvěděla, že od začátku 2016 bude fungovat nová tělocvična KB5 na Harfě. Hned 4. ledna, těsně po otvíračce, jsem jim napsala a dozvěděla se „klidně přijď rovnou zítra“. A tak jsem šla a začala 2x týdně cvičit.

V SYMBIU je nový rok trochu jalový, klientů je málo a já moc nemám do čeho píchnout. Kolegové pracují na kampani pro ČVUT o svítícím kanálu, takže občas trošku přicmrndávám.

Začátkem ledna jsem taky v novoročním ajfru začala pracovat na diplomce… abych na ni pak zase měsíc nesáhla, že.

Začátkem února ze zvědavosti zajdeme na Svatební veletrh v hotelu Diplomat, na ten, pro který jsem před dvěma lety spravovala Facebook. Narazíme tam na příjemně svérázného zlatníka Vlastimila Kalaše a necháme si od něj udělat snubní prsteny.

Honičky kolem zařizování domu pokračují, skříně na míru jsou hotové, už máme i postel. Stále 2x týdně chodím do KB5 a koncem měsíce mi přicházejí předobjednané „chytré“ hodinky Fitbit Blaze.

Od hektického podzimu řeším, že už nestíhám dělat také překlady pro Yelp. Po novém roce konečně nacházím za sebe náhradu, mou kamarádku. Z Yelpu jí slíbí, že se jí ozvou, ale neozvou, a když otevřu začátkem února nástroj na překlady, zjistím, že český překlad už zase dělá Slovenka, po které jsem je teď rok a půl usilovně opravovala. Aha.

V SYMBIU se čím dál víc zapojuju do pre-sales procesu, dělám různé rešerše a audity obsahu do tendrů. Ze začátku hlavně proto, že nemám moc jiné práce, pak ale zjišťuju, že mě to baví a jsem v tom dobrá, a začínáme s mým team leaderem, kreativním ředitelem, řešit, že bych mohla být napůl social media manager a napůl spíš nějaký analytik nebo strategic planner.

Když jsme přebírali dům, v prosinci, Ivan prorokoval, že v březnu už budeme bydlet. Já tvrdila, že spíš v létě, tak v červnu. No, v březnu teprve začínáme řešit kuchyni, takže stěhování ještě hned tak nehrozí.

Velikonoce strávíme s Ivanem na chatě a celý prodloužený víkend prakticky bez přestávky vyšíváme na webových zakázkách. Já do toho ještě mastím diplomku. Ufff.

Duben. Na nedostatek práce v SYMBIU už si fakt nemůžu stěžovat, do toho se krátí čas na odevzdání diplomky, práce na domě pokračují, s Ivanem navíc připravujeme nějaké weby pro klienty a vybíráme a objíždíme místa, kde bychom mohli mít svatbu. Na konci měsíce Utubering v Letňanech, kde máme s kolegyněmi drobné markeťácké WTF, když na pódiu Misha z Mishových šíleností zpívá svůj Minecraft song a všechny děti okolo zpívají sborem s ním :D

Začátkem měsíce dokončuju teoretickou část diplomky, zbývá ta praktická. Datum odevzdání je 31. července a moje vedoucí mi tvrdí, že to nestihnu a mám si to posunout až do ledna. Stres jako prase, protože to chci dodělat, nechci čekat až do ledna.

Konečně nám montují kuchyni a 14. května se konečně stěhujeme, což kocour těžce nese a 3 dny se schovává za pohovkou.

Začátkem měsíce řeším, zda prodloužit členství v KB5 na další měsíc. Ivan, strážce rodinných financí, říká, ať radši počkám, na účtě nemáme moc a ještě nás čekají doplatky za některý nábytek. Dodává, že po čtyřech měsících cvičení 2x týdně na mě navíc nejsou vidět žádné výsledky a že to tedy asi není to pravé cvičení pro mě a měla bych se poohlédnout po něčem jiném. Když se k tomu přidá moje lenost od přírody, stresy a nedostatek času, podvolím se a tak končí moje cvičicí období.

Koncem měsíce konečně objevujeme místo ke svatbě a platíme zálohu.

Zablokovala jsem si záda tak, že si je musím nechat narovnávat od jednoho mága, kterého mi doporučil kolega.

Řeším praktickou část diplomky a připravuju experimenty. Se SYMBIEM jedeme na dva dny na Slapy, plavíme se z Prahy parníkem. Já se ale musím týž den vrátit do Prahy, protože na druhý den mám na svém starém gymplu dohodnutý jeden z experimentů k diplomce. Nakonec se ale vracím do Prahy zbytečně, protože mi pár kolegů slíbilo půjčit jejich iPady a čtečky, na kterých bych mohla experiment provést, ale většina lidí mi je pak nedodala, takže jsem experiment neměla na čem udělat a musela ho zrušit.

Odjíždíme na týden na loď do Chorvatska. Posádka se tentokrát moc vydařila, nikdo (snad) nikomu nelezl na nervy, takže super. V práci jsem zrovna řešila jednu kampaň na poslední chvíli a musela jsem ji tedy předat někomu jinému a strašně jsem se stresovala, že mi budou nešťastně volat s nějakým průserem, takže jsem si nakonec z toho důvodu a proto, že se mi telefon strašně vybíjel neustálým přepínáním mezi operátory, hodila iPhone do režimu letadlo a přestala to řešit. Teprve když jsme se vraceli, přejeli hranice do Čech a já se znovu připojovala k signálu, proletělo mi hlavou, že kdyby se něco stalo doma, třeba s dědečkem, neměli by se mi jak dovolat. A když jsem pak volala s Makovicí, že jsme v pořádku doma, ta povídá: „No, hele, už jsem ti málem volala, že jestli chceš dědečka ještě někdy vidět, měla bys rychle přijet, ale pak jsem ti nechtěla kazit dovolenou…“

Hned první den po návratu si mě náš kreativní ředitel v SYMBIU bere stranou a oznamuje mi to, co se všichni už během mého volna dozvěděli – že odchází ze SYMBIA. Když mi to řekne, proletí mi hlavou „Aha, tak kam půjdu já…?“ Poslední den měsíce mu připravujeme s kolegy velkou oslavu narozenin, která má trošku hořkou pachuť rozlučky.

Hned ze začátku prodloužený víkend na Šumavě s Moraváky, už vlastně tradičně.

Naše třetí výročí, jako zatím každý rok je strašně hnusně :D

Dědečkův stav se zhoršil, museli ho odvézt do vinohradské nemocnice, kde ho léčí ze zápalu plic. Po několika týdnech, kdy nám (nebo spíš Makovici) nikdo nechce nic moc říct, zjišťují, že to není zápal plic ale rakovina a koncem měsíce převážejí dědečka na Bulovku.

Podávám přihlášku ke státnicím, finalizuju diplomku, tisknu a odevzdávám den před termínem. A modlím se, aby mi to u obhajoby prošlo.

Jedno ráno cestou do práce zastaví souprava metra dveřmi do kabiny přímo tam, kde stojím já v letních šatičkách, a mladý řidič mě pozve, abych se s ním svezla v kabině. Vždycky jsem po tom toužila, takže kývnu a svezu se s ním několik stanic. Akorát to telefonní číslo jsem mu pak (vyčůraně) nedala.

Hned následující ráno poté se mi chvíli po sedmé ráno vpotácí Ivan do ložnice (kde já ještě vychrupuju) s tím, že cestou do práce zakopl, upadl a asi si zlomil ruku. Jedeme na Bulovku, kde strávíme dopoledne lítáním mezi rentgenem a ortopedií. Zlomené to není, jen vykloubené, 3 týdny v sádře. Takže konec našim výletům na chatu, protože já nejsem s to se přenést přes svou hrůzu z řízení.

Týden po přijetí dědečka na Bulovku ho propouštějí do domácího ošetření. Makovice je „naštěstí“ už od listopadu nezaměstnaná, takže se o něj může starat, ale je to psychicky dost ubíjející. Doktoři zjistili, že dědův tumor v plicích má snad 14 centimetrů a že se s ním tím pádem nic nedá dělat.

Ivanovi sundávají sádru a na další 3 týdny přikazují nosit ortézu. Když poprvé sedneme do auta, abychom dojeli aspoň na nákup, to nastartuje, ale záhy chcípne a odmítá znovu chytit. Ivan volá odtahovku a kalkuluje, za kolik peněz se ještě šestnáctiletého Superba vyplatí servisovat a za kolik už ne. Naštěstí je to nakonec jen nějaká drobnost a auto dál věrně slouží.

Festival Swing Me Prague v Pragovce, která není zrovna ideální pro koncerty a nazvučení tam za moc nestojí. Mydy Rabycad, které jsem měla solidně naposlouchané, mě ale naživo naprosto uchvátili.

V půlce září mě čekají státnice a chci si před nimi vzít volno, abych se mohla učit. Kreativní ředitel odchází a situace v SYMBIU je dost nestabilní, takže se musím hodně hádat, abych dostala aspoň několik půldnů volna. Nakonec sečtu všechna pro a proti a svou dlouhodobější nespokojenost, seberu do hrsti všechno odhodlání, které mám, a těsně před koncem měsíce dávám výpověď.

První půlka září je ve znamení příprav na státnice – půl dne home office a práce, půl dne příprava na státnice, spousta energiťáků a stresu, že si vytáhnu některou z otázek, o kterých vůbec nic nevím.

V den státnic, 14. září, je 30stupňové vedro, já jedu do Jinonic a jdu na řadu jako úplně první ze všech třinácti státnicujících, rozložených do dvou dní. Porota to zdá se chce mít co nejrychleji z krku, takže za pár minut ani nevím jak odcházím se samými jedničkami a pak už jen čekám, až úspěšně odstátnicují i všichni spolužáci.

O dva dny později následuje oslava deseti let Studií nových médií s absolventským barcampem, kde se velmi příjemně přiopiju v dobré společnosti.

Návrat po „dovolené“ do SYMBIA, kam mezitím nastoupila nová Head of Social.

Můj poslední měsíc v SYMBIU. Předávám své projekty kolegům, kteří je pak budou muset po mém odchodu předat mé nástupkyni, protože se s ní o 14 dní míjím. Někteří klienti dělají vlny, že se SYMBIEM začali spolupracovat kvůli mně a chtějí, abych jejich profily dál spravovala já. Zároveň mi to lichotí, zároveň mi je to nepříjemné, protože nechci svým odchodem cokoliv nějak výrazně komplikovat.

Dědečkův stav je den ode dne horší, domácí ošetření už je pro moji mámu nezvladatelné, tak nakonec s těžkým srdcem dědu odváží do Motola.

Na Marketing Festival tentokrát bohužel jet nemůžu, lístek mi kupovalo SYMBIO a vzhledem k tomu, že jsem ve výpovědi, radši pošlou někoho jiného.

Předsvatební focení s fotografkou, kterou vybíráme na svatbu. Předpověď hlásila slunečno a slunečno taky bylo, dokud jsme nedorazili na Střelecký ostrov, kde se focení mělo konat. Pak se zatáhlo a začalo strašně foukat, takže jsme tam při focení pěkně mrzli.

Spontánní rozlučka se SYMBIEM, kam přijde pro mě překvapivě hodně kolegů a spousta z nich mi říká, jak se jim se mnou skvěle pracovalo a že jim budu chybět. Vzhledem k tomu, že jsem měla spíš dojem, že jsem v kanceláři zbytečná a nikdo si mého odchodu snad ani nevšimne, tak mě to hrozně překvapí a strašně to obrečím.

Jedním z důvodů, proč jsem dávala výpověď, bylo i to, abych mohla kdyžtak Makovici trochu pomoct s péčí o dědečka. Nemoc ale byla rychlejší, týden po mém odchodu ze SYMBIA mi Makovice píše, že okamžitě vyráží do Motola, protože jí volal doktor, že se dědečkovi hodně přitížilo a vidí to na hodiny až dny. Už to ale nestihla, zemřel ještě před jejím příchodem.

Šest dní poté je mi sedmadvacet. Nějak nemám náladu to jakkoliv slavit. Vlastně si teď už ani nevzpomínám, co jsme dělali… šli jsme na večeři? Nevím.

Začínáme s Makovicí sestavovat rodokmen naší rodiny, hrabu se v rodinné kronice z otcovy strany a dostávám se přibližně do roku 1775.

Blížící se Vánoce nějak vůbec nechápu. Všechny dárky vyřeším online a mám je doma s dost velkým předstihem, stále se mi ale adventní atmosféra nějak vyhýbá.

Začínám pracovat pro nového klienta, pro kterého jsem už před pár lety pracovat toužila.

Promoce, s překvapením zjišťuju, že mám červený diplom. Po čtyřech letech konečně dělám poslední tečku za dvouletým magisterským studiem. (To vypadá napsané ještě mnohem hůř, než jak blbě to zní).

Po čtrnácti dnech intenzivního pobíhání po Praze kvůli všem večírkům, předvánočním setkáním a práci pro nové klienty mě těsně před Vánoci sklátí nějaký morybundus a doktorka mi nasadí antibiotika.

Vánoce trávíme tradičně na chalupě, i když letos prvně bez dědečka. Paradoxně právě díky tomu celý Štědrý večer nehraje televize a je to vlastně docela příjemné. Na Boží hod, stejně jako už posledních pár let, co jsme s Ivanem spolu, odjíždíme zpátky do Prahy a na Štěpána jedeme do Klatov za Ivanovou maminkou.

Mezi svátky zůstáváme v Praze a Silvestra slavíme s pár přáteli u nás doma, se spoustou jídla, pití a s Cards Against Humanity.

Ufff.

I při vzpomínání na to, co všechno mě za tenhle rok potkalo, na mě dolehlo to vyčerpání a vůbec se nedivím, že na ten rok pohlížím jako na náročný a vyčerpávající.

Zároveň se mi ale během něho podařilo konečně dodělat školu, a jsem pyšná, že jsem se na to i přes spousty okamžiků, kdy jsem se na to chtěla vyprdnout, nakonec nevykašlala.

Taky jsem se naučila víc věřit svým schopnostem, dovednostem a zkušenostem, a míň o sobě pochybovat, a udělala hodně těžké rozhodnutí, kterého jsem se hodně bála – odešla na volnou nohu. Po dvou měsících můžu říct, že jsem fakt ráda, že jsem to udělala, a myslím, že do budoucna jsem připravená se těchhle výzev tolik nebát. Když fakt chci, tak to zvládnu. Sama.

Pořád mi ještě plně nedošlo, že mám fakt dostudováno, díky tomu, že už nemusím číst věci do školy a k diplomce jsem ale od září začala mnohem víc číst. Splnila jsem tak svou challenge na Goodreads a za loňský rok přečetla 9034 stránek, což je nejvíc za celou dobu, co Goodreads používám. (Nechci ani vědět, kolik by to bylo, kdybych připočetla všechnu tu četbu k diplomce a státnicím…)

Rok 2016 pro mě byl plný nervů, nemocí, nemocnic a úrazů (i když naštěstí ne mých), pořízení a zařízení domu nás finančně dost vycucalo, takže jsme museli začít poměrně výrazně šetřit a nejednou jsem se stresovala tím, že na mě na účtě svítila podezřele nízká částka. Nemůžu ale říct, že bych si tenhle rok nějak sáhla na dno, zas tak hrozný nebyl, byl ale tak nějak od začátku do konce dost vysilující a stresující.

Jsem ale zvědavá, co pro nás má připravené rok 2017, a opravdu srdečně doufám, že bude podobnější spíš roku 2015 než 2016 :)