Čechy krásné, Čechy mé…

… aneb jak se snadno a rychle vyléčit z nemoci zvané patriotismus.

Mně vlastně k vyléčení stačil jen krátký výlet do Německa k sestřičce. I když jsem nikdy moc necestovala, věděla jsem, že ostatní země vypadají oproti Čechám nějak čistěji, upraveněji a barevněji, i přesto jsem ale byla doma spokojená, změnit názor mě ale přimělo úplně jiné srovnání.

Má sestřička bydlí s manželem v jedné německé vesničce, vlastně satelitu většího města, v malém krásně zrekonstruovaném domku. Na terásce před domečkem mají moc pěkné posezení s úžasným dřevěným nábytkem a výhled jim kryje jen několik keřů a nizoučký plůtek. Auto parkují na příjezdové cestě, u které je sice připravená branka, ale ještě není zasazena do pantů – však se to časem udělá, no stress. Když jsme odjížděli na celé odpoledne do města, moje máma si zapomněla bundu a vracela se pro ni ještě narychlo dovnitř, a pro Čecha zcela pochopitelně za sebou zamkla. Moje sestřička když pozdě večer po našem návratu otevírala dveře se hrozně podivila, proč je zamčeno, vždyť oni nezamykají, jen dveře zabouchnou, vždyť je na nich koule, co by se mohlo stát?

Naše chalupa se nachází v okrese Jičín, dva kilometry od malé vesnice. Během posledního desetiletí se nám do ní už šestkrát vloupali, naposledy minulý týden. Protože jsme na podobné nezvané návštěvy „zvyklí“, nenecháváme už v chalupě nic cenného, jen úplně základní věci denní potřeby. Zmizely čtyři lahve sodovky, láhev rumu, láhev vína, cibule, vejce, káva v dóze, instantní nescafé ve sklenici, tři krabičky s čajem, instantní cappuccina, jíška v krabičce, dochucovadlo, láhev oleje, kečup, křenový dresing na maso, napařovák na knedlíky, máminy dioptrické brýle z drogerie za pár korun a všechny funkční zapalovače. Vymlátili dvě okna cihlami, z nichž jedna dopadla v kuchyni na stůl a protrhla nadvakrát nový ubrus; vyšroubovali všechny pojistky a jednu z toho hodili do vany na dešťovou vodu. Škoda dohromady činí asi 300,- za ukradené věci a 900,- za zasklení rozbitých oken.

Stačí si představit, že by domek mé sestřičky byl někde v Čechách. Pochybuju o tom, že by se ráno shledala s pěkným dřevěným nábytkem, a nevylučuju, že by si ho zloději rovnou i odvezli v sestřiččině autě. A tak si říkám, jestli by vážně nebylo rozumnější se naučit německy a odstěhovat se, a místo nabručených Čechů potkávat na ulicích usměvavé Němce, kteří se vás když v pět ráno vystoupíte na autobusovém nádraží ptají, kampak jedete a přejí vám dobré ráno a šťastnou cestu…