Born to dance

Dnešní datum mě tak nějak zlákalo napsat zase něco na blog – přece jen, příležitost publikovat spot 29. února není zas tak často, i když kolem tohoto data nedělám zas takový tyjátr jako někteří  (viz dnešní speciální odznáček na Foursquare), jen je mi trochu líto, že takový „leap day“ nemá sem tam některý týden, občas by se docela hodil. Mimochodem, proč vlastně tenhle „speciální“ den není státním svátkem? No nebylo by to krásné, mít jednou za čtyři roky jeden den volna navíc?! (Já jsem ho tedy, díky Týdnu neklidu a rektorskému dni, měla – ale myslím samozřejmě na nebohé pracující spoluobčany, mezi které budu při troše (ne)štěstí za 4 roky taky patřit příšerná představa!.)

Už dlouho jsem se tu nerozčilovala nad něčí donebevolající blbostí, a tak vás aspoň teď oblažím pár svými posbíranými názory. A tentokrát se moc nevzdálím od tématu minulého příspěvku.

V naší rodině, ač jinak velice intelektuálně na výši, se také před pár lety projevila velmi těžko léčitelná choroba, kterou pracovně nazývám „závislost na dementních českých nekonečných seriálech“. Do tohoto pytle bezostyšně vhazuji Ulici i Ordinaci v růžové zahradě, ač jsem na počátky obou těchto seriálů kdysi, ještě v době bydlení u maminky a gymnaziální docházky – a také v době, kdy v obou zmíněných hráli herci, kteří už tam tak pět let nehrají – také koukala. Momentálně, pokud se při sledování těchto pořadů náhodou vyskytnu, chytám se za hlavu (ale velice nenápadně, aby mě naši neviděli) nad jejich stupiditou.

Jedním z těchto seriálů, na které jsem se dívala kdysi dávno s našima, patří i česká série Redakce z roku 2004. Pamatuju si, že tehdy, když tenhle seriál o o 3×13 dílech běžel na Nově v prime time, mě hodně bavil – a možná už tehdy vznikly mé prapodivné touhy jít studovat žurnalistiku, když je to tak strašně kůůůl, ale to se jen dohaduju, doufám, že se mi teď nebudete smát :D Každopádně už tehdy jsem tušila, že takhle poklidná, přátelská atmosféra a mile flákačský režim v redakci deníku asi těžko panuje. A tak mě teď, když už toho o žurnalismu vím přece jen o trochu víc, napadlo, zkouknout si tuhle sérii v rámci prokrastinace znovu. A musím říct, že i když milá Redakce dostává na ČSFD dost na prdel (40 %), mě to prostě bavilo. Ačkoliv jsou některé zápletky dost křečovité, případně na hlavu postavené, hrají tam převážně dobří herci, není to nudné a většinou se i zasměju – klidně i té prazvláštní zápletce. Prostě se mi to líbilo, jak před lety, tak i teď, i když o něco méně. Režie – Jiří Vejdělek (Účastníci zájezdu, Ženy v pokušení, Muži v naději atd.) a Tomáš Krejčí.

Všichni kolem mě opěvují americký muzikálový seriál Glee, a tak jsem se vloni během zimního zkouškového rozhodla to tedy také zkusit – samozřejmě v rámci prokrastinace, jak jinak. Překonala jsem tedy to, že mi název seriálu asociuje chrchel, a pustila si prvních pár dílů. Banda středoškolských outsiderů se najde v pěveckém sboru, objeví v sobě obrovský talent a už od prvního dílu je jasné, že to povede k vítězství v soutěži. Hurá hop juch jej. Tři díly mi stačily, můžete mě začít kamenovat. Pak už kolem mě jen tu a tam proběhl nějaký ten přezpívaný hit, abych si ho poslechla a usoudila, že originál se mi líbí víc (ano, opět račte kamenovati) a tím je mi Glee vcelku ukradené.

A protože roku 2009 měl tenhle seriál úspěch, napadlo nějakého podnikavého Čecha, že by nebylo špatné něco takového natočit i u nás. Něco pěkně svižného, plného hudby, pro mladé, prostě aby to bylo free, cool a in. A taky, samozřejmě, aby to nebylo moc drahé, jsme přece v Čechách. No a aby to nebyla přesná kopie Glee, padla volba místo zpěvu na tanec.

Netroufám a nikdy jsem si netroufala o sobě tvrdit, že jsem „born to dance„, tanec mě ale fascinoval už odmala, a to víceméně v jakékoli podobě. Maminka mě naštěstí nikdy netrápila docházkou do kroužku baletu, baletních představení na divadle jsem ale zhlédla habaděj a videopásky s filmy Hříšný tanec a Pomáda byly tak ošoupané, že především v místech tanečních scén přejížděly po obraze pruhy. A pak jsem v kvintě, kromě absolvování obligátních tanečních, v nichž jsem ovšem nemohla najít schopného partnera, takže mi došlo, že asi tou Bejby, úžasně tančící mambo, nikdy nebudu, začala také s břišním tancem. A od té doby už se na taneční vlně vezu.

Proto, když se na obrazovkách mnou nenáviděné Novy objevilo, že budou vysílat nový taneční seriál, který se zove První krok, navíc pod taktovkou mistra Vejdělka, zablýskla mi očka a minulou středu jsem seděla napjatě u obrazovky. Mno. Milí čtenáři, pokud vám to z minulého odstavce samotným nedošlo, chci tím říct, že o tanci i tak trochu něco vím.  A v současné chvíli mám dojem, že toho o tanci vím dokonce víc než všichni tvůrci tohoto úžasného seriálu dohromady, a to si vážně nemyslím, že bych byla nějaký expert. Ale nejhorší je, že toho o tanci nejspíš vím víc, než ti ubožáci herci, kteří mají hrát erudované umělce a tanečníky, kteří to už léta vyučují. A to je docela peklo.

Mladé herce-neherce, které vyhrabali na castinzích, na nich nejspíš všichni zúčastnění potili krev, protože pokud se někdo umí dobře hýbat, nejspíš neumí dobře mluvit, pokud se umí hýbat i mluvit, neumí dobře hrát, a pokud umí hýbat se, mluvit a dokonce i hrát, vypadá tak, že ho nemůžete vystrčit před kameru – bych jim ještě jakžtakž prominula, jsou to prostě mladá telátka. Ale nad čím mi zůstává rozum stát, to jsou dost prazvláštní choreografie, navíc pro jistotu sestříhané stylem „tak, teď to natočíme z dvaceti úhlů a pak to prostříháme tak, aby to vypadalo hrozně umělecky a jak všichni uměj tančit, i když jsou vlastně totálně leví“ a úchylná nemastná neslaná hudba. Přidejme navíc prapodivné rádoby free cool a in kulisy, které vypadají, že když do nich opilá Issová vrazí, rozpadne se celá taneční škola jako domeček z karet (kupodivu to tedy odneslo jen zrcadlo) a scény „děcka, musíme to něčím zaplatit, takže padejte se všichni navlíknout do podprsenek, triček, trenclí, kalhot, čelenek, nátepníků, ponožek a tenisek od sponzora NIKE a jde se trsat, a pak se honem převlíkněte do baletních hadříků od Grishko a jedeme dál, divák si toho oči rvoucího product placementu určitě nevšimne!“ a máme úžasný český seriál První krok, který natočili roku 2009, ale nikdo to v Čechách nechtěl vysílat, tak to prdli na Markízu (chudáci bratia Slováci, ti asi podle televizí vážně snesou všechno).

[youtube http://www.youtube.com/watch?v=n-x49Nunp54]

Jediné, čím mě tenhle seriál potěšil, je obsazení  Pavly Ptáčkové, nyní již Vitázkové, kterou jsem si oblíbila už ve zmíněné Redakci (a kterou jsem od té doby také nikde neviděla). Místo sympatické rusovlásky, jak jsem ji znala z Redakce, ale hraje v Prvním kroku odbarvenou zmalovanou Dianu, což je role, která jí evidentně nesedne a kterou prostě neumí. A o tanci ví zjevně taky velké houby, takže se autoři ze všech sil snažili ji do tohoto jí zcela cizího pohybu nutit co nejméně. Což je u profesorky tance poněkud zvláštní.  (Kromě Ptáčkové vyhrabali tvůrci z Redakce taky sekretářku Zuzanu Onufrákovou, která v Prvním kroku hraje nečekaně také sekretářku. Asi dvě Vejdělkovy oblíbenkyně.) Dalším a posledním příjemným překvapením je nový objev aneb jedna z mladých studentek v podání Charlotte Doubravové, která se jeví jako celkem nadaná a sympatická herečka s velkýma očima. Naopak naprosto nechápu obsazení Rudy z Ostravy – a nahatý Pavel Kříž je už jenom třešnička na tomhle bizarním dortu.

Můžete podotknout, že jsem se ještě nezmínila o ději seriálu. Bude to asi tím, že je triviální, neslibuje nic zajímavého nebo nedejbože originálního, zkrátka nuda. Ač je pravdou, že si scenáristé připravili na diváky pár chytáků pro pocvičení mozkových závitů – kupříkladu takovou záhadu prvního dílu: jak je možné, že když do sálu pošleme třicet uchazečů, kteří se v životě neviděli, na talentovou zkoušku z tance, spustí všichni do jednoho přesně tutéž, dokonale jednotnou choreografii? a podobně.

Na ČSFD dostává První krok na prdel ještě víc než Redakce a jeho hodnocení s každým v ČR odvysílaným dílem klesá. Ano, uznávám, že ty díly byly zatím pouze dva a že tedy nejsem zcela objektivní, když hodnotím pouze podle dvou dílů ze třinácti, ale přece jen – z tohohle ošklivého káčátka se snad nádherná labuť časem vyloupnout ani nemůže. Dalo by se říct, že nejsem cílovka – pochopila bych to jako seriál pro teenagery, koneckonců mně by to v mých dvanácti letech asi ke štěstí stačilo, ale v tom případě nevím, proč to Nova zasadila do prime time a ne místo jedné z mnoha Buffy, přemožitelek upírů, či Gilmorových děvčat, Čarodějek, Dawsonových světů či podobných oduševnělin, vysílaných kolem čtvrté odpolední.