à Grenoble

Program na pátek byl jasný – budíček v 9:30, snídaně a šupito presto do města, dobýt Bastillu. Venku nádherně svítilo sluníčko, ptáci řvali a kytky smrděly, no prostě jaro jak vystřižené, takže jsme a) vyrazily do centra pěšky a b) záhy začaly odkládat vrchní vrstvy oděvu.

Protože jsme pražské/ostravské slečny a ne žádní horalové, a protože místní lanovka vypadá prostě božsky, rozhodly jsme se pokořit Bastillu motorizovaně a teprve dolů seběhnout. Nahoře jsme si užily výhledu na město a okolní hory, který byl ale bohužel poněkud zamlžený, a po chvíli vyrazily pěšky dolů.

Místní evidentně považují Bastillu za skvělé tréninkové místo běhu do kopce, takže kolem nás celou dobu klusali směrem vzhůru různí ufunění a smrdutí blázni se sluchátky v uších. Šílenci! Krpál to je teda fakt pěkný, a úžasně prašná cesta, takže jsem měla černé boty spíš takové do béžova.

Dole pod kopcem jsme si daly zaslouženou pizzu k obědu a pak se ponořily do uliček historického centra. Nejvýznamnější událostí v historii Grenoblu byly patrně zimní olympijské hry roku 1968, podle čehož také vypadá místní architektura. Centrum je sice krásné, ale mrňavoučké a i v něm člověk občas najde nějakou tu architektonickou „perlu“ ze šedesátých/sedmdesátých let. Člověk český tak zjistí, že nejenom u nás za komančů se tou dobou moderní šeredné kostky velmi „citlivě“ včleňovaly do měst – bylo tomu tak i ve Francii. A je to fakt hnusný.

Za dominantu Grenoblu jsou tak považovány tři obrovské stometrové věžáky Vercors, Mont Blanc a Belledonne, postavené jak jinak než v šedesátých letech. Na jednu stranu se z nich obyvatelé kochají výhledem na Bastillu, na druhou stranu domy shlíží na… obrovský hřbitov. A jsou fakt hnusné.

Při průchodu historickým centrem na nás tudíž vybafl ohavný Maison de Tourisme, u něhož jsme radši naskočily na tramvaj a vydaly se koupit něco k večeři a zpátky na kolej.