Vždycky mě fascinovala profese event plannerů a plannerek (abychom teda byli korektní). Zajišťovat a organizovat akce musí být náročné, ale super. Jenomže to rozhodně není práce pro mě. Já jsem totiž jako organizátor naprosto neschopná.
Zkušenosti mám samozřejmě jen čistě amatérské z různých snah zorganizovat narozeninové oslavy, posezení u vína a podobné věci. Ne, že bych nedokázala něco zařídit, jako místo a podobně. Ne, to mi problémy nedělá, a když je to potřeba, dokonce i přemůžu svůj odpor k telefonování a někam zavolám.
Já mám totiž úplně jiný dar. Kdykoliv cokoliv zorganizuju a svolám, vždycky mi to všichni těsně předem odřeknou. Pokaždé.
Je jedno, jestli je to akce, kterou plánuuju půl roku dopředu, nebo jen týden dopředu – stejně pokaždé část osazenstva skolí choroba, část si něco poláme, část odjede na poslední chvíli do zahraničí, části do toho vlezou jiné neodkladné záležitosti jako jsou zkoušky, rodinné návštěvy a podobně, a další část je jen líná nebo se vymlouvá na bolení hlavy.
Je to už pár let, co jsem se rozhodla, že už nic organizovat nebudu a přibližně tři roky mi toto zařeknutí se i vydrželo. Za tu dobu jsem neslavila narozeniny, nevyrazila nikam na výlet a nescházela se s více než dvěma lidmi najednou. A bylo mi vlastně celkem dobře.
Pak mě tohle přesvědčení nějak opustilo a zase jsem začala vymýšlet blbosti.
Ne, evidentně mě tenhle dar stále neopustil, aneb stále platí, že jakmile svolám partu lidí, začnou se pár dní předem omlouvat první, až se celá slezina pomalu a nenápadně rozpadne.
#notetoself: KlaPi, nesnaž se proboha nikdy něco organizovat! Víš, že to vždycky dopadne katastrofálně!!
Napsat komentář