Jak jsem lhala o svém věku

O svém věku jsem v životě lhala jen jednou jedinkrát.

Poprvé a naposled.

Bylo mi sedm. A byla jsem na prázdninách u tatínka a jeho nové ženy.

Nebyla jsem tam ale sama, byla tam se mnou holčička jménem Jana, nějakým způsobem, už ani nevím jakým, spřízněná právě s otcovou novou manželkou.

Jana byla o něco starší než já a nezapomínala mi to pravidelně připomínat.

A když jsme takhle klábosili se sousedy a ti se zeptali nejprve Jany, a pak mě, kolik nám je let, zaokrouhlila jsem.

Pomyslela jsem si, no co, tři měsíce sem, tři měsíce tam, a prohlásila, že je mi osm.

V tu chvíli žena mého otce vystřelila jako čertík z krabičky.

Se svým silným ruským přízvukem přistěhovalky z Tádžikistánu či odkud na mě začala ječet, že jsem malá lhářka a že mi osm přece ještě není. Ječela na mě, jak si můžu dovolit takhle bezostyšně lhát, a ječela na mého otce, co na to říká, že je jeho dcera tak příšerná a takhle bez mrknutí oka sprostě lže.

Nejspíš to pak telefonicky nebo dopisem dostala dobře slíznout moje máma, něco ve smyslu jak mě mohla tak špatně vychovat. Copak mě neučila, že lhát se nemá?!

Málem jsem se tehdy rozbrečela, celá nešťastná, co jsem to provedla, i když jsem vlastně netušila, co jsem vyvedla za příšerný zločin. Slyšela jsem ale celou etudu na téma tohle by si Janička nikdy nedovolila a kdo lže, ten krade, do hrobu se hrabe.

Celé to vyeskalovalo v noci, z níž mám taky jednu velmi ostrou vzpomínku.

Respektive, pamatuju si jen ženskou siluetu ve dveřích, kterými do temné ložnice svítilo světlo z chodby. A jak na mě otcova žena vztekle vrčí – tentokrát už neječela, zřejmě nechtěla, aby ji můj otec slyšel – že jsem lhářka a pokrytec a že nesnáším Rusáky a že ona to moc dobře pozná.

Tehdy jsem bohužel neměla při ruce Google, abych si našla, co to znamená pokrytec, protože to jsem jako sedmiletá netušila. Takže jsem se na to musela zeptat až doma maminky.

A taky jsem se jí ptala na to, proč bych měla nesnášet Rusáky. Teda, proč bych měla nesnášet kohokoli, protože tehdy v oněch sedmi letech jsem naprosto netušila, kdo je kdo nebo kdo má jakou historii, a bylo mi to celkem solidně šumafuk. Máma se tehdy asi musela divit, co mi to hrabe, že se ptám na takové pitomé otázky.

Každopádně, utkvělo mi to dodnes.

A tak už radši nikdy nelžu o svém věku.