Má dvě poprvé

Před pár lety jsem se zařekla, že příště za volant sednu až v okamžiku, kdy budu mít vlastní auto a budu moct jet sama a všechno si náležitě osahat a vyzkoušet s vědomím, že pokud auto někde poškrábu nebo se zabiju, poškrábu svoje auto a zabiju jen sebe samu a nikoho dalšího.

Jsem totiž řidič na baterky, což jsem tu už párkrát psala. Nejradši bych všechno hodila za hlavu, udělala si znovu autoškolu a začala úplně znovu, od nuly, jenomže to nejde, tak se postupně snažím svůj strach z řízení po malých krůčcích překonávat. Už jako malé se mi hrozně líbilo řízení a nemohla jsem se dočkat, až budu moct taky sednout za volant, a ráda bych tak v budoucnu dělala bez strachem sevřeného žaludku a rozklepaných kolen.

Ivan mi obvykle řízení nabízí. Ovšem nabízí tak, že je velmi snadné z nabídky vycouvat a odmítnout ji, což jsem taky většinu času dělala. V okamžiku, kdy jste ale na dvanáctihodinové cestě z Chorvatska, jedete v noci a řidič začíná usínat – bylo mi jasné, že couvnout nemůžu. A tak Ivan zastavil na odpočívadle, já si sedla za volant a vyrazila.

Nemyslím si, že by mé řízení bylo až tak příšerné. Můj problém s řízením je ten, že jsem si vědoma toho, jak málo při řízení auta stačí k tomu, aby se něco stalo. Bojím se, že něco přehlédnu. Že něco nezvládnu. Že něco neodhadnu. Že kvůli své nezkušenosti nestihnu včas nebo správně zareagovat, pokud se do nějaké krizové situace náhodou dostanu. A hlavně se bojím, že ublížím lidem, které vezu. Že zabiju sama sebe, no bóže, je to moje vlastní blbost. Ale proč by kvůli mé blbosti měl umřít někdo další?

Po dálnici jsem prvně jela až v Ivanově autě letos na jaře.

Ještě nikdy jsem neřídila za deště (a mám z řízení v dešti šílenou hrůzu především vzhledem k Makovičím vzdělávacím průpovídkám, kterými mě školila, když jsem začínala řídit – „No, buď ráda, že je sucho, kdyby pršelo a ty bys tudy jela na čtyřku, tak už máš smyk!“ a „Být tady trochu vlhko, tak už jsi z té zatáčky vyletěla!“ apod.).

A ještě nikdy jsem neřídila za tmy – jak známo, my ženské vidíme za tmy mnohem hůř než normálně, a o dost hůř odhadujeme vzdálenosti.

Tentokrát mě čekalo tohle všechno najednou – dvě poprvé, naví po dálnici, a se třemi dalšími pasažéry v autě.

Byl to ten nejvíc stresující zážitek, jaký jsem kdy zažila.

Když jsem vyjížděla z parkoviště, noha na spojce se mi třásla tak, že jsem měla problém zařadit dvojku. Nekecám. Málem jsem to zapíchla na připojovacím pruhu a řekla Ivanovi, ať si to vezme, že to prostě nezvládnu. Pak jsem si v hlavě asi milionkrát opakovala, že to přece dám, a snažila se uklidnit.

Zezačátku jsem navíc přes déšť vůbec neviděla dělicí čáru, takže jsem měla problém se udržet v tom správném pruhu. Teprve po chvíli si moje oči na tmu a chcavec zvykly a já zjistila, které odlesky mám sledovat a podle kterých poznám, kde ta čára přibližně je. Netroufala jsem si jet víc než sto, protože jsem věděla, jak chabé je moje odhadování vzdálenosti ve tmě a v tomhle nečase už tuplem, tudíž naše druhé, brněnské vozidlo, původně jedoucí za mnou, záhy ztratilo nervy a zmizelo mi v dáli. Naštěstí nebyl moc velký provoz (v jednu v noci taky :D), takže jsem neměla problém, že bych někomu překážela.

Po chvíli jsem se tedy docela uklidnila. Déšť přešel v jemné mrholení, takže už bylo dobře vidět, a nakonec ustal úplně, takže jsem věděla kam jedu, aut kolem mě už taky moc nebylo, a tak jsem se přestala bát, zklidnila tep a přidupla plyn na maximálně povolených 130.

Asi po hodině, když všichni spolucestující spali (to vždycky považuju za dobré znamení – evidentně se se mnou v autě nebojí ;) ), se mi taky začaly klížit oči. Snížila jsem tedy klimatizaci a studený vzduch mě docela probral. Probral ale i Ivana, který se zeptal, jak to jde. Odpověděla jsem, že dobře, na což se zeptal, jestli nechci vystřídat. Řekla jsem, že záleží na něm a na tom, jak je odpočatý, že klidně ještě vydržím – chtěla jsem mu původně dát aspoň dvě hodiny na schrupnutí a bylo to teprve něco málo přes hodinu. Řekl mi, ať zajedu na nejbližší odpočívadlo, což jsem udělala a šla si trochu protáhnout nohy a nadýchat se studeného nočního vzduchu, který by mě probral.

„Vyspal ses aspoň trochu?“ ptám se I. a chystám se nabídnout, že bych klidně řídila dál, ať si ještě odpočine.

„Moc ne, jenom asi dvacet minut. Ale když tě vidím, jak se s tím autem pereš a máš problém se udržet v tom správným pruhu, tak si to radši zase vezmu,“ opáčil on.

Popravdě řečeno, kdyby mi v tu chvíli vrazil facku, asi by mě to bolelo míň.

Asi jsem naivně čekala, že mě třeba pochválí, že ocení, jak jsem se postavila své panické hrůze, o které on moc dobře ví.

Fakt mi nepřišlo, že bych řídila tak příšerně, natož že bych měla problém se udržet ve správném pruhu – jo, tenhle problém jsem měla prvních asi deset minut, než jsem se v lijavci rozkoukala, ale když nepršelo, dělicí pruh byl vidět velmi dobře a já si z autoškoly docela pamatuju, co ta čárkovaná čára na zemi znamená.

Ovšem tahle jedna věta (a to, že po zbytek cesty, i když I. padal na hubu únavou, radši mi řízení nenabídl) stačila, aby moje řidičské sebevědomí spadlo zpátky na nulu.

A tak jsem se zařekla, že příště za volant sednu až v okamžiku, kdy budu mít vlastní auto. A budu moct jet sama, a všechno si náležitě osahat a vyzkoušet. S vědomím, že pokud auto někde poškrábu nebo se zabiju nebo někoho vyděsím k smrti, poškrábu svoje auto, zabiju jen sebe samu a k smrti vyděsím taky jen sebe samu a nikoho dalšího.