Sice jsem film Díky za každé nové ráno neviděla už pěkných pár let, přesto mám ale pořád v živé paměti, jak v něm Chýlková recitovala básničku se slovy Jsem trapná, jsem trapná, jsem trapná. Občas jsou chvíle, kdy si na tahle její slova vzpomenu.
Pokud jedete na týden na jachtu, je docela důležité mít s sebou dobrou grupu lidí. Protože když jste na dvanáctimetrové lodi kdesi uprostřed moře a nemůžete jim utéct dál než do své kajuty, je logicky celkem blbé, když si s nimi nesednete.
U letošní skvadry nemůžu říct, že bych si s nimi nesedla. Máme tu ale dva jedince, kvůli nimž často vzpomínám na výše citovaná slova Chýlkové.
Jsou to milovníci adrenalinu, kteří se okamžitě nadchnou pro všechno.
A já jsem tlustý lenivý Pražák.
Tihle dva, jakmile mají příležitost a my někde zakotvíme, vyrazí prozkoumat terén.
Já, tlustý lenivý Pražák, se radši rozmáznu na palubu a sluním se.
Tihle dva pořádají plavecké závody v tom, kdo někam doplave dřív.
Já, tlustý lenivý Pražák, jsem sice zvládla od lodi doplavat ke břehu, ale po cestě zpátky jsem se málem utopila, protože moje kondička je něco, co nikdy neexistovalo, neexistuje a s největší pravděpodobností nikdy existovat nebude.
Tihle dva se ochotně nabízejí a pomáhají na lodi úplně se vším, přebírají kormidlo, vytahují plachty, učí se vázat lana.
Já, tlustý lenivý Pražák, nejsem schopná ani pořádně řídit auto, takže jsem usoudila, že si nejdřív musím všechno okolo řízení lodi nechat od Pana Kapitána blbuvzdorně vysvětlit a třeba si to časem i opatrně vyzkouším, ovšem jak známo, kdo zaváhá, nežere :D
Tihle dva, když přijde řeč na to, že druhý den má být hnusně, bouřky, déšť a dvou až třímetrové vlny, žebroní, abychom jeli plachtit, že to bude sranda.
Já, tlustý lenivý Pražák, málem zvracím už jen z té představy a vymýšlím, kde bych na zbytek posádky mohla v klidu počkat, hlavně abych nemusela jet s nimi.
Tihle dva líčí své historky z cestování po světě a rozebírají, kdo se kdy potápěl do větší hloubky.
Já, tlustý lenivý Pražák, se potápění děsím a nikde v zahraničí jsem nic, co by stálo za řeč, nikdy nezažila.
A tak si říkám, jestli bych se sebou neměla něco udělat.
Jestli o něco nepřicházím, když jsem ten tlustý lenivý Pražák, libující si ve svém pohodlí a odmítající vystoupit ze své komfortní zóny a zkoušet nové adrenalinové věci.
Když mi Pan Kapitán říkal, že na lodi nebudu nejmladší, radovala jsem se, že nebudu za největší lamu.
O to hůř teď samozřejmě nesu, když za největší lamu stejně jsem :D
Říkám si, jak jsem trapná, jsem trapná, jsem trapná, a přemítám, jestli své trapnosti nebudu časem litovat.
Nebude mi za pár let líto, že jsem své mládí strávila lenivým pražákováním, místo abych něco pořádného zažila, jako ti dva?
Co budu vykládat dětem, známým, kamarádům, když nemám žádné “zábavné historky” o tom, jak mě někde málem sežral tygr, jak jsem málem spadla ze skály a jak do mě málem udeřil blesk, když mě na širém moři přepadla bouřka?
Nebudu nakonec jen trapná, trapná, trapná, jako Chýlková v Díky za každé nové ráno?
Klidně si buď trapná, hlavně když se vrátíš celá. Člověk občas zažije dobrodružství, při němž jde o život, aniž by ho přivolával.
Tohle je dost zajímavá otázka a podle mě nemá jednoznačnou odpověď. Člověk by se neměl pouštět do toho, o čem je mu předem jasné, že na to nemá a že mu to nepůjde; na druhou stranu mám některé opravdu pěkné zážitky z příležitostí, kdy jsem se „hecla“ a trochu překonala momentální lenost, nechuť a nejistotu. Ta hranice je ale docela tenká a chce to vypozorovávat :)