Tento víkend jsme si s I. a jeho kamarády udělali na Šumavě malé soukromé Deskohraní. Osazenstvo se skládalo ze mne a 4 chlapů ajťáků.
Samozřejmě kromě hraní deskovek jsme taky jedli a pili, takže bylo jednou za čas potřeba umýt nádobí. Nabídla jsem se tedy, jako jediná ženská, že to udělám, jen jsem pronesla, že protože je toho hodně, potřebuju ještě pomocníka, co bude utírat, aby se mi to vešlo na malý odkapávač. Jeden z ajťáků se tedy nabídl a přišel za mnou do kuchyně.
„Už jsem to teda dlouho nedělal!“ podotkl významně, chopil se utěrky a postavil se vedle mě.
Asi pět minut mě se zájmem pozoroval, jak umývám jednu skleničku za druhou a vrším je na odkapávač.
„Už to skoro nemám kam dávat,“ podotkla jsem, protože jsem ho, dospělého muže, kterého sotva znám, nechtěla kibicovat.
„Tak mi to rovnou podávej a já to budu utírat,“ prohlásil on.
„Utírej spíš to už odkapaný z toho odkapávače, jinak budeš mít tu utěrku hned mokrou a k ničemu to nebude,“ poradila jsem mu.
Chvíli stál a hleděl na mě, načež prohlásil: „Tak já ti tu radši nebudu překážet,“ a velmi rychle se zdekoval.
Facepalm! Prostě chlap, můžeš být možná ještě ráda, že nějakou skleničku na důkaz své neschopnosti nejdřív nerozbil… :D