Nusle

Po hodně, hodně, hodně dlouhé době jsem se zase ocitla v Nuslích.

Tahle pražská čtvrť je pro mě poměrně neznámá, v mé mentální mapě Prahy šlo vždycky o takové hic sunt leones.

Když jsem byla maličká, bydlívala v Nuslích tetička, kterou jsme s babičkou chodívaly navštěvovat. Moc si z toho nepamatuju, nebyla bych s to identifikovat ani ulici, v níž tetička bydlela, natožpak její dům, jen vím, že přímo pod jejími okny jezdily vlaky a rachotily tolik, že v době jejich průjezdu nebylo slyšet, co ten druhý v místnosti říká, a stěny se třásly tak, že skleničky v kredenci cinkaly, až jsem se vždycky bála, že vypadnou. Kdykoli teď vidím scénu z Vratných lahví, vzpomenu si na tetičku.

Zjištění, co že je to za čtvrť, následovalo pak někdy v prvních ročnících gymplu, když byly zrovna na Želivského vytrhané koleje a my jsme s kamarádkou stály na Palmovce a já přemýšlela, jak se odtud snadno dostat domů – a pod nos mi přijela tramvaj, na níž byl nápis, že jede na Nádraží Strašnice. A já se zaradovala, jé, Strašnice, to je přece u nás u Malešic, a do tramvaje sedla. Ta okružní cesta Prahou mi dost rozšířila obzory ohledně toho, co je kde, ale hlavně mi způsobila drobný průser u našich, kteří se pídili po tom, jak to, že mi cesta ze školy netrvala obvyklou půlhodinku, ale hodinu a půl :)

O pár let později se k mým znalostem Prahy přidalo taky zjištění, že Synkáč se nejmenuje Cinkáč a nemá nic společného s cinkáním, ale že jde o Náměstí bratří Synků, a o něco později ještě i to, že metro vlastně projíždí skrz Nuselský most a ne pěkně pod zemí, kam patří.

Tohle všechno mi běhalo hlavou, když jsem dnes na Synkáči čekala na tramvaj, která by mě vyvezla do toho krpálu na Pavlák, a zatímco jsem se pokoušela vyhnout skupince zdánlivě ožralých cikánů, kteří tu na tramvaj čekali a kteří se posléze vozem rádoby opile potáceli a vráželi do lidí ve snaze jim nenápadně z kapes a kabelek vylovit špatně střežené věci.

Ne. Nusle mě nějak nikdy neokouzlily. A asi to tak i zůstane.