Rosničky tvrdily, že má být zataženo, což je patrně kódové slovo pro azurové nebe a slunce svítící jako o závod, tak jsme se rozhodli si projet část národního parku Brecon Beacons. Začínat jsme chtěli v městečku Hay-on-Wye, což je takové zdejší hlavní město literatury, je tu spousta obchůdků s knihami, hrad, a také se tu každoročně koná tzv. Hay festival, který ale se slámou nemá nic společného – jedná se o festival literární. A ten se koná zrovna tento týden, co se tu vyskytujeme. Ne, že by mě něco z programu festivalu nějak extra zaujalo – festival se totiž zaobírá především velšskou literaturou, z níž popravdě, ano, jsem kulturní barbar, neznám jediného autora a nečetla jsem jediné dílo. Ale stejně, říkala jsem si, že to bude fajn, projít si městečko, zatímco se tam koná festival.
No, hovno hovno zlatá rybko. Už šest kilometrů před Hay-on-Wye stála kolona a dopravu tu řídil policajt a dával všem řidičům jakési instrukce. Když uviděl naši českou SPZ, radši se odmítl s námi bavit a beze slova nám naznačil, ať mu zmizíme z očí, a tak jsme pokračovali v cestě k Hay. Před Hay stála fronta aut, které další policajt sděloval, že všechna parkoviště ve městě i přilehlém okolí jsou beznadějně plná. A kolem se brodily bahnem davy lidí v holinkách, mířící do městečka. Jakožto skalní odpůrci davů (a protože bahna jsme si užili dost už předchozí den), rozhodli jsme se Hay-on-Wye vynechat a odbočili jsme na Llanthony. Cesta z Hay do Llanthony, kterou nám radil i průvodce, byla opět uzoučkou okreskou mezi pastvinami a kopci, a navíc tu byl děsný provoz, jak všechno ze širého okolí spěchalo na literární festival do Hay. Každou chvíli jsme zastavovali, couvali a vyhýbali se s dalšími auty, a já byla fakt ráda, že neřídím. Bylo přesně poznat, kdo je místní, protože ti už byli na vyhýbání se na těchhle silničkách zvyklí a nic je nerozházelo – prostě to tam poslali, mnohdy ani nešlápli na brzdy, když nás uviděli, prostě co, se to tam ňák vejde, ne asi.
Dojeli jsme tedy do Llanthony, kde stojí rozvaliny Llanthony Priory, dalšího kláštera. Tyto jsou ale v soukromém vlastnictví, takže se u nich neplatí vstupné a majitel si k troskám kláštera připlácl domek s hospodou.
Po prohlídce rozvalin jsme pokračovali do Llanfihangel Crucorney, což je vesnice, kde mají nejstarší a stále fungující inn v Británii – údajně funguje už od roku 1110. Ten jsme si prohlédli jen z auta a pokračovali do většího městečka Abergavenny.
Nejprve jsme zamířili na oběd do restaurace King’s Arms, pak teprve jsme se vypravili na obhlídku města. Ze zdejšího hradu už moc nezbylo, jen pár obvodových zdí, na nichž se evidentně schází místní mládež. Místo bývalé věže je teď muzeum o historii Abergavenny.
Prošli jsme si taky pár uliček v centru města a velký trh, který se tam právě konal. Můj názor na blešáky ale ani v nejmenším nezměnil. Sedli jsme tedy zpátky do auta a pokračovali přes Crickhowell (kde je zajímavostí akorát most, který má na jedné straně 12 oblouků a na druhé 13) do Tretower Court and Castle. Dorazili jsme naštěstí hodinu před zavíračkou a milé prodavačky se nás ptaly, odkud jsme, jak dlouho jsme ve Walesu a co všechno jsme viděli.
V Tretoweru kdysi býval hrad, ve 14. století tu ale vybudovali taky velké venkovské opevněné sídlo. Z hradu tedy zbývá jen jedna kulatá věž a pár zdí, k nimž posléze vynalézaví novodobí velšani přilepili kravín, dům spolu se zahradou je ale ve velmi dobrém stavu a vevnitř je vážně moc pěkný.
Při prohlížení interiérů jsme vtipkovali o tom, že tohle bychom klidně za bydliště brali, až na ty náklady za vytápění, načež I. prohlásil: “Tady by s náma mohla bydlet i Makovice! Celej den bysme ji nemuseli potkat, kdybychom nechtěli!” :D
Jak vidíte na fotkách, ten den bohužel nebylo zrovna moc fotogenické počasí :)
Makovice se právě nas…urazila, neasi!