O (slaměné) vdově

O tom, že je ze mě na šest dní slaměná vdova, jsem se tu už zmiňovala. Přítel odjel do Chorvatska na regatu s kamarádem, na jehož koncertě jsme byli před pár týdny a po kterém si mě onen kamarád přidal na Facebooku do přátel.

No a to takhle otevřu Facebook a tam na mě svítí nová zpráva. Nová zpráva od Ivanova kamaráda. Velice se mi v ní omlouvá, že Facebook je jediný kontakt, který na mě má, a že je to fakt strašně blbý se dozvídat z Facebooku, ale jinak to nejde, protože Ivan má na telefonu kódový zámek, takže se nemohl dostat k mému telefonnímu číslu. A že mi to teda strašně nerad píše, ale že bohužel, při regatě přišlo hnusné počasí a stala se jim nehoda a jakousi nešťastnou náhodou bohužel už můj přítel není mezi námi, je mi to moc líto. A že má na mě jednu prosbu, že Ivanova maminka to ještě neví a jestli bych jí to nemohla dát vědět.

A protože já samozřejmě na jeho maminku taky nemám telefon, a kromě toho tohle je dost blbá zpráva na to, aby se někomu říkala po telefonu (a ještě blbější na to, aby se psala po Facebooku), tak mě nenapadlo nic lepšího, než prostě jít před dům, sednout do Ivanova auta a vydat se do jeho rodného města, sdělit tu novinu jeho mamince.

A tak mi to běží hlavou… teprve teď nad tím začínám přemýšlet. Jak se vlastně takováhle věc oznamuje? Jak to říct, jak to podat? Přece jen, maminka už není nejmladší, jak jí to mám říct, aby ji z toho nešlehlo? A co pak? Co budeme dělat? Mozek tu informaci převaluje tam a zpátky a snaží se ji vstřebat… Co budu já dělat? Co si počnu? Co dál?

Normálně kočku maximálně nesnáším, když mě ráno probudí svým řevem, že chce ven. Ale teď jsem byla fakt ráda. Ležela jsem ještě skoro čtvrt hodiny a zírala na strop a čekala, až se mi zklidní tep a oschnou slzy a já budu schopná se vůbec pohnout. Doufám, že dneska už se mi nic takovýho zdát nebude, a děkuji Puffin za upozornění, že je dneska úplněk. Aspoň mám pro tenhle velice živoucí, do detailů propracovaný sen nějakou výmluvu. Jinak bych si začínala myslet, že už z těch fejsbuků fakt solidně magořím.

Vím, že to byl jenom sen. Ale stejně mi těch 25 minut dalo dneska docela zabrat :D